Mezi všema...těma



skvím se jak hovno mezi všema
růžema lásky domácím zdivem
slzama jak hrachy

kocour je dávno za mřížema
mý krysy venku krvácej pivem
radostný a plachý


PF 2014



Tonoucí se stébla chytá. Ale není ani stébélka, ani malého šlahounku, kterého by bylo možné se zachytit. Žádná fazole nevyroste, není kam šplhat. Stojíme na pokraji, vše je marné. Marnost nad marnost...

Marné je plakat, marné je ronit slzy, marné je předstírat zármutek... marné je zastírat, že se nám na tom pokraji sakra líbí! ;-))
Pro VÁS, milí Po-krajané!
(a spol.)
;-)

... jen



Situace je ještě komplikovanější. V té hře je až příliš mnoho postav.
 Nezná je všechny, přestože je sama tou hlavní.. Zdánlivě řídí a ukazuje směr.
Dívají se na ní a čekají. Čekají na verdikt.
Co se bude hrát? Komedie? Tragédie?
Snaží se vyčíst očekávání z jejich tváří. Jakou roli chtějí hrát v její hře?
Tolik očí, tolik pohledů. Tolik myšlenek, jejichž význam není schopna rozluštit.
Prostor se mění v divadelní scénu.
 Stojí uprostřed kuželu světla, ruce má podél těla natažené a s dlaněmi do prostoru. 
Dává jim tím nevědomky najevo svou zranitelnost.
V očích má děs.
Je záhadou, že to na ní nepoznají. Dívají se zle, ale s respektem.
Jako by byla bohyní spravedlnosti, jedinou, která může rozhodnout o započaté hře.
 Přistupují jednotlivě. Mluví na ní. Žádají, prosí, přesvědčují.
Jejich hlasy se stupňují.
Už nepřichází jednotlivě. Všichni jsou tak blízko a překřikují se.
Obestupují ji a jsou čím dál více agresivní. Už není tou bohyní. Už nemá situaci pevně v rukou.
Je jen malým bodem uprostřed rozzuřeného davu.
 Její světlo začíná slábnout.
 Je jen uzlíčkem nervů.
Je jen
...
 Jen je.

O smrti zdá se mi



O smrti zdá se mi s úsměvem debila, 
který se nad ránem, aniž by procit,
probouzí s výkřikem hrůzy, by nebyla
nakonec přespříliš útlounká v bocích.


vlčí B.


Zase je úplněk a Tvoje oči jiné
zvou mne už se šerem do lesních strání.
Necháme za sebou cáry po kombiné,
hořící stodolu, ostatky laní...



podzimní vlasůpadání



Svět lidí za oknem a radostné hry dětí...
Mlčím svým stínům jsem parapet od hoven...
Co jsem to jenom chtěl, ptám se již napotřetí...
Co jsem to jenom chtěl? Jo, vlastně nejít ven...


Zajat(ci)


23.6. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

A byli jsme zajatci na skleslém hradě. A seděli jsme v žaláři a opíjeli se a já byl opět prudký. Tam na tom skleslém hradě jsme na sebe poprvé promluvili, neboť do té doby bylo vše příliš rychlé a na mluvení jsme neměli čas. Řítili jsme se nočním pantografem a sledovali sami sebe, jak děláme jednu vylomeninu za druhou. A ten vlak se na konci cesty proměnil ve stegosaura, který s námi proletěl poblikávající Prahou, nervózní a nikterak vábnou, vymrštil nás na hlaváku do toho neodvratitelného marasmu, a já najednou z refýže uviděl bílého kojota, jak sedí v lokomotivě, pláče a líže si rány. A všechno bylo rychlé a nesmírně intenzivní a na myšlenky bylo pramálo času. Bílého kojota jsem prosil o odpuštění, hladil jsem ho něžně po hřbetě a předčítal Byrona. Byl smutný, ale zdálo se mi, že mi přece jen začíná rozumět. Obrátili jsme spolu den s nocí a vyli pravidelně v pravé poledne, kdy, jak známo, se zastavuje čas. Za to mi byl vděčný a já jemu taky.

Host Na pokraji - Havran V.S.

Brněnský výtvarník Vladimír Smýkal vulgo Havran.

Někomu se při prvním shlédnutí  jeho foto-grafických prací vynořuje například  Arcimboldo, a to je, myslím, i jaksi řemeslně výstižné, leč krásně nepodstatné. Vezmeme-li však v úvahu ještě druhou stranu mince, tedy vhled kamsi za oponu k pramenu sdělné myšlenky,  rozprostře se nám nikoli podbízivá obrazová lyrika, ale výrazově poctivá skica života nahlížená okem „potulného dělníka“ ,  který se nebojí a neváhá při vlastní práci namočit si ruce v téru a krysích slinách.

Vladimír kdesi popisuje svoje výtvarno  jako samomluvu.  Osobně rád této řeči naslouchám a zvu Vás k nahlédnutí…



Kterak stařík slavil, až se z řetězu utrhl


Krajina bez krajináře






Kluci z klubu říkali, že když nemám zrcadlo, polarizák a stativ, nesmim s nima fotit Jeseníky. Tak chodim jenom za barák na druhej břeh Moravy, kde nejsou pejskaři, kočárkáři a běžci. Tam natáhnu na starej Kodak punčochu, děsně hulim jednu startku od druhý a je mi docela dobře.

Podzimů slzy...



.... neslzí podzim, slzí ti jiní, 
co podzimů neznají a falešných jar čekají, 

co znají ti neslzí.
s podzimem.

přeji ať se dočkají i ti co víru v ně nemají.

jednou....

Z ostrova na ostrov...


14.7. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Jako nepatrnost v kazašské stepi. Táhnu si svou samotu z ostrova na ostrov. Když se mě pokusíš chytit a zajmout, kojot vycení zuby a zaboří dráp. Do nás obou. V Almaty je jeden dům, bez oken, bez dveří a ze střechy stále kape voda. Až tam jednou zešílím a ty budeš stát vedle mne v té tmě, možná se poddám a budeme opravdu spolu. A to už nebudu sám...

Vracím se po delší době. Snad mi, přátelé, prominete... a těším se aspoň na některé z vás do Dobšic. 

Když kombajni vyjedou......







Mám trošku takovou  fotografickou "okurkovou"  sezónu...nebo aspoň mě se to zdá....práce moc a na koníčky  času nezbývá....takže jedna taková "podzimní " sklizňová :-)

Jedné krve


Jsou jedné krve? 
Ty, on, ono...?



Každé ono? 
Kdo to ví?

Nedořezal by se
pravdy ni krve.

noční krajinou


Zlou nocí tmelem krysích slin
jdou Kilián a Augustýn
tmou někde v žebrech rozvalin
kol vrahovických hvozdů

prvý má v žilách heroin
      druhý zas v klopě rozmarýn
     jeden je otec, druhý syn    
hlas slavíka i drozdů

                                        tam uvnitř těla, v kterém spím
                                  jdou dva a mají jeden stín
                                  a když mi projdou osrdím
                                   jsme psychopat a cherubín

slavíci drozdi s ostny v těle
směju se nad tím nevesele
jeden z nich umře
já to vím

villonská balada pro B.


Se mnou jste šla i do neštěstí,
po bledých nocích s večeří,
která spíš byla ranou pěstí
a sebevránou v příšeří.
Tím smíchem, kdy už nevěřím,
že vlci nejsou andělé
a přeci slunce z kadeří
Vám kreslí pruhy po těle.

Ty Vaše vzlyky do pelesti
stojatou vodu rozčeří.
Že voní divě po neřesti
dvě těla, černí panteři,
v tom holobytu zádveří,
klín klínem v pupku postele,
kde spíš než Bohu uvěřím,
Vám, slečno s pruhy po těle.

A stejná jste i na tom scestí,
kde chlápci s větrem soupeří
a ženou cvalem do bolesti
kobylu zbitou bezvěřím.
Jste rovnítko mé páteři.
A páterem i kostelem,
když černé oči zešeřím,
Vám, slečno s pruhy po těle.

Tiše mi v domě na předměstí
všeptnete Není na tě lék…
A to mi trne u zápěstí.
Z Vás a z těch pruhů po těle.


ZLÁ(sky)





Z lásky se léčívám nálevem z utopenců, 
včerejším ležákem, salátem Bible... 
Za oknem panny jdou, bílé a bez mládenců, 
jejich zpěv vábí mne ode dna kýble. 

V myšlenkách vyje mnou daleko nad topoly, 
co asi která z nich pod šaty skrývá? 
Ta, co je uprostřed, na pryčně mezi koly, 
ta ze všech nejhezčí... ta není živá. 

Nechte mi, dívenky, tu sivou holubici, 
ať ještě pro dnešek bledne v mém domu... 
V domu, kde mřelo se mečem a po přeslici, 
samotou pro lásku... a láskou k tomu! 

Requiem s jizvou



Do ticha ptám se tě...kdo jsem a čí jsem byl?
Než do sna vbledne stín, tak jako kdysi.
K večeři do piva nasypu černobýl
a kočkou z poledne nakrmím krysy.

Dřív než ti odhrnu zaschlou krev ze spánků,
přihodím do kamen pobožnou knížku,
pohladím jedinou zůstavší schovanku,
strážkyni u dveří,  polární lišku.

V lůžku kdes léhala, spí odteď Morana,
tak ani pod dekou nezuji boty...
Kéž bys tu byla jen, alespoň do rána,
až knoty dohoří, pro teplý dotyk.

Dřív než ti položím dvě mince pod jazyk,
kdo jsem a čí jsem byl...že jsme tak šťastni?
S poslední otázkou servu si obvazy,
kdo jsem a čí jsem byl? Jediný vlastník...




Poseidónova bouře.....





V  jednom obyčejném skleníku ......jednoho obyčejného zahradníka...... se rozpoutala bouře.....ale pak utichla .......  rajčata i okurky dál mohly v klidu růst .....:-)

Za zdí


Berle jsem zahodil prchaje z ústavu,
stejně tak vše, co mne v rozletu brzdí.
Vší silou přes dráty lámu svou postavu
v radostné předtuše, co bude za zdí...

Stromoví? Jablíčka? Dvě bílá koťátka?
V zahradní houpačce Evina dcera?
Místo ní korunou komíhá oprátka
a na ní chovanec zběhnuvší včera.

Snad jsem jen zešílel víc, než jsem šílený,
ale svou svobodu potěžkat visem?
Chci aspoň na chvíli, než zazní sirény,
poptat se u sebe... Kdo jsem když nejsem?


Dva vlaky



     Před rokem jsme se sešli s Jirkou Trnkou v Olomouci. Já jel z Plzně přestěhovat se na Moravu a Jirka od Zábřeha, kde žije a prolejzá křoviska s fotobrašnou na hrbu.  Naše dva vlaky se potkaly a vlastně nejenom ty, přišla společná chuť na pivo, cigárko a rozpustit si vlasy. Trochu jsme bloudili po hlavní třídě, až nás místní anděl chlastu poslal do Ponorky. Byli tu vlasatci, punkové, profesoři z Palackého univerzity a větráky, co sotva stačily těžkýmu dechu červencovýho odpoledne. V hlavách jsme měli po pěti šesti staráčích a taky společnou myšlenku, že založíme blog,  kterej se dotkne spodních proudů, středním se vyhne a kam si pozveme lidi, přátele, fotografy a básníky,  ty hároše ducha, jak jsme říkali. A už tam nad politým ubrusem jsme mu dali jméno Na Pokraji, i když jeho  konečná podoba vyšla na světlo asi o dva měsíce později...

...děkuju Vám všem, kdo jste dnes s námi na pokraji....


   

Na startu........






Na startu.....tak se cítím....trošku v rohu...trošku nerozhodně...před něčím novým....a přesto zajímavým......
......snad Vás nezklamu ....díky :-)

Vybrané lekce z české politiky


Sobota 28.8.2010 (z poutních deníků pro Lázeňský host)

Probouzím se s bolestí kolena. Bolest mi zvěstuje novinu, že poslední dva dny mé poutě budou vpravdě řeholí. Před zraky řidiče traktoru balím stan a opět stoupám do kopce. Teď už cítím únavu po celém těle. Ale jen se trochu rozehřeju a rozchodím, zase se to dá vydržet.
Nazarje, Šartno, Gornji Grad. Jdu po silnici, na horské cesty už jsem rezignoval. Pivo, dvě piva, tři. Na obloze vidím dva zlomené orly. Nemáchají křídly, jen plachtí, kloužou z jednoho vzdušného proudu do druhého. A vzduchem voní elektřina. 

Kdesi doma vzala sousedka do ruky špinavý mokrý hadr a mrštila jím do kýblu, až se ta hnusná voda rozstříkla a stékala po stěnách. Kdesi doma byl jeden politik usvědčen ze lži, za což ho chtěli chudáka lynčovat, ale on jim včas utekl za hranice. Kdesi doma kdosi kohosi políbil... to vše se stalo, nebo mohlo stát, v jeden jediný okamžik. 

Já v tu dobu mířím k vysokému průsmyku Črnivec, odkud scházím křivolakou cestou, jsa probodáván bolestmi kloubu levé nohy. Kráčím co nejrychleji, protože zítra mám dojít do Lublaně a zbývá stále 40 km. Zastavuji se až v Gozdu, kousek od kostela, nad cestičkou do Kamniku. Koleno bolí jak čert, tělo protestuje proti jakémukoli pohybu ve stanu. Sen o tom, jak porcuji velikého pštrosa emu. Mojí hosté požadují všechno maso, takže na mne zbude jen krk. Je odporný, hořký a mám pocit, že jeho pozřením se ze mne stává také pštros. Vezou mě na pštrosí jatka, kde budu chvilku hlídat stádo pštrosic, než mě porazí. Dostávám strach a rozvažuji, zda bych neměl po vzoru pštrosů zabořit hlavu do písku. Tím by se situace uspokojivě vyřešila.

Projekce



z plakátu
se na mně směje krasojezdkyně divokejch dálek
sem vedle ní jezdec na morový slepici
a po dlažbě blednou stíny lamp
jako zlomený labutě jitra
na rukách samý skvrny
krev sperma a med

usmívá se
Dneska polykám jenom plameny šavle
a tak už jen chvíli kouříme
a řikáme Lepší mít s kym šukat múzy
než mít na hotel a holt člověk někdy žije
aby to přežil a tyhle dvojitý ranní pití
sou tichá modlitba


Host Na Pokraji - Lenka Faltejsková

Jsem snovač snů.
Co to znamená? To se těžko vysvětluje. Lepší bude, když vás vezmu s sebou a ukážu vám to. 
Musíme počkat do večera, než přijde Petr. Je důležitý, pro mě i pro sny, ale o tom až později.

ŘEKA



Nad řekou je zataženo, začíná pršet. Pospíchám ven. Nastavím tvář prvním kapkám a čekám. Konečně se rozprší pořádně. Vždycky mě zajímá, jaké kapky budou padat dnes. Někdy jsou jemné, jindy pichlavé, velké, drobné, pleskavé, ledové, šimravé i dovádivé. Stojím na dvorku v dešti a čekám, až mě celou promáčí, z vlasů mi udělá mokrou řeku a ze šatů druhou kůži, stojím bosýma nohama v kaluži a nastavuju dlaně. A přitom poslouchám zvuky deště, dýchám vůni deště a cítím prsty deště.

Děkuji Filipe



Psal se konec vosumdesátejch let, a ač nezletilec popíjel s Kateřinou a kamarády, kteří jim pivo koupili, v hospodě U Zpěváčků. Někdo u stolu řekl, že by mohli večer zajít na Chmelnici, že to je sice takovej malej kultůráček, ale že se tam objevujou skvělý kapely. Sedli na tramvaj (jednou z ní museli vykočit a utíkat revizorovi - pokračovali pak další), a nacpali se do sálu snad ani ne pro dvě stovky lidí, takže se s Kateřinou na sebe tiskli tak, že cítili každý detaijl svých těl.
Na pódium nastoupili tři, ne o mnoho let starší kluci, uklonili se a ten ušatej zasedl ke klavíru. Zprvu za ním jen seděl, pak odhodil stoličku a na konci už seděl na klavíru a drásal si prsty o jeho struny. Sál se zdál být přeplněnej a přesto se našlo se místo na divokej tanec, ke kterému se přidali. Kateřině poletovali její vlasy na všechny strany, občas ji chytil kolem krku, ona jeho taky a políbili se... Rytmus divokej, texty pokřikoval po chvíli spolu s davem, Kateřinou a s kapelou. Dali si pár piv, jedno mu někdo vylil na tričko a na omluvu mu koupil ruma. “Neblbni, nepij to” říkala mu a on ho pak vyzvracel na chodníku.
Druhý den se dozvěděl, že ta kapela jsou P.V.O a ten, kdož zanechal klávesy rudé od krve byl Filip Topol.
Chodili pak s Kateřinou na Chmelnici častěji, vraceli se s oblibou přes park pěšky kolem jednookýho Žižky a domů přicházel se svítáním, za to však se spoustou zážitků z parku a z nově poznaných kapel...



Uplynulo pár let, přestěhoval se do malého města. Kultura žádná kromě pravidelných soutěží mažoretek... Až jednoho dne v bývalé hradní šatlavě - vystoupili Psí vojáci. Nechyběl. A ani na dalších mnoha, ani na tom v malém městě posledním, kdy byli hlavní kapelou nového, dnes desetiletého festivalu.

děkuji Filipe

Den dětí



Za okny chcalo a chcalo, přesto je vyhnali ven. Navléknutý do bledě modrejch košil s červenou jedničkou pod krkem, hodili na sebe aspoň kus igelitu a znuděně došli na plácek mezi panelákáma a panelama. Z navezenehého kopce zbytků ze stavby se pomalu sunulo bláto na cestu i na plácek, ale už to bylo jedno - původně bílé botasky byly hnědé a promočené.

Za chvíli byl plácek plný stejně promočených a modrokošilatých postaviček, mezi kterými se mísili chlapíci celí v zeleném, jeden z nich zapískal na píšťalku a všichni se ukázněně rozestoupili, jeden ze zelených přivedl vlčáka a začal ho štvát proti jinému zelenému obalenému molitanem. Když byl molitanovej povalenej do bláta a vlčák zavřenej do auta, přinesli zelení dvě vzduchovky a modří se u nich střídali a strefovali terčík, mířili vleže a tak se z modrých brzo staly hnědí, pak dostali od zelených tatranku a žlutou limonádu, pořád chcalo a chcalo...

Sundal si promočenou jedničku z krku, strčil ji do kapsy a rozepnul si košili. Pak se k němu přidal Honza a Jarek, stáli tam tak v dešti, kousali do tatranky a užívali si dopadající kapky na svých dětských hrudích. Přišel k němu zelenej a že prej ať se zase upraví, jinak že to bude hlásit do školy, pár dalších si stouplo kolem a rozepnutou košili sundali, pak se přidala i Zuzana, rozepla si knoflíčky promočené košile a zelenej byl nad těma čtrnáctiletejma pahorečkama celej nesvůj, začal nervózně pokřikovat, přidala se i Ivana a Tereza a za chvíli po plácku poskakovali všichni dopůli těla, pořád chcalo a chcalo, vykřikovali nějakou odrhovačku, tancovali, vlasy se lepily a užívali si "svůj den". Zelení nevydrželi a vytáhli z auta vlčáka, jeden vystřelil slepej do vzduchu...

Natáhli na sebe modré, mokré košile a rozešli se domů.

Tak se skončil Den dětí v osmdesátýmpátým kdesi na Jižáku.

blues měsíce Marii z ulice




Po tom, co vhodil jsem do louží udice,
číhaje na noční můry a bělice,
kamenná Marie, ta z rohu ulice,
ožila v kaluži na dně mé sklenice.

Vešla jak denice nahlížet do barů,
kde život krásně čpí do piv a ovaru
a když pak někomu ukradla kytaru,
hrála to blues krásně a postaru.

Zapadám nad ránem, ovšem ne lhostejně.
K tomu jak stíny si ze tváří odhrne
a řekne pane, dnes v noci raděj ne...
Ty vaše vlasy...ty jsou moc stříbrné.

Volal jsem...



12.4. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)


Volal jsem do bílé zdi a zeď se mi odvděčila nářkem. Stála tam ještě jedna dívka, měla rudé vlasy a smutné oči, měla v ruce roztrženou dopisní obálku a hleděla do bílé zdi. Některé zdi odrážejí emoce. Projdeš kolem a když jsi pozorný, můžeš ucítit emoce lidí, kteří tudy prošli před tebou... Nymburk, procházím městem a zničehonic zatoužím po dynamice. Rozeběhnu se a bavím se tím, jak krajina zrychluje... lidé, domy, parky. Z pohledu všeobecně pojímané relativity není zdaleka jisté, zda se pohybuji já, nebo mé okolí. 

Volal jsem do krajiny a krajina se mi odvděčila iluzí. Stál tam ještě pes, možná to byl bílý kojot, a štěkal na svět. Psi buď běží, nebo štěkají, protože tak je to naučili lidé. Já neštěkám, protože běžím.

Volal jsem do noci a noc se mi odvděčila závěsem. Tím závěsem, kterým můžeš přikrýt své obavy. Lze tak učinit i rundou piv nebo rumů. Lze tak učinit i chůzí po vodě, když zrovna vyje bílý kojot. Lze tak učinit, když budeš vytrvale zapřahat kola před vola a hrát si na blázna...

Zapřahám kola před vola. Ale ten se mi ničím neodvděčí...

Procházka urnovým hájem


Někdy na tebe myslím
když v podzimních ránech
plazím se vlhkým listím
po hrobkách na Olšanech

Občas tě i potkám
když se tvůj obraz nerozdvojí
směješ se mrtvým fotkám
všem, jen ne té mojí

Jednou ti vyznám lásku
a budeš-li mít zájem
pozvu tě na procházku
urnovým hájem

Zatím mne však drtí
skutečnost tíživá
že ač nejsi po smrti
tak přesto nejsi živá


(J.H. Krchovský)

Krajinář místní II.



Kde jsi,  pranostikami, kalendářem a vesmírem, 
dokonce i Alenou Zárybnickou  slibované Jaro?
Kašleš na nás? 
Chceš nás nechat zdechnout v nekončící temnotě Zimy?

.

Ani Ň




15.7. (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Poutní den č. 5. Tohle píšu s velkým časovým odstupem a už si skoro nic nepamatuji. V takových případech není pravděpodobně čestné vymýšlet si nesmysly. Mám tedy tři možnosti: buď se omezit na pouhý záznam trasy s několika útržkovitými vzpomínkami, nebo psát o něčem úplně jiném. Anebo nenapsat ani Ň.

Volím všechny tři možnosti najednou. Solenice, již druhý puchýř na noze. Horní Hbity, Jelence, vidím na zemi podezřele přejetého brouka. Skvostná hospoda U Palanů v Dalekých Dušníkách. Po dvou pivech radostně konstatuji, že má mysl již zvládla pokročilou techniku jogické levitace. Ouběnice, zběsilí draci na obloze. Dobříš... hospoda Na růžku, utopenci na mělčině, tři piva. Můj stan v pangejtu u silnice vedoucí z Dobříše na Starou Huť. Prudký vítr před bouřkou, pohrává si se špičkami bříz jako muž s halenkou.
Višňová. Má cesta vede na hřbitov. Jsem sám a říkám si, že nic není mrtvé. Hroby mají velkou schopnost mluvit. Stačí naslouchat.

Velmi lehké nebo hravé vítězství je buď nejvyšším, nebo zdánlivým vítězstvím. Koupil jsem si holící strojek a říznul jsem se při holení tak, že mi odpadla hlava. Uši mi ale zůstaly neporušeny. Nejsem tedy Van Gogh. A nevyznám se v numismatice.

Ani…

přízemní grafika


někdy žeru kůru dosti při zemi
světlu vstříc světlu zcizený
na zubech krev pod víčky hlínu
přehryžu vztekle svou mandolínu
pak se zas vracím zpátky k vínu
k matraci v půjčeném přízemí

pro samé slunce není stínu
na březích vpitého zázemí
nazpátek sobě nepokynu
odplouvám v kapse kovadlinu
někdy jen prostě žeru hlínu
zabydlen hluboko pod zemí



Nevěsta a stín


Šly dny a noci, on byl sám a nikdo nebyl s ním,
seděl jak z žuly vytesán a neměl žádnej stín.
Sýček mu sletěl na hlavu za svitu zimních hvězd,
neb myslel si, že není živ, že mrtev dávno jest.

Zas je tu noc, kouzelná noc a jeden stín jí provází.
Přichází noc, magická noc, ti dva tančí, jak v extázi.

V bílém paní oděná, šla tudy v noční čas,
zůstala tam na chvíli, květy propletlý vlas.
On kouzla, která vládla ním, přemohl za pár chvil,
k sobě ji strhl, v její stín oba dva zahalil.

...fragment básně z Tolkineových Příhod Toma Bombadila, ve zhudebněné formě k poslechu zde...



Jako Ty (jaro)...



na horách
taje sníh
řeka je
divoká a krásná
jako ty

jako Ty

(Priessnitz a celá píseň k poslechnutí zde)


...pro B.


Mezi ploty


9.2. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Skutečným bohatstvím je nic nepotřebovat.  Hodil jsem si kostkou a padla mi třikrát šestka. V takovém případě je dobré udělat něco proti vlastní srsti. Do chalupy, sníh jako jehly, tvá ruka.

Jsme si blízcí jako prve...



JSME SI BLÍZCÍ JAKO PRVE
ač důvod je mi záhadou
nosíš z kapek mojí krve
náhrdelník pod bradou

Starý věnec z mého hrobu
usušilas na čele
místo něj teď zdobí skobu
polštář z naší postele

V obálce máš moje vlasy
starý obraz chmurný
mezi ňadry schovala jsi
klíček od mé urny

Slova, která jsem ti říkal,
napsal někdo po zdech
z naší lásky zbyl jen výkal
uhořelý povzdech

(J.H. Krchovský)

U sousedů vyje kojot



22.2. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Našlapuji tiše, ale zvenčí doráží hluk z ulice a hlasy z hospody. Plížím se chodbami vlastních představ o bílém kojotu. Zastavil se přede dveřmi, kde pošťačka zastrčila noviny do schránky, a podíval se smutnýma očima do chodby. Výčepák zrovna valil sud s pivem. Kojot se posadil na zasněžený chodník a začal výt. Na celou ulici. Na celé město. Zařezávalo se to do uší, jako když se frézou pustíš do oceli. Zařezávalo se to do mozku. Nebylo nikoho, kdo by se nezastavil. A zastavit se v tom bílém dni znamenalo nechat se přikrýt peřinou sněhu. Kojot vyl a v tom nádherném, pronikavém vytí pokryl vše živé i neživé sníh. Auta, domy, lidi, pošťáky i výčepáky. Bylo jen to bílé město a hlas, který přichází odkudsi z dávných časů, kdy lidé ještě žili v souladu s přírodou. Z té záplavy běloby oko vnímalo jen jediný rozpoznatelný objekt s jasnými konturami. A tím byl kojot. Když přestal, město bylo ztuhlé a skoro mrtvé. Nastalo ticho.

2+2+2




8.4. 2005 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Ve vzduchu je cítit smrt. Není to dotek bolesti ani smutku, spíše něco velmi intenzivního. Město v nepohybu, strnulé a mrtvé jako Pompeje. Zůstali jen holubi, stovky a tisíce holubů zaplňují prázdný prostor mezi židovskými domy, snášejí se ze střechy Staré synagogy. Kdyby to byli supi, bylo by to ještě věrohodnější. Je to zvláštní pocit, když město umře. Jen na Józefa Dietla vidím dva rabíny s dlouhými pejzy a klobouky.

Nad večerem monstrózní pochod polských fotbalových rowdies městem. Nic podobného jsem v životě neviděl. Mírně podnapilí skinheadi s klubovými vlajkami a baseballovými pálkami skandují jednohlasně: Karol Wojtyla! Karol Wojtyla! Někteří drží v ruce svíce nebo obrázek svatého otce. Na skle mléčného baru Smakosz na Rondo Matecznego visí pomačkaný plakát Jana Pavla II. se štítkem Agroprint Praha 7 Kčs. Vidím fanoušky obou hlavních rivalských krakovských klubů: Wisly Krakow a Crakovie. Je to téměř k neuvěření, protože je známo, že když se tyhle dva tábory za normálních okolností střetnou, nezůstane zub na dásni. Teď ovšem obávaní rowdies kráčejí jako jehňátka ruku v ruce, ve společném dojetí, jako nekonečný kroutící se had se plazí večerním městem, od Floriánské až po Muzeum Narodowe. Před Arcibiskupským palácem je obrovské pole svíček. Táhne se v půlkruhu podél Plantů a ze západu tak svírá Staré město. Zdálky to vypadá jako lávové pole. Jsou v něm černé stezky, ostře oddělené od žhnoucích ploch, a po těch stezkách proudí lidé, mají skloněné hlavy, většinou mlčí, pokládají další svíce, obrazy, kříže... je to velice silný obraz. Polsko je zemí katolického mysticismu. Mysterium tremendum je cítit na každém kroku. Dozvídám se, že na Bloniach bylo dnes 800.000 lidí. Město Krakov má 700.000 obyvatel. Napadlo mě, že mít v Krakově svíčkárnu, manafakturu na svíčky, musí být fantastický byznys. Jen za poslední týden měli polští svíčkaři větší obrat než za celý Wojtylův pontifikát.

Kdybych...



Kdybych se narodil o pár ročníků dříve byl bych mánička, hipísák a
kdybych se narodil o pár ročníků dříve musel bych na zkurvenou vojnu (nebo do blázince) a
kdybych se narodil o pár ročníků dříve chlastal bych „U zpěváčků“ zelenou a pivo a
kdybych se narodil o pár ročníků dříve plácal bych se po kolena ve sračkách doby a
kdybych se narodil o pár ročníků dříve sral bych na komanče z vysoka

Ale že jsem se narodil o pár ročníků později, je ze mě mánička a
na komanče seru z vysoka a chlastám pivo

řeka sraček doby zase začíná stoupat nad kotníky.

Kam dál? Oblíbené příspěvky