Act.No. 24




Vánoční dárky už byly rozdané, seděli v obýváku, jen se svíčkou a koukali k oknu, za kterým se snášely velké bílé vločky, v koutě popraskával gramofon staročeské koledy.
Blížila se desátá hodina, vzal lahev načaté kořalky a vyrazil k Hradu...nádvoří před katedrálou bylo zaplněné a mlčky naslouchalo slovům Františka Tomáška, amen, cestou pak potkal Kateřinu - došli až na most Karlův a pod sochou Borgiášovou popíjeli kořalku a s ostatními nočními pocestnými zpívali koledy, přáli si klidné vánoce, aby pak byli rozejiti několika chlapíky s bílou přilbou ozdobenou hvězdou kremelskou...

Psal se prosinec roku osmdesátéhoosmého.

Sběrné prostorovosti






25.11. (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Rád bych mlčel přede všemi. Mlčet lze i výmluvně nebo hlasitě. Rovněž lihuprostě. Osobně patřím k vyznavačům mlčení sotva zaznamenatelného, jako když se sněhová vločka snáší do peřiny. Od rána se koupu v mléce. Chytám obrazy kolem sebe jako jazyk chameleona své saranče. Řev Žižkova, bazary s harampádím, poblitá herna na Lipanské vyplivující posledního zoufalého hráče do mrazivé ulice. Polorozpadlé pavlačové činžáky kolem tratě pod Vítkovem. Studená bílá, na kterou je krátký i arcilapka Žižka se svým hřímajícím mečem na kopci. Odpoledne holešovický DOX, útočí na mě ženy v bikinách. Uklidňuje mě přítomnost postmoderního Ježíše zn. Baťa, který je z kříže sleduje s jistou dávkou rozvernosti. Bílé prostory, procházím jimi jako ve snu a před fotografováním si nechávám tou bělobou prostoupit celou mysl. Tou bělobou cupitají černé myši, piští a vedou mě do kantýny, kde mi drobná blondýna za barem připomíná ženu z fotografie na protější stěně. Večer, jako když hodíš zrní do dvora a zapomněls, že včerejšího dne jsi všechny slepice pobil. Horká medovina a sen o roztažené noční Praze s růžovými Američany. Růžová a černá jsou barvy značně kompatibilní. Gud najt, pink frojd!


Krasobruslař


Pořád vidím krasobruslaře
jak tetuje do ledu znaky
tajný vzkazy nebo klikiháky
ach jak by chtěl
aby tomu někdo rozuměl

Občas se mu povede
zachytit moře v spánku
a nebo zlomený ptáky na nebi
ale on by chtěl
aby si s ním někdo vyprávěl

Ta silueta na ledu
bruslí jako o život
a led pomalu a bez soucitu taje
až jednou provždy pohřbí
ty jeho srdceryvný jinotaje

(Filip Topol, Psí Vojáci k poslechu zde)


My děti ze stanice Bullerbyn


Lukáš mi vyprávěl, že usnul, právě když vykrádal chatky. Byl hrozně unavený, našli ho tam policajti. Ležel na gauči, v náruči pytel s rádiem, do tváře svítili mu baterkou a na plakátě usmíval se opičák.


My, děti z Bullerbynu...my děti ze stanice Bullerbyn...


David se vrátil z Alžíru, živí se umejváním oken. Chodívá do čajovny, hraje tam šachy anebo jen tak sedí. A říkal mi jak umřel jeho táta a že si koupil nový boty. A že je nejvyšší čas vypadnout z týhletý mizerný země.


My, děti z Bullerbynu...sto roků samoty a jedna lžíce na boty..my děti děti ze stanice Bullerbyn...


A Evu vyhodili z práce. Půl měsíce v telefonním centru a řekla někomu, že je blbej, jenže oni si to natáčejí. potkal jsem jí na rohu náměstí, zrovna si kupovala párek. Tramvaje vypadají jako ňáký bílý červi.


My, děti z Bullerbynu...sto roků samoty a jedna lžíce na boty..my děti děti ze stanice Bullerbyn...


(Kapela Květy ke slyšení zde)


Marie!


Marie! Já nespím, jsem na cestě celou noc
Já nejsem z těch, co prosí, ani ten, kdo žebrá o pomoc
Pluji k tobě se stěžněm vztyčeným
Mečem svým jdu si tě dobýt

Věže kostelů se bortí a vlaky mění směr
Na zem se snesla hejna ptáků bez křídel
Moje loď se v bouři kymácí
Do bot mi teče a nad hlavou hoří

Posílám ti v láhvi pár nenapsanejch vět
Nezdráhej se přijmout, jen to, a je to naposled
Až vyjedou čtyři jezdci na koních
Bude pozdě chtít se schovat

Ledovce tají a moře zaplavuje zem
Den je jak noc a noc je jako den
Z nebe padá nekonečnej déšť
Vichřice zuří a potopa trvá

Tak oblékni si svoje šaty sváteční
A dojdi až k té hoře, co do nebe ční
A zbyde-li ti čas, tak volej do mraků
Marie! Že nejsi poslední, žes byla prvá

(Traband k poslechu zde)


Sirény


Sobota 19.6. (z vlastních deníků, publikovaných v Lázeňském hostu)

Rezavě bahnité kapky odpálené koly švédského volva na světlé blůzce a tváři krásné brunety. Oči má zabodnuté do lysiny obchodníka s dematerializovanými cennými papíry. Svou coup de grace dostávám i já. Vířivý pohyb tuponosého prodavače ovoce s trsem banánů v dlani na Pankráci. Kupuji pugét čerstvé petržele. Uslzená nákupní taška s prapodivnými předměty uvnitř na osamělé lavičce pod Petřínem. Je v ní bavlněné triko s potiskem Bohorodičky. Na cestě do Regule potkávám zhýralého kanovníka volajícího na kolemjdoucí slovy: chraň tě Bůh, jestli z toho zmagoříš! Pijeme krabicový peňasol a kouříme albánský tabák. Škodíme si. Chceme si škodit. Klamný pocit nezměrnosti a výlučnosti nad vlahým večerem. Ve snu, který se mi dnes bude zdát, mě ten pocit zavede na otevřené moře. Bude noc, odkudsi se do mě zabodne vzdálený hlas sirén. Hra, na kterou přistupuji v iluzi vlastní nezranitelnosti. Nad úsvitem mě obepínají bělostné ladné ruce. Jsou laskavé, stejně však cítím, že mě k ránu zabijí. Jsem měsíční ovcí, která vyje na svého vlka.

Act No. 11



Seděli v nádražce u piva a zelený, hlavy opřený o sebe a uždibovali tlačenku s cibulí a octem, z rádia chrčel zlatej slavík, Startky se měnili v dým houstnoucí pod stropem... - bylo to necelou hodinu po tom, co jejich kamarády naložili benga do antonů, když se snažili dostat na koncert, a oni jen o chlup unikli schovaní ve křoví u cesty, drželi se tam za ruce, pak se políbili, a přes les se vydali k nejbližšímu městečku, aby pak spolu smutně seděli v zakouřený nádražce, pivo prokládali zelenou a uždibovali tu hnusnou tlačenku, potom přijel vlak, zavřeli se do kupéčka, zatáhli záclonky a vášnivě se snažili zapomenout... 

vzpomínka roku osmdesátéhosedmého

Výstražný znamení







 Když slunce zapadlo nad šklebem města,
výstražný znamení, který nikdo nebral vážně.
Šel jsem po slepý ulici, která nikam nevedla,
 na jejím konci brány pekla či ráje, snadno mezi sebou zaměnitelný.
 Otočil jsem se zády proti krvácejícímu slunci.
Byl to podvečer dalšího snu a všechno jakoby bylo nebylo.


(Dg 307 k poslechu zde)


Nechoď sama do tmy...


...je noc, černá jako já sem černej uvnitř

je noc a já chci všechno

všechno anebo nic...

(Priessnitz k poslechu zde)

Jeden z mnoha Pokrajů



Na pokraji může být kdeco, může tam být kdekdo. Ale taky nemusí. Být na pokraji není to samé co na okraji, i když to zní podobně.
Okraj není Pokraj. Pokraj je místo. 

Jeden z mých mnoha Pokrajů...

Hudba srdce

hudba srdce skučí ve mně
v lustru praskaj křišťály
blány mozku duní temně
k vřískotu mé píšťaly


 ticho svírá v ruce noty
vyje na mne ze všech stran
mává prackou do prázdnoty
v rytmu křídel černých vran


 smrt a marnost ve mně bydlí
v sále bez zdí úpí stesk
netopýři svými křídly
starají se o potlesk


(text J. H. Krchovský, k poslechu zde)




Příběh II. (útržek dopisu)


Prošli jsme spolu zahradou vzplanutí, zahradou lehkosti, zahradou úžasu,
na nic jsme se netázali, nebylo toho třeba, neboť tato zahrada je místem vzácnosti.

Potom jsme vstoupili do zahrady rozumu, toho šílenýho podvodu,
kde slepci vedou slepce a ksichty jsou zdeformovaný hrůzou a záludností,
je to směšná scéna...

Vracím se do zahrady lehkosti a do zahrady vzplanutí, do zahrady nenápadnosti a zahrady ticha; neptej se proč, odpověděl bych ti mlčenim.
nahý slova vrhaný proti zdi ... Neser se s tím!

Řek´s mi, na vyhořelejch pláních úžasu cosi začalo hnít a opadat,
aby cosi novýho mohlo začít růst.
Já ti vodpovídám... pokud chceš mluvit o čistotě, měl by ses nejdřív
projít kanálama sraček, potom o nich budeš mluvit míň nebo vůbec.

Žiješ podivnej příběh. Je plnej úzkosti
Žiješ podivnej příběh. Je plnej prohranejch bitev
Žiješ podivnej příběh. Je plnej mlčení
Žiješ podivnej příběh. Je plnej posedlosti

Nelze se vracet, nelze spočinout
Nic jsem se nenaučil
Vstupuju opakovaně do stejný řeky

(Pavel Zajíček)

Ze zahrady vzplanutí




Básníci samoty


Básníci ticha (poets of the silence)
básníci samoty (poets of the loneliness)
básníci mlčení (poets of the silence)
básníci beze slov (poets without words).

Básníci slepoty (poets of the blindness)
básníci bolesti (poets of the pain)
básníci ulice (poets of the street)
básníci beze slov (poets without words).

Básníci výkřiku (poets of the scream)
básníci zoufalství (poets of the despair)
básníci smutku (poets of the sadness)
básníci beze slov (poets without words).

Básníci krve (poets of the blood)
básníci šílenství (poets of the madness)
básníci výsměchu (poets of the scorn)
básníci beze slov (poets without words).

(text Pavel Zajíček, k poslechu např. zde)

Na Pokraji

Bylo koncem července a do Olomouce mířily v těsném sledu za sebou dva vlaky. Jeden z Plzně a druhý ze Zábřeha. V jednom Vrba a v druhém Trnka. 
Pozdravili se a šli na pivo. 

V hospodě plný mániček s přiopilým čišníkem vypili těch piv každej pět. Možná by jich bylo i víc, ale to by asi těžko společně vymysleli tento fotoblog.

Dohodli se, že si na něj přizvou i další přátele, fotografy, poety...
...prostě básníky světla.
Některé k jednorázové výstavce, některé k dlouhodobému publikování. 

A nenastavují tomuto blogu ani žádná uživatelská pravidla, proč taky se snažit spoutávat něco, co se spoutat nedá. Jen si přejí, aby se návštěvníci chovali slušně. 

Pak už zase spěchali na své vlaky. 

Dnes tento fotoblog otevřeli. A pojmenovali ho Na Pokraji

Kam dál? Oblíbené příspěvky