Mezi všema...těma



skvím se jak hovno mezi všema
růžema lásky domácím zdivem
slzama jak hrachy

kocour je dávno za mřížema
mý krysy venku krvácej pivem
radostný a plachý


PF 2014



Tonoucí se stébla chytá. Ale není ani stébélka, ani malého šlahounku, kterého by bylo možné se zachytit. Žádná fazole nevyroste, není kam šplhat. Stojíme na pokraji, vše je marné. Marnost nad marnost...

Marné je plakat, marné je ronit slzy, marné je předstírat zármutek... marné je zastírat, že se nám na tom pokraji sakra líbí! ;-))
Pro VÁS, milí Po-krajané!
(a spol.)
;-)

... jen



Situace je ještě komplikovanější. V té hře je až příliš mnoho postav.
 Nezná je všechny, přestože je sama tou hlavní.. Zdánlivě řídí a ukazuje směr.
Dívají se na ní a čekají. Čekají na verdikt.
Co se bude hrát? Komedie? Tragédie?
Snaží se vyčíst očekávání z jejich tváří. Jakou roli chtějí hrát v její hře?
Tolik očí, tolik pohledů. Tolik myšlenek, jejichž význam není schopna rozluštit.
Prostor se mění v divadelní scénu.
 Stojí uprostřed kuželu světla, ruce má podél těla natažené a s dlaněmi do prostoru. 
Dává jim tím nevědomky najevo svou zranitelnost.
V očích má děs.
Je záhadou, že to na ní nepoznají. Dívají se zle, ale s respektem.
Jako by byla bohyní spravedlnosti, jedinou, která může rozhodnout o započaté hře.
 Přistupují jednotlivě. Mluví na ní. Žádají, prosí, přesvědčují.
Jejich hlasy se stupňují.
Už nepřichází jednotlivě. Všichni jsou tak blízko a překřikují se.
Obestupují ji a jsou čím dál více agresivní. Už není tou bohyní. Už nemá situaci pevně v rukou.
Je jen malým bodem uprostřed rozzuřeného davu.
 Její světlo začíná slábnout.
 Je jen uzlíčkem nervů.
Je jen
...
 Jen je.

Host Na pokraji - Barbora Nebeská

Žena.

Chvíli jsem přemýšlel, co o autorce a její tvorbě říci, a napadlo mě, že použiji právě a jen to jediné slovo. Netřeba to zbytečně okecávat, v tom slově je obsaženo vše důležité. Je mimo jakoukoli pochybnost, že autorka je ženou. I na jejích fotografiích se často vyskytují ženy. Texty, které nám překládá pod fotografiemi, odkrývají půvabně neurčitý ženský svět, jenž je mi jako muži vzdálen, a přesto je mi blízký.

Pojďme tedy nahlédnout do toho bytostně ženského labyrintu, fotografiemi i autorčiným povídáním pod nimi...



Sen o letu

Ty světlé oči se občas zatáhnou.
Zatemní.
Jako by vlivem okamžiku vpadli do nitra.
K jádru.
V tu chvíli vidí jen to jedno.
Nic není důležitější než to, co se právě děje.
To zatemnění znamená rozkoš.
Rozkoš z viděného.
Z pocitu jedinečnosti a splynutí.
Z pocitu, že by z toho mohlo být něco nového.
Něco společného.

Něco z nás...


O smrti zdá se mi



O smrti zdá se mi s úsměvem debila, 
který se nad ránem, aniž by procit,
probouzí s výkřikem hrůzy, by nebyla
nakonec přespříliš útlounká v bocích.


vlčí B.


Zase je úplněk a Tvoje oči jiné
zvou mne už se šerem do lesních strání.
Necháme za sebou cáry po kombiné,
hořící stodolu, ostatky laní...



podzimní vlasůpadání



Svět lidí za oknem a radostné hry dětí...
Mlčím svým stínům jsem parapet od hoven...
Co jsem to jenom chtěl, ptám se již napotřetí...
Co jsem to jenom chtěl? Jo, vlastně nejít ven...


Zajat(ci)


23.6. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

A byli jsme zajatci na skleslém hradě. A seděli jsme v žaláři a opíjeli se a já byl opět prudký. Tam na tom skleslém hradě jsme na sebe poprvé promluvili, neboť do té doby bylo vše příliš rychlé a na mluvení jsme neměli čas. Řítili jsme se nočním pantografem a sledovali sami sebe, jak děláme jednu vylomeninu za druhou. A ten vlak se na konci cesty proměnil ve stegosaura, který s námi proletěl poblikávající Prahou, nervózní a nikterak vábnou, vymrštil nás na hlaváku do toho neodvratitelného marasmu, a já najednou z refýže uviděl bílého kojota, jak sedí v lokomotivě, pláče a líže si rány. A všechno bylo rychlé a nesmírně intenzivní a na myšlenky bylo pramálo času. Bílého kojota jsem prosil o odpuštění, hladil jsem ho něžně po hřbetě a předčítal Byrona. Byl smutný, ale zdálo se mi, že mi přece jen začíná rozumět. Obrátili jsme spolu den s nocí a vyli pravidelně v pravé poledne, kdy, jak známo, se zastavuje čas. Za to mi byl vděčný a já jemu taky.

Host Na pokraji - Havran V.S.

Brněnský výtvarník Vladimír Smýkal vulgo Havran.

Někomu se při prvním shlédnutí  jeho foto-grafických prací vynořuje například  Arcimboldo, a to je, myslím, i jaksi řemeslně výstižné, leč krásně nepodstatné. Vezmeme-li však v úvahu ještě druhou stranu mince, tedy vhled kamsi za oponu k pramenu sdělné myšlenky,  rozprostře se nám nikoli podbízivá obrazová lyrika, ale výrazově poctivá skica života nahlížená okem „potulného dělníka“ ,  který se nebojí a neváhá při vlastní práci namočit si ruce v téru a krysích slinách.

Vladimír kdesi popisuje svoje výtvarno  jako samomluvu.  Osobně rád této řeči naslouchám a zvu Vás k nahlédnutí…



Kterak stařík slavil, až se z řetězu utrhl


Krajina bez krajináře






Kluci z klubu říkali, že když nemám zrcadlo, polarizák a stativ, nesmim s nima fotit Jeseníky. Tak chodim jenom za barák na druhej břeh Moravy, kde nejsou pejskaři, kočárkáři a běžci. Tam natáhnu na starej Kodak punčochu, děsně hulim jednu startku od druhý a je mi docela dobře.

Podzimů slzy...



.... neslzí podzim, slzí ti jiní, 
co podzimů neznají a falešných jar čekají, 

co znají ti neslzí.
s podzimem.

přeji ať se dočkají i ti co víru v ně nemají.

jednou....

Zamávám...



Ne,nemávám ti, prsty dělám dva tahy, jen abych viděl. Jací jsme vlastně,Češi....V autobuse náhodou zaslechnu rozhovor jedné Slovenky a jedné polky,jedou z práce,proběhnou problémy,proběhnou nájmy a platy ale co to co si pamatuji a jako bych už určitě někdy slyšel je...,(poznají že se mi honí v hlavě myšlenky, poznají že je snad poslouchám, poznají snad že jsem Čech) poláci drží při sobě, Slováci drží při sobě, Češi jsou tak trochu jiní, zlí,závidí,pomlouvají,nepřejí a nejsou soudržní,ti co se nemají dobře jako by - když já ne tak ty taky ne. Kdybych takoví názor už neslyšel ani mi to nepřijde ale jednou mi doma Diana říkala něco podobného, nevěřil jsem jí, když nad tím tak přemýšlím...nestydím se že jsem Čech ale za to že se někdy tak česky chovám.

Z ostrova na ostrov...


14.7. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Jako nepatrnost v kazašské stepi. Táhnu si svou samotu z ostrova na ostrov. Když se mě pokusíš chytit a zajmout, kojot vycení zuby a zaboří dráp. Do nás obou. V Almaty je jeden dům, bez oken, bez dveří a ze střechy stále kape voda. Až tam jednou zešílím a ty budeš stát vedle mne v té tmě, možná se poddám a budeme opravdu spolu. A to už nebudu sám...

Vracím se po delší době. Snad mi, přátelé, prominete... a těším se aspoň na některé z vás do Dobšic. 

JEDNOU NOHOU



Na lesní pěšině se napřímil 
hlava volská dotkla se mraků
prorazila je a hvězdy rozbíjeli se o čelo
jizvili oči a z nozder sršeli blesky a světlo jejich odletovalo na hvězdné dráhy...

Nohy pod tíží hlavy plahočili se po cestě plné kamenů,větví a buků a hadů
kteří vplétali se mezi prsty, kopyta a pařáty.
Kovová ostruha pravé nohy pobízela nohu levou
aby nezůstávala vzadu 
neboť na levé noze narůstali již hmyzí nohy a tykadla zkoumala....

KDYBY SE VYDAL NEPOZOROVANĚ PO ČTYŘECH
URČITĚ BY PROBĚHL PRALESEM SNADNĚJI....


(The plastic People of The Universe - Maska za maskou - 2009)

Jednou nohou/Vůl hvězda ranní




Když kombajni vyjedou......







Mám trošku takovou  fotografickou "okurkovou"  sezónu...nebo aspoň mě se to zdá....práce moc a na koníčky  času nezbývá....takže jedna taková "podzimní " sklizňová :-)

Jedné krve


Jsou jedné krve? 
Ty, on, ono...?



Každé ono? 
Kdo to ví?

Nedořezal by se
pravdy ni krve.

noční krajinou


Zlou nocí tmelem krysích slin
jdou Kilián a Augustýn
tmou někde v žebrech rozvalin
kol vrahovických hvozdů

prvý má v žilách heroin
      druhý zas v klopě rozmarýn
     jeden je otec, druhý syn    
hlas slavíka i drozdů

                                        tam uvnitř těla, v kterém spím
                                  jdou dva a mají jeden stín
                                  a když mi projdou osrdím
                                   jsme psychopat a cherubín

slavíci drozdi s ostny v těle
směju se nad tím nevesele
jeden z nich umře
já to vím

villonská balada pro B.


Se mnou jste šla i do neštěstí,
po bledých nocích s večeří,
která spíš byla ranou pěstí
a sebevránou v příšeří.
Tím smíchem, kdy už nevěřím,
že vlci nejsou andělé
a přeci slunce z kadeří
Vám kreslí pruhy po těle.

Ty Vaše vzlyky do pelesti
stojatou vodu rozčeří.
Že voní divě po neřesti
dvě těla, černí panteři,
v tom holobytu zádveří,
klín klínem v pupku postele,
kde spíš než Bohu uvěřím,
Vám, slečno s pruhy po těle.

A stejná jste i na tom scestí,
kde chlápci s větrem soupeří
a ženou cvalem do bolesti
kobylu zbitou bezvěřím.
Jste rovnítko mé páteři.
A páterem i kostelem,
když černé oči zešeřím,
Vám, slečno s pruhy po těle.

Tiše mi v domě na předměstí
všeptnete Není na tě lék…
A to mi trne u zápěstí.
Z Vás a z těch pruhů po těle.


ZLÁ(sky)





Z lásky se léčívám nálevem z utopenců, 
včerejším ležákem, salátem Bible... 
Za oknem panny jdou, bílé a bez mládenců, 
jejich zpěv vábí mne ode dna kýble. 

V myšlenkách vyje mnou daleko nad topoly, 
co asi která z nich pod šaty skrývá? 
Ta, co je uprostřed, na pryčně mezi koly, 
ta ze všech nejhezčí... ta není živá. 

Nechte mi, dívenky, tu sivou holubici, 
ať ještě pro dnešek bledne v mém domu... 
V domu, kde mřelo se mečem a po přeslici, 
samotou pro lásku... a láskou k tomu! 

Requiem s jizvou



Do ticha ptám se tě...kdo jsem a čí jsem byl?
Než do sna vbledne stín, tak jako kdysi.
K večeři do piva nasypu černobýl
a kočkou z poledne nakrmím krysy.

Dřív než ti odhrnu zaschlou krev ze spánků,
přihodím do kamen pobožnou knížku,
pohladím jedinou zůstavší schovanku,
strážkyni u dveří,  polární lišku.

V lůžku kdes léhala, spí odteď Morana,
tak ani pod dekou nezuji boty...
Kéž bys tu byla jen, alespoň do rána,
až knoty dohoří, pro teplý dotyk.

Dřív než ti položím dvě mince pod jazyk,
kdo jsem a čí jsem byl...že jsme tak šťastni?
S poslední otázkou servu si obvazy,
kdo jsem a čí jsem byl? Jediný vlastník...




Poseidónova bouře.....





V  jednom obyčejném skleníku ......jednoho obyčejného zahradníka...... se rozpoutala bouře.....ale pak utichla .......  rajčata i okurky dál mohly v klidu růst .....:-)

Za zdí


Berle jsem zahodil prchaje z ústavu,
stejně tak vše, co mne v rozletu brzdí.
Vší silou přes dráty lámu svou postavu
v radostné předtuše, co bude za zdí...

Stromoví? Jablíčka? Dvě bílá koťátka?
V zahradní houpačce Evina dcera?
Místo ní korunou komíhá oprátka
a na ní chovanec zběhnuvší včera.

Snad jsem jen zešílel víc, než jsem šílený,
ale svou svobodu potěžkat visem?
Chci aspoň na chvíli, než zazní sirény,
poptat se u sebe... Kdo jsem když nejsem?


Vlasy do čela




Dlouhé vlasy namotávám na své prsty....jednou...dvakrát...tisíckrát. tisíckrát si na to vzpomínám. Je to snad jen vzpomínka malého kluka ale tak silná že...
Máminy černé vlasy, je to jako dnes, jsou cítit jako dnes, jak snaží ty prameny namotat na tenké prstíky kluka kterému je ještě jedno co bude a jak bude, jen ty vlasy jsou pocit bezpečí když u něho máma ležela.
Vlasy, zase ty vlasy - dej si je z čela, doma, ve škole, na penále propiskou KISS, ty SS smažeš a ještě budeš mít problémy křičí ředitelka, vzdor, nenávist , nevím, ani nemá ponětí proč jsem si v sedmé třídě pokreslil penál, důvod tam asi musel být, vzdor,nenávist,nevím...
Sakra 41, loni bez jedničky dobrý....relativně, JEN....ale koho by to, kdo má pod nevěří a kdo nad ví nebo tají...
Hašteříme....jako každý den, jen jsou delší než teď, Aleš žere Irony a já myslím že je to jen tím že jeho 17letej brácha ví...
15dkg polskýho 3 rohlíky, kofola a rychle zpátky na praxi....Táta nadává na komunisty, jak jim říkal nějak nevím....vlasy mámy si pamatuji ale tohle mi vypadlo, snad proto že to máma nechtěla, klela...nemluv tak před dětmi říkala....
(LIVE)15dkg polskýho 3 rohlíky bez kofoly,sakra to se ale nedá žrát...kde mám vlasy, není vzdor,nenávist,nevím....
poslouchám Mejdny a cítím máminy vlasy......jen ten poskej fakt není to co bejvávalo.....

Dva vlaky



     Před rokem jsme se sešli s Jirkou Trnkou v Olomouci. Já jel z Plzně přestěhovat se na Moravu a Jirka od Zábřeha, kde žije a prolejzá křoviska s fotobrašnou na hrbu.  Naše dva vlaky se potkaly a vlastně nejenom ty, přišla společná chuť na pivo, cigárko a rozpustit si vlasy. Trochu jsme bloudili po hlavní třídě, až nás místní anděl chlastu poslal do Ponorky. Byli tu vlasatci, punkové, profesoři z Palackého univerzity a větráky, co sotva stačily těžkýmu dechu červencovýho odpoledne. V hlavách jsme měli po pěti šesti staráčích a taky společnou myšlenku, že založíme blog,  kterej se dotkne spodních proudů, středním se vyhne a kam si pozveme lidi, přátele, fotografy a básníky,  ty hároše ducha, jak jsme říkali. A už tam nad politým ubrusem jsme mu dali jméno Na Pokraji, i když jeho  konečná podoba vyšla na světlo asi o dva měsíce později...

...děkuju Vám všem, kdo jste dnes s námi na pokraji....


   

Na startu........






Na startu.....tak se cítím....trošku v rohu...trošku nerozhodně...před něčím novým....a přesto zajímavým......
......snad Vás nezklamu ....díky :-)

Vybrané lekce z české politiky


Sobota 28.8.2010 (z poutních deníků pro Lázeňský host)

Probouzím se s bolestí kolena. Bolest mi zvěstuje novinu, že poslední dva dny mé poutě budou vpravdě řeholí. Před zraky řidiče traktoru balím stan a opět stoupám do kopce. Teď už cítím únavu po celém těle. Ale jen se trochu rozehřeju a rozchodím, zase se to dá vydržet.
Nazarje, Šartno, Gornji Grad. Jdu po silnici, na horské cesty už jsem rezignoval. Pivo, dvě piva, tři. Na obloze vidím dva zlomené orly. Nemáchají křídly, jen plachtí, kloužou z jednoho vzdušného proudu do druhého. A vzduchem voní elektřina. 

Kdesi doma vzala sousedka do ruky špinavý mokrý hadr a mrštila jím do kýblu, až se ta hnusná voda rozstříkla a stékala po stěnách. Kdesi doma byl jeden politik usvědčen ze lži, za což ho chtěli chudáka lynčovat, ale on jim včas utekl za hranice. Kdesi doma kdosi kohosi políbil... to vše se stalo, nebo mohlo stát, v jeden jediný okamžik. 

Já v tu dobu mířím k vysokému průsmyku Črnivec, odkud scházím křivolakou cestou, jsa probodáván bolestmi kloubu levé nohy. Kráčím co nejrychleji, protože zítra mám dojít do Lublaně a zbývá stále 40 km. Zastavuji se až v Gozdu, kousek od kostela, nad cestičkou do Kamniku. Koleno bolí jak čert, tělo protestuje proti jakémukoli pohybu ve stanu. Sen o tom, jak porcuji velikého pštrosa emu. Mojí hosté požadují všechno maso, takže na mne zbude jen krk. Je odporný, hořký a mám pocit, že jeho pozřením se ze mne stává také pštros. Vezou mě na pštrosí jatka, kde budu chvilku hlídat stádo pštrosic, než mě porazí. Dostávám strach a rozvažuji, zda bych neměl po vzoru pštrosů zabořit hlavu do písku. Tím by se situace uspokojivě vyřešila.

Projekce



z plakátu
se na mně směje krasojezdkyně divokejch dálek
sem vedle ní jezdec na morový slepici
a po dlažbě blednou stíny lamp
jako zlomený labutě jitra
na rukách samý skvrny
krev sperma a med

usmívá se
Dneska polykám jenom plameny šavle
a tak už jen chvíli kouříme
a řikáme Lepší mít s kym šukat múzy
než mít na hotel a holt člověk někdy žije
aby to přežil a tyhle dvojitý ranní pití
sou tichá modlitba


Host Na Pokraji - Lenka Faltejsková

Jsem snovač snů.
Co to znamená? To se těžko vysvětluje. Lepší bude, když vás vezmu s sebou a ukážu vám to. 
Musíme počkat do večera, než přijde Petr. Je důležitý, pro mě i pro sny, ale o tom až později.

ŘEKA



Nad řekou je zataženo, začíná pršet. Pospíchám ven. Nastavím tvář prvním kapkám a čekám. Konečně se rozprší pořádně. Vždycky mě zajímá, jaké kapky budou padat dnes. Někdy jsou jemné, jindy pichlavé, velké, drobné, pleskavé, ledové, šimravé i dovádivé. Stojím na dvorku v dešti a čekám, až mě celou promáčí, z vlasů mi udělá mokrou řeku a ze šatů druhou kůži, stojím bosýma nohama v kaluži a nastavuju dlaně. A přitom poslouchám zvuky deště, dýchám vůni deště a cítím prsty deště.

Koloskopie neboli koleno-skopie






Kdysi jsem si tím taky prošel, nebolelo - hadička byla kluzká a akorát v zatáčkách to bylo nepříjemné.

Jediné co bylo strašné - vypít tolik "dobré" tekutiny za tak krátký čas před zákrokem. Verdikt zněl jasně - tady problém nebude, po dvou měsících hospitalizace a vyšetření "pokus omyl" bylo nakonec vyhráno - borelioza...

Tak sestři, jak to vidíte - kterej z těch tří tam zavedeme.....

Děkuji Filipe



Psal se konec vosumdesátejch let, a ač nezletilec popíjel s Kateřinou a kamarády, kteří jim pivo koupili, v hospodě U Zpěváčků. Někdo u stolu řekl, že by mohli večer zajít na Chmelnici, že to je sice takovej malej kultůráček, ale že se tam objevujou skvělý kapely. Sedli na tramvaj (jednou z ní museli vykočit a utíkat revizorovi - pokračovali pak další), a nacpali se do sálu snad ani ne pro dvě stovky lidí, takže se s Kateřinou na sebe tiskli tak, že cítili každý detaijl svých těl.
Na pódium nastoupili tři, ne o mnoho let starší kluci, uklonili se a ten ušatej zasedl ke klavíru. Zprvu za ním jen seděl, pak odhodil stoličku a na konci už seděl na klavíru a drásal si prsty o jeho struny. Sál se zdál být přeplněnej a přesto se našlo se místo na divokej tanec, ke kterému se přidali. Kateřině poletovali její vlasy na všechny strany, občas ji chytil kolem krku, ona jeho taky a políbili se... Rytmus divokej, texty pokřikoval po chvíli spolu s davem, Kateřinou a s kapelou. Dali si pár piv, jedno mu někdo vylil na tričko a na omluvu mu koupil ruma. “Neblbni, nepij to” říkala mu a on ho pak vyzvracel na chodníku.
Druhý den se dozvěděl, že ta kapela jsou P.V.O a ten, kdož zanechal klávesy rudé od krve byl Filip Topol.
Chodili pak s Kateřinou na Chmelnici častěji, vraceli se s oblibou přes park pěšky kolem jednookýho Žižky a domů přicházel se svítáním, za to však se spoustou zážitků z parku a z nově poznaných kapel...



Uplynulo pár let, přestěhoval se do malého města. Kultura žádná kromě pravidelných soutěží mažoretek... Až jednoho dne v bývalé hradní šatlavě - vystoupili Psí vojáci. Nechyběl. A ani na dalších mnoha, ani na tom v malém městě posledním, kdy byli hlavní kapelou nového, dnes desetiletého festivalu.

děkuji Filipe

Den dětí



Za okny chcalo a chcalo, přesto je vyhnali ven. Navléknutý do bledě modrejch košil s červenou jedničkou pod krkem, hodili na sebe aspoň kus igelitu a znuděně došli na plácek mezi panelákáma a panelama. Z navezenehého kopce zbytků ze stavby se pomalu sunulo bláto na cestu i na plácek, ale už to bylo jedno - původně bílé botasky byly hnědé a promočené.

Za chvíli byl plácek plný stejně promočených a modrokošilatých postaviček, mezi kterými se mísili chlapíci celí v zeleném, jeden z nich zapískal na píšťalku a všichni se ukázněně rozestoupili, jeden ze zelených přivedl vlčáka a začal ho štvát proti jinému zelenému obalenému molitanem. Když byl molitanovej povalenej do bláta a vlčák zavřenej do auta, přinesli zelení dvě vzduchovky a modří se u nich střídali a strefovali terčík, mířili vleže a tak se z modrých brzo staly hnědí, pak dostali od zelených tatranku a žlutou limonádu, pořád chcalo a chcalo...

Sundal si promočenou jedničku z krku, strčil ji do kapsy a rozepnul si košili. Pak se k němu přidal Honza a Jarek, stáli tam tak v dešti, kousali do tatranky a užívali si dopadající kapky na svých dětských hrudích. Přišel k němu zelenej a že prej ať se zase upraví, jinak že to bude hlásit do školy, pár dalších si stouplo kolem a rozepnutou košili sundali, pak se přidala i Zuzana, rozepla si knoflíčky promočené košile a zelenej byl nad těma čtrnáctiletejma pahorečkama celej nesvůj, začal nervózně pokřikovat, přidala se i Ivana a Tereza a za chvíli po plácku poskakovali všichni dopůli těla, pořád chcalo a chcalo, vykřikovali nějakou odrhovačku, tancovali, vlasy se lepily a užívali si "svůj den". Zelení nevydrželi a vytáhli z auta vlčáka, jeden vystřelil slepej do vzduchu...

Natáhli na sebe modré, mokré košile a rozešli se domů.

Tak se skončil Den dětí v osmdesátýmpátým kdesi na Jižáku.

blues měsíce Marii z ulice




Po tom, co vhodil jsem do louží udice,
číhaje na noční můry a bělice,
kamenná Marie, ta z rohu ulice,
ožila v kaluži na dně mé sklenice.

Vešla jak denice nahlížet do barů,
kde život krásně čpí do piv a ovaru
a když pak někomu ukradla kytaru,
hrála to blues krásně a postaru.

Zapadám nad ránem, ovšem ne lhostejně.
K tomu jak stíny si ze tváří odhrne
a řekne pane, dnes v noci raděj ne...
Ty vaše vlasy...ty jsou moc stříbrné.

Volal jsem...



12.4. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)


Volal jsem do bílé zdi a zeď se mi odvděčila nářkem. Stála tam ještě jedna dívka, měla rudé vlasy a smutné oči, měla v ruce roztrženou dopisní obálku a hleděla do bílé zdi. Některé zdi odrážejí emoce. Projdeš kolem a když jsi pozorný, můžeš ucítit emoce lidí, kteří tudy prošli před tebou... Nymburk, procházím městem a zničehonic zatoužím po dynamice. Rozeběhnu se a bavím se tím, jak krajina zrychluje... lidé, domy, parky. Z pohledu všeobecně pojímané relativity není zdaleka jisté, zda se pohybuji já, nebo mé okolí. 

Volal jsem do krajiny a krajina se mi odvděčila iluzí. Stál tam ještě pes, možná to byl bílý kojot, a štěkal na svět. Psi buď běží, nebo štěkají, protože tak je to naučili lidé. Já neštěkám, protože běžím.

Volal jsem do noci a noc se mi odvděčila závěsem. Tím závěsem, kterým můžeš přikrýt své obavy. Lze tak učinit i rundou piv nebo rumů. Lze tak učinit i chůzí po vodě, když zrovna vyje bílý kojot. Lze tak učinit, když budeš vytrvale zapřahat kola před vola a hrát si na blázna...

Zapřahám kola před vola. Ale ten se mi ničím neodvděčí...

Procházka urnovým hájem


Někdy na tebe myslím
když v podzimních ránech
plazím se vlhkým listím
po hrobkách na Olšanech

Občas tě i potkám
když se tvůj obraz nerozdvojí
směješ se mrtvým fotkám
všem, jen ne té mojí

Jednou ti vyznám lásku
a budeš-li mít zájem
pozvu tě na procházku
urnovým hájem

Zatím mne však drtí
skutečnost tíživá
že ač nejsi po smrti
tak přesto nejsi živá


(J.H. Krchovský)

Bos

                                           

Taky jsem se narodil bos
 jako každý kluk
 a sousedům slívy chodil krást
 Poštípaný od včel a vos
 to mi bylo fuk
 a pod hlavu k spánku stačil chrást.....

                                  


Krajinář místní II.



Kde jsi,  pranostikami, kalendářem a vesmírem, 
dokonce i Alenou Zárybnickou  slibované Jaro?
Kašleš na nás? 
Chceš nás nechat zdechnout v nekončící temnotě Zimy?

.

Host Na pokraji - Martin Babčický


Říká se, že cesta je cílem, a já jsem téhož názoru. Mám rád, když můžu zpovzdálí sledovat, jak se něco mění, rozvíjí a zraje. 

A taky rád sleduji, kam se ubírají kroky některých autorů. Jedním z těch velmi zajímavých je Martin Babčický, jehož tvorba zraje jako ušlechtilé víno. Martin má rád černobílé, ponejvíce čtvercové fotografie. Má taky rád zvířata. Uvidíte-li někde černobílou čtvercovou fotografii, v jejímž levém dolním rohu je nějaké zvíře či jeho část, pak jejím autorem bude pravděpodobně Martin Babčický. Mluvit o zvířatech by ale bylo málo. Martinovy fotografie nejsou popisné. Z mého pohledu jde o originální souhru emocí a abstrakce, což je věc, která mne samotného na fotografii baví.

Co říká Martin Babčický sám o sobě?


...jsem asi jeden z mála fotografů, kteří nezačínali jako děti s otcem, či dědou doma ve fotokomoře, která se přes den opět změnila v docela obyčejnou koupelnu (znám z vyprávění kolegů fotografů)

...fotografování si dovolím nebrat jako koníčka, nýbrž jako jakýsi druh poslání

...za to, že jsem vzal fotoaparát do rukou, vděčím vlastně svému synovi Lukášovi, který dostal před pár lety v Vánocům svoji první zrcadlovku

...chodili jsme společně na procházky a pod stálým nátlakem syna - abych si to vyzkoušel - jsem začal nesměle své první krůčky ve fotografii (pokud se tak tedy dá mým prvním výtvorům říkat)

...netrvalo dlouho a zjistil jsem, oč jsem dlouhá léta přicházel a po prvních pokusech o černobílou fotografii jsem okamžitě přišel na to, kde je má meta

...časem jsem zjistil další  úžasnou věc ve fotografii, kterou je čtverec, a bylo vymalováno

...poslední důležité zjištění bylo to, že se fotografii budu věnovat s cílem zachytit, co cítím, jak to cítím a hlavně že budu fotit tak, aby se to líbilo především mě

...plno fotografů nepřikládá  důležitost názvům k fotografiím. Já název považuji za druhou polovinu fotografie; jsou fotky, kdy mi naskočí hned, jindy to trvá i několik dní

...myslím, že slov bylo dost a můžeme se podívat na výběr z fotografií s tématem zvířata.





Kam dál? Oblíbené příspěvky