A budou jen stíny bez těla...


 

A budou jen stíny bez těla

mýt hlavy svoje v potoce

v zdech stromů hrana křivá

dnem zpívat začne hluboce


Tu píseň sladkou něžnou

co z útrob bodce vytéká

ta mana s chutí režnou

je dávno v duši člověka



už svoje drahé přikrýváme...

 



už svoje drahé přikrýváme

ticho je vrbám nad potokem

kam kdosi mrštil bludný kámen

na měsíc, který jedním okem

 

spí podrásaný mezi keři

potom co vypil tůni k večeři

snad příliš brzy už se šeří…

to podzim tluče rýčem do dveří



Bezbřehé zátoky porostlé mechy...


Bezbřehé zátoky porostlé mechy

pohltí navěky všechny mé vzdechy

S nezbytnou lítosti budu pak sledovat

přemnohé múzy co stihl jsi milovat 




ve starým bytě po dědovi


 


Ve starým bytě po dědovi

civím jak někdo, kdo se dozví,

že týdny spí už spánkem věčným

a zapomněl se na konečný.


Dal jsi mi, Bože, ženu krásnou,

bez ní je místnost tmavá, pustá.

Až nade mnou tu díru zhasnou,

kéž zdají se mi její ústa...



Kam dál? Oblíbené příspěvky