Mrzký konec imperialistických vrahů z Wall Streetu


10.1. 2013 (Z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Hrajeme hru na největšího blbce Reguly. Kandiduje téměř každý z nás. Být hloupým není ovšem tak jednoduché, neboť hloupost by měla být hodnotou zcela nezištnou a v ideálním případě naprosto nevědomou. Lze sice říci, že hloupost vylučuje vlastní reflexi, ale jsme jen lidé. Někteří z nás již dospěli k určitému stupni sebepoznání. Tím se ovšem hodnota blbosti radikálně snižuje.

Rozprava je vedena v odborném duchu a za notného přispění všemožných jedů. Někteří jsou obviňováni, že hloupost pouze předstírají, aby vylepšili své vyhlídky na kandidaturu v řádu. Brání se tím, že se snaží rozpomenout na situace, kdy u nich blbost řvala radostí. 

Abych nenechal sám sebe na pochybách, zapisuji si: jsem nejhloupější ze všech! Zapřahám kola před vola a trávím vlahá jitra rozpravami s imperialistickými vrahy z Wall Streetu. Jsem prozářen pronikavým světlem lepších zítřků na dluh s nízkým úrokem a v mé mysli plavou myriády mořských koníků a vesele čůrají do noci.

MIMIKRY

  Emsleyovy-Mertensovy mimikry          


Jedná se o klam, kdy silně nebezpečný druh přejímá výstražné znaky méně nebezpečnějšího druhu.

Gimmi!



22.11. (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Člověk proletí idylickou krajinou na koberci z vlastních představ a snů. Vidí rozesmáté tváře Opravdových lidí. Brzy má dojem, že je vyslancem jakéhosi zatraceného světa v nedotčeném hájemství přírodních národů, kde panuje láska k přírodě a tradicím. 

Já procházím krajinou reálnou. I já vidím rozesmáté tváře lidí. Ale v těch tvářích jsou perly i ostny. Jsou tam pochodně hrdosti, ale také touhy po penězích, po takzvaném novém, lepším životě. Křemíkový prach z polovodičů z šanghajských fabrik. Studený, unavený pot stékající do rudých atlaských svahů. Jsou tam všechny divy světa, vměstnané do jednoho jediného čipu.

Procházíme zapadlou horskou vesnicí. Ženy uhýbají a klopotně si zahalují tvář. Děti křičí, povykují a nastavují dlaně. Gimmi, gimmi pen! Zásoba propisek se povážlivě tenčí. Plakát na poště s portrétem milovaného krále Mohameda VI. Reformní monarcha s poněkud autokratickými rysy shlíží fotbalové klání místní klabzubovy jedenáctky na místním smetišti. Čaj v místě, kde se zastavil Hlas. Smlouvám s místními cenu za dopravu do Ouled Berhillu. Jde to ztuha.  Nakonec na to kašleme a jdeme přes hory a potoky po svých.

My tři králové, jdeme k vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli ze Západu. Co ty, černej, stojíš vzadu, vystrkuješ na nás samsung galaxy II? V noci sen o škorpionech. Detaily zapomenuty, ovšem jeden má na ocasu zlověstně připíchnuty faktury za elektřinu a internet. Vítr z hor je mým přítelem. Kromě jiného nadzvedává cudným dívkám hidžáby.

ONÝ TYJÁTR




Bílý tygr



Ty a já to je dům na tekoucím písku
blíží se vojáci noci
blíží se vojáci noci
k pomalému skoku nutí auta která projíždějí venku
bílý tygr se otírá o nataženou dlaň
za oknem zdvíhá se ohnivá vlna...

Bílý tygr
já ti oči pohladím!

Střelený uprostřed pouště bez cvaknutí spouště
ty zíváš si městem
a nevydržíš se mnou hodinu bdít
mne opouští má zvířata i lid
a vítr jenom sotva půjčí
padajícím šatům těla přátel
na dně půllitru je hvězda
ty a já to je dům na tekoucím písku...

Bílý tygr
já ti oči pohladím!

(Kapela Květy a stejnojmenný song k poslechu zde)


Odesnu Kesnu


8.4. (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Dýchám. Měkký vír volnosti a svobody. Vánek v duši, který většinou skončí větrem v peněžence. Chtěl bych být barevný jako papoušek, ale jsem již příliš prolezlý žižkovskou šedí. Mám ji za nehty i v kapse u kalhot.

Dvouvrstevný sen. Myslel jsem, že jsem přelezl duhovou branou do reality, ale místo toho jsem vstoupil do další komnaty snu. V té první komnatě jsem postarším mužem, který žije sám ve velkém domě s višňovým sadem a tráví svůj život chovem anglického mastiffa. Pes je ale vrtošivý a neustále mi připravuje horké chvilky. O to víc ho miluji. Jednou v noci se mi v tom snu zdá jiný sen. Po domě chodí obrovská baňatá ruka s malajskou dýkou nebo něčím takovým. Ta ruka mě jde zabít, ale mastiff se jí postaví do cesty. Ne že by mě chtěl chránit, ale zrovna něco žere a ta ruka ho pěkně štve. Svedou spolu boj. V ten moment se vzbudím, jako v horečce. Vyskočím... kde je pes? Zmocňuje se mne neblahá předtucha. To předcházející byl sen, ale tohle musí být realita. Opravdu jsem pán s višňovým sadem a mastiffem. Vyběhnu ven do sadu, ano, už tam leží, celý v krvi, vnitřnosti mu trčí z břicha ven. Cítím, že i můj život se chýlí ke konci. Vezmu lopatu a dám se do kopání hrobu. Všechno je tak plastické, tak skutečné. Vhodím bezduché tělo do jámy, chvíli se dívám, vybavuji se některé pěkné vzpomínky na psa, i když jich moc není. Pak se skácím, jako by mě někdo nade mnou obrovskou rukou tlačil dolů do propasti, a letím, dlouho a dlouho.... teprve tady je brána z druhé komnaty snu ven, do zahrad všednosti. Na stolku řinčí mobil a venku slyším motor, kterak majiteli chcípá a noří se do svého autosnu. Voda dnes bude zase mokrá.

Nad soumrakem hippies



    
     Někdy je vídám v olomoucký Ponorce. Nesou věk mýho táty, jen ty dlouhý  vlasy maj strčený za uchem, aby nerousaly po ubruse. Z repráku hraje Dunaj a podrážka klepe do rytmu jak noha kapitána Achaba podpalubím Pequodu. Nemluví se o fotbale, spíš o tom, že v Topolanech  hraje za tejden Topol  a že Sorokinova Marína je nářez. Větráky krájí dech cigár, za okny mrzne. Občas někdo zaplatí a někdo sáhne po kytaře. 

     Ivan sem patří. Dokonce tu třináct let roztáčel pivo. Pak s pinglováním praštil a teď všechno srdce věnuje svý krásný  dceři  Marušce. Je autistka.  Ivan je z kmene chlapů, co víc jednají než mluví, ale když řekne, že za komanče dostal ránu obuškem, je jasný, že dostal aspoň dvě. Vodí Marušku na kluziště, na točenou kofolu, shání pro ni dobrovolníky a na bigbítech pod širým nebem nebo třeba na olomouckým náměstí spolu tancujou pogo a je jim docela jedno, kdo se diví a kdo jen dívá.  

     Mír a láska je sice v dnešním spěchu lehce použitý zboží a taky často bejvá pod mrakem. Ani Lennonovi kluci už se nevrátěj. Ale pořád chodí světem lidi s dobrou krví v srdci a pro ně je tahle fotka.


     

Emigrant

Může to bejt Randall McMurphy...


...můžu to bejt já nebo vy.


Kdo se jednou zbláznil
už nikdy nebude 
normální.

(Vypsaná fiXa a stejnojmenný song k poslechu zde)


Okolo okna


Okolo okna hvězdy jdou
a měsíc svítí nade mnou
a tvoje oči pitomé
je vidět tmou

Vzduchem lítaj jepice
v tom kalném svitu měsíce
mě bolí břicho po víně
i palice

(Egon Bondy, text zhudebnili The Plastic People of the Universe, k poslechu zde)

odpouštím ti, Rút....


odpouštím ti, Rút

že nemáš dnes den

to se může stát

to znám 

a tak jen pláču, Rút

když nesou tě ven

je cítit plyn

a já 

sem sám

(Jablkoň ke slyšení zde)


Žiletky


Když je moon v Utahu
chytáme se za hlavu
zalitý v olovu
únavou na hubu


Pocity jak žiletky
žiletky mý baletky
a v pustým dni
pustý bradavky

Jedeme ve vlaku
a v podstatě furt
s peklem a andělem
než se nadějem


Žiletky na těle
žiletky v těle
žiletky ve vlasech
žiletky a jeden steh
(Filip Topol, Psí Vojáci k poslechu zde)

pozn. autora: Obrázky jsou čistokrevné, ač se to může zdát, fotografie neobsahují lepenice.

Tříkrálové




Kašpar opatrně a krátce zmáčkl tlačítko zvonku, na prosklených dveřích pavlačového bytečku se hnula záclonka a nerudný obličej naznačil ať vypadnou, zkusil to tedy Melichar u vedlejších dveří, tam už se dveře pootevřely, paní v šátku si dala prst před rty, aby jako byli potichu a nalila jim každému malinkýho ruma, usmáli se na sebe, mrkli a nad dveře napsali K+M+B, teď už zkoušel zazvonit Baltazar, otevřel jim chlapík s ustrašenýma očima, rozhlídnul se kolem, strčil jim do ruky načatý startky a rychle zavřel, zanechali tedy nad dveřmi opět svůj podpis a vyšli z domu do tmy.
V dálce se ozývalo: „My třííííí kráááálovééééé jdeme k váááám...“ , bylo skoro osm, nejvyšší čas dojít na malé náměstíčko na Kampě, kde se sešlo snad padesát králů, pozdravili se, zazpívali si a zase se rozešli do tmy, sníh křupal pod nohama a nerudný obličej stíral svým sousedům futra...

Tak skončili vánoce, a začal se devětaosmdesátý rok.

Pouštním liškám...




17.3. 2010 (z vlastního deníku z pěší poutě po Sinajské poušti pro Lázeňský host)
Kdybych vymrštil sám sebe do prostoru, přeletěl bych celá staletí bolesti a vášně, než bych políbil Slunce. Večer kouříme šíšu a pijeme čaj. Fáid vypráví o životě a o smutku. Když je slunce za obzorem, petrolejka mu ozařuje oči a já v nich vidím hrozitánskou samotu a stesk. Žena, děti, vidí se jednou za dva měsíce. Elektřina tu není, celé dny i noci je sám. Večery tráví četbou koránu. Někdy, spíš málokdy, ho navštíví soused, co žije na druhé straně zátoky. Opuštěné místo. Druhá, obydlenější část vesnice žije daleko odsud, asi 8 kilometrů. Říká mi, že mě seslal sám Alláh, neboť prý ho zrovna přepadaly chmury a má společnost ho rozradostnila. A já mu úplně věřím. Mluvíme dlouho do noci. Než ulehneme na rákosové podložky před chýší, Fáid dává zbytky večeře asi dvacet metrů před dům. Prý pro pouštní lišky. Přicházejí neslyšně v noci i s mláďaty. Každou noc.

Naslouchám šelestění slámy ve větru a prudkému příboji. Blízkost letiště v Šarm iš-Šéchu znamená, že přistávající letadla občas naruší atmosféru. Kolem jedné mi padají víčka, ale lišek se nakonec dočkávám. Jsou bílé, drobné a nesmírně opatrné. Pozorují mne, čekají, co udělám. Když nedělám nic, zhltnou večeři a mizí ve tmě. Schizofrenní sen o dvojici mužů s alternující identitou. Chvílemi vidím svět očima jednoho a pak zas očima druhého. Nejsem si jist, kterým z nich vlastně jsem. Nakonec z toho všeho propadám šílenství. Byla by to hezká prácička pro psychoanalytika.

Nyní i v hodinu


NYNÍ V HODINU... ZŮSTAŇME V OBJETÍ
před spánkem beze snů, před tancem sazí...
sví vrazi, nebo spíš naopak oběti
dva v sebe vpletení uštknutí plazi

Buďme až do konce! Aspoň se pokusme...
jen tady mohu psát odtamtud vzkazy
z tmy, odkud smíme jen tehdy, pokud jsme
...dvě nahé oběti - dva nazí vrazi...
(J.H.Krchovský)

Kam dál? Oblíbené příspěvky