A její tělo ve věnec vpletl...



A tělo její ve věnec vpletl

A v ohybu jejím ztrestal pýchu

To tělo svaté dlaní horkou hnětl

To teplo vzešlé k nohám hodil světu


A ona marně nahá bez hlavy

A sladce v trupu temnoty

To světlo hřála pro davy

To vše bez vděku droboty





ztracený v přítomnosti

stojím tu nebo ležím

ztracený ve tmě

někde v proutí

kam pokračovat nevím

prosím tě veď mě

čas se teď kroutí

Ještě než do mě bodneš...

 


Ještě než do mě bodneš

a krk můj sevřeš v dlani

snad naposledy lehneš

si do důlku pod jamkami


Tam trpké plody mého břicha

snad znásobí tvou zlobu

snad budeš otcem mého ticha

snad znova zas a znovu

zdánlivé umírání

 


je to jen zdánlivé umírání

andělé spící s kurvičkami

na větvích stromů jako ptáci


je to jen zdánlivé umírání

když táhnou tiše uličkami

v dálce na křídlech se nám ztrácí

krátká báseň o podzimu

 



Zrovna, když zvonilo děvčátko odvedle,

vážně jsem přemýšlel, co ještě přestát.

Neboj se... Řeklo mi nápadně pobledlé.

Už to jde za náma po střeše města.



Kam dál? Oblíbené příspěvky