Nenecháš dlaně mé tě zranit...


 

Nenecháš dlaně mé tě zranit

přespříliš hýčkáš v sobě zlost

Uváži duši tvoji na nit

nezbyde z tebe ani kost


Já a můj pes jsme hnali nocí...

 



Já a můj pes jsme hnali nocí...

ozvěnou zchřadlou v našich krocích

samotě hledat v parku lék

společným lovem Karkulek


Jedna z nich možná příliš smělá

si pod Jiráskem zapomněla

kalhotky a svůj kvítek bílý

dobrý už leda pro vázu


Oba jsme v tuhle strašnou chvíli

nad její krásou tiše vyli

spojeni poutem starobylým

krví a kusem provazu



A bylo něžně dole na kopci...


 

A bylo něžně dole na kopci

kde výšky prosí rostlinám

vzdor plané léta noci

těm obtěžkaným nížinám


A bylo větru těžko snést

dráždivou silou bořit most

nestačím do plic s klidem vnést

těkavou tvoji lhostejnost



A budou jen stíny bez těla...


 

A budou jen stíny bez těla

mýt hlavy svoje v potoce

v zdech stromů hrana křivá

dnem zpívat začne hluboce


Tu píseň sladkou něžnou

co z útrob bodce vytéká

ta mana s chutí režnou

je dávno v duši člověka



už svoje drahé přikrýváme...

 



už svoje drahé přikrýváme

ticho je vrbám nad potokem

kam kdosi mrštil bludný kámen

na měsíc, který jedním okem

 

spí podrásaný mezi keři

potom co vypil tůni k večeři

snad příliš brzy už se šeří…

to podzim tluče rýčem do dveří



Kam dál? Oblíbené příspěvky