Krákoří 17

Před týdnem proběhl tradiční Krákor.
Poprosil jsem Michala Krále o pár fotek a postřehů z tohoto festivalu.
Tu jsou:

























Byl jsem požádán abych napsal pár slov o letošním Krákoru. Sedím u pc a nic mě nenapadá. Co mám asi tak napsat o letošním ročníku? Byl jsem tam jeden den.
Po cestě jsem zmokl jako pes. Festival je už pár let pod Hitlerovou dálnicí v Ostopovicích u Brna, i když je to festival potulný. Jak to vše začalo?
Pokud se nemýlím, tak vše začalo v Silůvkách v roce 1998 a pak to plynulo dál do M.Krumlova, Radešína, Doubravníka a v roce 2010 festival zakotvil v Ostopovicích.
Toliko historie a zpět do součastnosti.


Po té co jsem dorazil na místo,jsem jako vždy do sebe nalil jednoho dvanásteráka a začal obhlížet terén. Moc lidí zde nebylo. To asi způsobil ten déšť. Můj favorit Paprsky inženíra Garina bohužel nevystoupí, takže jsem vytáhl foťák a začal se toulat po Krákoru.


...


Ruku v ruce
tvé tělo v objetí
točí se v kole sladkobolně
cit v půli pasu svazuje
až sráží vaz a slibuje
že v kraji za duší
se vsaje do košilek
jedinkrát
až nakonec
lovec se stane
obětí 

namiesto satori (z pozn.)

vľavo
p r e ž i l  som 
šmahom 

solitudo


Osmé Tiché úterý

Bylo tu zas.
Tiché úterý.
Již osmé. Stalo se tak třináctého června, v Kratochvíli,
Dnes perem Jany Navaříkové. A objektivem Jirky Trnky.

Osmé, poslední předprázdninové, také možná jedno z nejtišších a nejkomornějších. 

Písně Reného Müllera, autora projektu Tiché úterý, zazněly tentokrát rovnou dvakrát… a dvakrát jinak. Na začátku večera rmutné písně Tichých lodí, na konci zahrála jeho druhá kapela Hynkovy zámky.

Úvodem René zmínil několik významů čísla osm a zaujal mě čínský překlad osmičky „mnoho“. Pak už přišly kytarové tóny a mými emocemi silně pohnuly všechny tři písně Tichých lodí – Stáli proti sobě, Když prší z nebe a Střepy. Niterné výpovědi o bolesti, strachu, hledání… k tomu deklamující hlas s magickou příchutí. Se slovy textu „čelem proti sobě / pod vysokou zdí / každý na svý straně / bolesti a lží“ vnímám tu mlčením vršící se zeď mezi dvěma lidmi, mezi mužem a ženou, skoro s mrazením v zádech.
V písni Když prší z nebe na mě vyskočí slova „uprostřed věcí našli jsme věci“… A ve Střepech slyším takový pěkný, chvílemi až minimalistický existenciální chaos – „kniha, plot, kočka, miska, žrádlo, loď, úkryt v podpalubí, hledání světla ve tmě a touha spatřit nebe“.

Jako první host večera usedl k autorskému čtení olomoucký básník František Vrba. Ráda jsem se s jeho poezií zasnila, prošla nocí a městem, po nábřeží, kolem špinavých hospod, hřbitova, bloudila v tajemných lesích a zahlédla vlky. František nevynechal ani báseň milostnou, věnovanou jeho ženě Barboře, v níž „červenou stuhou ovinutá stehna“ jsou okouzlujícně erotická.

Druhého hosta, básníka Stanislava Denka, jsem slyšela číst naživo poprvé. Mikrofon odsunul se slovy:
„Ten neužiju.“ K objasnění dodal, že by nerad posluchače „utloukl“. Jeho jistojistý, úsečný, naléhavý přednes a krásně znělý hlas mě ale stejně přitloukly k židli. Jedno slovo. Tečka. Dvě slova. Tečka. Hutný obsah a silný prožitek vyžadovaly delší vstřebání a zažití, doznění. Autor v průběhu čtení sem tam odlehčil tíhu slov kratičkým příběhem, vzpomínkou, vysvětlivkou. O Halasově kameni, na který už nelze usednout. Zazněla vzpomínka na dědečkův objev o poloze Moravy. A malý úsměvný příběh k verši „prázdná láhev zašroubovaná až do dna“.

Kapela Hynkovy zámky, poslední host – s kytarou, basou, houslemi a bicími, přidala Tichému úterý silnější, ale velmi libý zvuk. Od prvního poslechu jejich alba S tváří měsíce v úplňku považuji toto spojení hudby a textu za jedinečné. Hudba i texty jsou výhradně Reného tvorba, jen tři písně vznikly v minulých letech jako zhudebněné básně Miroslava Václavka. Ze jmenovaného CD jsme slyšeli jako první píseň Muž, pak i Amen, Sedmého července, Nevím, Černí jeřábi, Papíroví draci, z novějších Plechovou kočku a Cafe Dolfi. Po koncertu se o Cafe Dolfi lehce rozvířila debata – kdeže v Brně vlastně leží toto prazvláštní restaurační zařízení s nepopsatelnou atmosférou, kudy tam jít a zažít to. U příznivců undergroundu už se stalo legendou.

Mám pocit, že Osmé Tiché úterý jsme si všichni pěkně užili – vystupující, posluchači, skvělý čajovník Vilém a milá čajovnice Veronika. Povedlo se. A po prožitém večeru v Kratochvíli mě napadl ještě jeden osmičkový symbol. Otočením o devadesát stupňů se osm stává ležatou osmičkou – nekonečnem.
Tak ať nekonečně plyne krása slov a krása hudby, tónů, hlasů, obrazů. Krása je symbolem pravdy -
slovy mého oblíbeného filmového režiséra Andreje Tarkovského.


Tiché úterý

Civilní zpráva z periferie



v hostinci zcela běžného jména
řekla: Jsem jenom na tvojí straně
nebyl to den prazvláštních zjevení
jeleni v lesích měkce spali

vajgly plavaly v mušlích
a jeden obtížný návštěvník
ryl nehtem do stěny Píča!
to je všechno za čim deme

nebýt vše tvrdě na svých místech
šli jsme se projít po nábřeží
ale nebyl to den prazvláštních zjevení
v špinavý hospodě na rohu města


Kam dál? Oblíbené příspěvky