Na Pokraji

už svoje drahé přikrýváme

ticho je vrbám nad potokem

kam kdosi mrštil bludný kámen

na měsíc, který jedním okem

spí podrásaný mezi keři

potom co vypil tůni k večeři

snad příliš brzy už se šeří…

to podzim tluče rýčem do dveří

Bezbřehé zátoky porostlé mechy

pohltí navěky všechny mé vzdechy

S nezbytnou lítosti budu pak sledovat

přemnohé múzy co stihl jsi milovat

Nekonečně inspirativní Katarína Orešanská a báseň, která inspiruje ji samotnou...

Ve starým bytě po dědovi

civím jak někdo, kdo se dozví,

že týdny spí už spánkem věčným

a zapomněl se na konečný.

Dal jsi mi, Bože, ženu krásnou,

bez ní je místnost tmavá, pustá.

Až nade mnou tu díru zhasnou,

kéž zdají se mi její ústa...

milovali se ve čtverci dvora

mezi pískovištěm, klepačem, hrobečkem Mourka

a večerní okna přivírala oči

ve stejnou vteřinu při stejný sekvenci seriálu

nikdo nevěděl, odkud to jde

kterej darmošlap ruší obřad zajetýho večera

v podprsence a vyhrnutý sukni

brala ho do úst nadarmo Boží jméno

několikrát jí musel zakrejt oči

aby neviděla první paprsek vrytej do opuky

vešel tam plaše, malé noční dítě

a ublížil by jako zvířeti

Stránky