Pohledy jinam - Jean-Christophe Sartoris



Dnešní pohledy budou trochu stručné. Prostě jsem o následujícím fotografovi nic moc nenašel. Ale kvůli tomu se přece neošidíme o pohled na jeho fotky.


Francouzský fotograf Jean-Christophe Sartoris měl za sebou v roce 2005 šest hudebních alb a před sebou prázdno, černo. Vzal tedy do ruky Holgu a vrhnul se na fotografování. Takže tuctovej příběh z posledního desetiletí.
Ne.
Jean-Christophe se ve fotografii rozdvojil.
Jeho syté, barevné fotografie jako veřejný deník událostí, suvenýry a ilustrace života.
Černobílé jako jeho druhé já, přicházející z nitra.



Popřeji vám tedy příjemné pokoukání - jako vždy po kliknutí fotku.
Doporučím i velmi kultivovaný Instagram >>>
A jako bonus Sartorisova ambinentní hudba. Klikni zde >>> .


Páté Tiché úterý

Oloumouc je pěkný město. Žijou v něm fajn lidi. A ti dělají fajn věci.

Třeba takovej Vilém. Otevřel si čajovnu, která se vůbec nepodobá tradiční čajovně a pořádá v ní akce, který ho baví. A baví ho to, protože to baví i pár věrných návštěvníků.
Do čajovny chodí také René. René hraje v Tichých lodích. A navrhl v čajovně dělat Tiché úterky. Večery autorského čtení a alternativní hudby. 
Čajovna se jmenuje Kratochvíle, je na Sokolské ulici a Tiché úterý v ní proběhlo už po páté. NaPokraji máme rádi dění na pokraji a tak teď vstoupí Tiché úterky i k nám. 

Tentokrát své texty četl Vladimír Jaromír Horák a Ivosh Krejzek, zahrály Tiché lodi a Sťatý Lukáš.
Fotky pořídila Jana Navaříková.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Letní podvečer
Vladimír Jaromír Horák
Šenkýřka líná co pivo nenosí
když mezi listy
nad klimbajícími hlavami
v korunách stromů
probleskuje slunce…
… už zase
chlastat až do zapomnění
a vychutnat si tato posvátná místa
která jsou plna nadějí
máchajících křídly
víc a víc
až do okamžiku
kdy znavená čela
tak znenadání
začnou klovat
do desky dubového stolu
večerní staccato…
/2004)

přijdou jak vloni...



přijdou jak vloni... přesně na hromnice
do křídel větru zbité okenice
vrhají stíny na uvadlý muškát
(v kuchyni pláče moje stará služka)

to oni schválně mají bledé hlavy
kluzcí jsou jako uhynulí hadi
kouří mé vlasy sesbírané z lůžka
dáví mé jídlo, moje kočky hladí

a kdybys přišla vysvléknout mne ze sna
milovat nahlas - už to neocením
kazajka noci je mi příliš těsná
ovšem ne děsná jako probuzení


Potoky ve vlasech...


Potoky ve vlasech

zlatavé žíly

pulsují

těkají

už jenom

chvíli

nicotnou

tak malou

nemajíc ceny

v záchvěvu posledním

nastavit dlaň

která by 

chytila 

jedových kapek té

přesládlé krve

tvé

alespoň

pár