Na Pokraji

Sever se vší syrovostí a možná i trochu surovostí.

Žádní sobi a losi. Jen černobílé zaplískané ulice plné kafkovských postav kdesi na západě Švédska.

A v té zdánlivé ponurosti je přitom tolik života. Stačí dýchnout na rozmrzlé ruce, očistit spoušť krabice a sednout si do nějakého autobusu. A přes to mokré sklo flákat jeden obraz za druhým.

Dnes tu k nám NaPokraj poprvé zavítala zahraniční návštěva. Jsem rád, že se mi ji podařilo po dlouhé době ulovit, protože její fotografie sleduji už delší chvíli. Titti je z Borås, města na jihozápadě Švédska, kde v 80. letech studovala fotografii a umění. A kde dosud žije. Tyhle krásné, syrové fotografie nafotila ale až teprve nedávno. A velká část z nich je právě z Borås a okolí.

Průhledy přes skla autobusů za jízdy. Vločky řežou blánu chodníku a po něm rozvláčná tmavá postava. Přechody, podchody, průchody a pochody. Surrealita reality na dotek. Titti vypráví o ulici, ale vypráví to po svém. Někdo by řekl, že její fotky jsou drsné. Pro mě jsou to verše ulice. Je to, jako když pozoruješ ulici skrze černobílý krasohled.

„Od osmdesátek jsem v ruce nedržela foťák. Teprve před šesti nebo sedmi lety jsem ho vzala do ruky. A začala fotit lidi na ulici. Beru ho s sebou všude, je to posedlost.“