v krajině krotkých bílých vran



v krajině krotkých bílých vran
jsou ruce stromů spjaté k nebi
tam mluví Bůh do básně rozepsané
jak bledé hlasy v prázdném domě
nezralé nesklízej
a co je pod zemí
nepřej si ať vstane

v krajině kterou obývám
jsou kořeny jak známé paže
zaryté v ústech černozemě
a srdce bije na zvon posedlosti
spočinout nelze
pojďme vstát lásko
jdou k nám hosti

v krajině krotkých bílých vran
jsou oči hrobů dokořán


Deváté Tiché úterý

     Bylo už trochu chladno a do ulic kolem svatého Mořice si zvolna ustlala mlha . I domy byly jaksi šerem shrbené a tiché, jakoby pomalu strnuly v tísni přicházejícího podzimu.  Několik oken svítilo, i dveře, za kterými v kavárně Kratochvíle začalo deváté Tiché úterý.

     "Pěšinou zavátou rezavým listím přicházím do míst, kde jsem dlouho nebyl..." To zpívají Tiché lodi v písni o řepčínském parku. Pokaždé mám dojem, že René svoje písně vybírá v neomylném tušení a s jakýmsi krásným vplynutím do nálady nadcházejícího večera, jako by každého z autorů, co zde vystoupí, odjakživa znal. Protože když do křesla pro hosta usedla paní Blanka Kostřicová, začaly se dít věci, které jste nespatřili, ale pocítili...

Kam dál? Oblíbené příspěvky