Otevřená výzva k mrdání

     Na naší poslední vernisáži NaPokraji 5 jsem mluvil o tom, že pro mne osobně je smysl Pokraje v alternativě k veřejným fotografickým či literárním webům, o nichž se dnes dá říci, že jsou spíše sociální sítí nežli "konzervárnou" kvalitních a autentických děl. Vedle tohoto vnímám jako důležité, aby se "umění" dostávalo na svět a k divákovi prostřednictvím skutečného života, tedy výstav, autorských čtení, happeningů...
     Jedním z takových počinů, jehož živé odhalení proběhlo právě na zmíněné vernisáži, je projekt dvou mladých dam. Jedna píše, druhá maluje. Spolu, na předem dané téma, vytvořily kompaktní dílo, ke kterému Vás nyní zvu. Přijměte Otevřenou výzvu k mrdání...


NaPokraji 5 (pět)



 Jak bylo na vernisáži pro vás sepsal Vladimír Valokuva Hudeček (s drzým použitím citátů básníka Pavla Zajíčka, muže s tváří černého bobra Fida, básníka Franty Vrby a jeho tchána Jiřího Trundy).

Fotky pořídíla Jana Fialová a všechny je můžete vidět v albu zde>>>>



NaPokraji vzniklo před pěti lety a 24.listopadu byl k této příležitosti mejdan v Kratochvíli…
Začalo to kotoulem Martina Dobeše a pak už se vše jakoby vezlo na Tiché Lodi…

Desáté Tiché úterý

Následující text je z pera Venduly Čepicové, fotografie obstaral z archivu Jirka Trnka.

Ačkoli Desáté Tiché úterý bylo mým prvním Tichým úterkem vůbec, nemohla jsem si nevšimnout aury nevšednosti, která se nad ním lehce a nevtíravě vznášela. „Vždyť desítka, to je něco výjimečného, deseti prsty se denně dotýkáme světa kolem nás,“ uvedl René z Tichých lodí a dodal: „A i když si spočítáme písmena ve jménech básníků, uvidíme, že korespondují s tímto číslem, ať už je to Franta Vrba, Mojmír Vrba či Standa Denk. A mám takovou obavu, že Petr Palarčík si spočítal písmena a asi nepřijde, ale zatím nás nechává v naději.“ A po tomto úvodu nás nechal v naději i René, když mezi akordy recitoval: „V skrytu duše chtěl jsem spatřit nebe/ a v ruce kámen, těžký jako prevít/ a strašný strach, že rozbít něco musím/ těžký kámen, ten jsem hodil k nebi.“ I my odhodili „své kameny“ a mohli se zaposlouchat do rytmických proudů sdělení, která si pro nás básníci přichystali.



Jako první vystoupil František Vrba, který četl ze svého narozeninového dárku- Knihy přání a úmrtí, kterou si nadělil k pětatřicetinám a která je zároveň jeho debutem. Zaujal zejména zvláštními nevalenčními konstrukcemi a bohatou obrazností: „Po prvním hltu vysaju se z rány/ přesto mě za límcem/ chladná ruka svírá/ i v parku na větvích další sebevrány.“ Jeho lyrický subjekt prochází nahý krajinou, míjí krotké bílé vrány i těla, jdoucí na mši v pyžamu a vyznává se, že někdy ten svět „vážně nesnáší“. Již ale dospěl do stádia, že se ho nebojí, stejně jako se nebojí odhalit se až na kost a být autentický. Už totiž ví, že vždy může „začít znovu s lehkostí“.

Františka Vrbu vystřídal Mojmír Vrba, který neplýtval úvodními slovy a rovnou začal číst. „Zatloukáš hřebíky do vody/ tak snadno se ohýbají,“ recitoval a já se nemohla ubránit dojmu, že tímto způsobem píše i své básně. Každá je takovým hřebíkem, který Mojmír uhodí přesně na hlavičku, a tak krátce a úderně vystihne sdělení. To se pak ohýbá v mysli posluchačů a čtenářů podle toho, jak si jej chtějí interpretovat: „Koule se nekutálí, jen ji vlečeš./ Nebo jak děťátko vezmeš ji do náruče.“ Podobně úsporným způsobem vypovídá o běžných věcech kolem nás, kterým takto dává úplně nový rozměr: „Barvy: Pane bože, pomyslels/ jak snadné je najít stopy krve na sněhu?“ či „Hledání: Nejprve v kruzích, pak po kolenou/ jak při milovaní, jak při pokání/ tak ztracený jsi.“



Posledním z trojice přítomných básníků byl Stanislav Denk, který na úvod podotkl, že desítka je sice číslo uzavírající jistý cyklus, ale že on si pro dnešní večer raději vybral tucet, neboť tato číselná řada má pro něj svůj specifický, opojivý rytmus. A tento opojivý rytmus měly i jeho básně, spolu s působivou hláskovou instrumentací, která jim dodávala až jakýsi mystický opar: „Dech dharmy houpá písek/ naděje chvění odlamuje/ mlčení stoupá/ hladinou hladkého snění.“ Obrazy v jeho básních působí na všechny smysly člověka: „Déšť dostává se na kůži/ a pod ní/ všichni jsou rudí havrani/ šum mít v křídlech/ utloukají mlaskavou hlínu džbánů/ bez ohně vypálená ústa/ duhovou bublinu posvětí.“ A překvapuje také uměním spojit protiklady tak, že na obou nechá ulpět část toho druhého a tím jim dodá zdání společné neoddělitelnosti: „Kapky se pomalu sunou/ jedna za druhou/ po plechu/ některá ukápne, jiná ještě běží/ jak žízeň den je svěží.“ 


Desáté Tiché úterý bylo mimořádné i svou všedností. To, co je pro něj charakteristické a co má i ve svém názvu, totiž ticho, nabývalo pro nás posluchače nových významů. Když totiž autor stál a chvíli hledal ve štosu básní tu příští, zaznívalo ze všech koutů a naplňovalo místnost očekáváním. Bylo to ticho, které odděluje jednotlivé básně, verše, slova, tóny a dotváří sdělení. Těžko poté soudit, jestli se báseň rodí z ticha nebo se ticho rodí z básně. 

Kam dál? Oblíbené příspěvky