Ještě tě na sobě cítím...


Ještě tě na sobě cítím
a pocit je to zvláštní
vždyť uběhlo jen pár okamžiků
kdy tisklo se tvé tělo k mému
a těžko říct
kdy přišlo zděšení
že více než na milování
je chuť na věšení

Sedmé Tiché úterý



"Nevím, na které straně dveří jsem.."

     To dozpíval René Müller, kormidelník Tichých lodí. Já jsem po těch tónech cítil, že jsem na té správné straně dveří, totiž v kavárně a čajovně Kratochvíle v Olomouci, kde právě začalo sedmé Tiché úterý, jehož je René srdcem a mozkem v těle jednoho muže. Na programu jsou nymburští autoři, za proskleným výkladem kavárny se prohání vítr, je poslední hodinka před setměním a pódium tlumeně osvětluje stolní lampa.

     Jako první se představuje Jan Výška: "Moje básně se tak nějak motají kolem témat Ženy, Alkohol a Stvořitel a když složíte dohromady jejich první písmena, dá to dohromady ŽAS a já, dokud žasnu, žiju..." Honzova poezie je vázaná a působí na mne velmi silně tím, jak snoubí dohromady křehkou ironii mírného nadhledu nad všedním životem a  pokoru před životem duchovním. Lehce vzdáleně a příjemně mi připomíná některé "katolické" básně Magorovy. Příjemně proto, že Honzovy texty jsou i tak svébytné. Když končí, nesměle utrousí, že kvalitativně mají večer nastavený tak, aby po něm přišel ten lepší, a zve na básnické křeslo Lukáše Trejbala.

     Lukáš má na triku již druhou básnickou sbírku vydanou "u Friče", tedy u Uši a Vítr nakladatelství, a uvádí se slovy:" Já bych o sobě moc nemluvil... Letos je mi padesát a vystihuje to citát od Magora - 

odpusť mi, prosím, odpusť jen,
že jsem takový, jaký jsem - "

Lukášovy básně jsou jako prokouřené záclony v okně s výhledem na nymburský komín. Jsou živé, jitřivé, vypozorované okem citlivého muže, který, ač ošlehaný větráky z nádražek na stojáka, umí naslouchat větru, co vane od Labe a nese vzpomínky, ne vždy veselé. Celkově je jeho poezie vyzrálá, psaná lehkou, a přec pevnou rukou dobrého zapisovatele života.

Miroslav Salám Jilemnický usedne na pódiu, promne si vous a vesele pronese: " Tak já sem Salám..." A rozpoutá živelný příliv hravé, chlastavé a příjemně rozusmívané zvířecí poezie. Posluchač má chuť vykouřit špeka se Salámovým kocourem Boganem, pocourat s kočičkami nymburským nábřežím, loknout si vaječňáku s parádní srnou a vymočit se do záhonů pod okna bývalému hejtmanovi. Druhá část Salámova vystoupení již není poezií, ale jakýmsi deníkovým záznamem rozhovoru, hádejte s kým. S kocourem Boganem! Ten žere Salámovy špagety s rajčatovou omáčkou, zbožňuje  marihuanové výpary a mluví s imaginárním psem. Celé to na mne působí tak příjemně, až docházím k závěru, že poezie nutně nemusí být ryze existenciální, aby byla dobrou poezií.

Celý večer uzavírá René fascinující skladbou Špagát, při jejíchž tónech ve mně rezonují tak silné pocity, až mám chuť projít se nahý vichřicí a spolykat hořící střepy. Z toho poryvu brutální krásy ovšem.

Starým čajem...




Je to pryč.
Do kamen hážeš lásku svatou
Až oheň sežehne bolest
Staré přístavy zmizely
Do konví stíráš rosu zlomených trav
Před námi už jen pustá pláň
Kde ptáci hnízda z ran si pletou.

Je to pryč.
Vyléváš staré vědro oknem ven
V konvici nový čaj a v srdci nový záchvěv
Doutnavé vzpomínky v trávě pod okny
Do štiplavých očí a krvácejících dásní
Volání o pomoc oknem neslyšíš
Branou nevpustíš naději na sen.

Je to pryč.
Kdysi tak mocná víra.
Vzpurná a neporazitelná a na truc světu
Do očí křičela všem, krajinou stehů krvácela
Láska zrazená
Láska neporažená a hrdá, do morku srdce vpitá
Pod okny v trávě teď umírá.

Je to pryč.
Do kamen hážeš lásku svatou
Do starých ran novou sůl nenasypeš
Děsivý smích pohřební artilerie ve tvém hrdle
Za lásku, kterou prohráli jsme v kartách
Za lásku, pro níž dýchali andělé za zrcadlem
Do popela zapomnění teď ryješ patou.

Je to pryč.
Pod okny jen doutná zbytek popela.
Zalitý starým čajem.


Pro nové volání staré zapomeneš.
Pro nové volání neslyšíš.

Kam dál? Oblíbené příspěvky