Kašpar opatrně a krátce zmáčkl
tlačítko zvonku, na prosklených dveřích pavlačového bytečku se hnula záclonka a nerudný obličej naznačil
ať vypadnou, zkusil to tedy Melichar u vedlejších dveří, tam už
se dveře pootevřely, paní v šátku si dala prst před rty, aby
jako byli potichu a nalila jim každému malinkýho ruma, usmáli se
na sebe, mrkli a nad dveře napsali K+M+B, teď už zkoušel zazvonit
Baltazar, otevřel jim chlapík s ustrašenýma očima, rozhlídnul
se kolem, strčil jim do ruky načatý startky a rychle zavřel,
zanechali tedy nad dveřmi opět svůj podpis a vyšli z domu do tmy.
V dálce se ozývalo: „My třííííí
kráááálovééééé jdeme k váááám...“ , bylo skoro osm,
nejvyšší čas dojít na malé náměstíčko na Kampě, kde se sešlo snad
padesát králů, pozdravili se, zazpívali si a zase se rozešli do
tmy, sníh křupal pod nohama a nerudný obličej stíral svým
sousedům futra...
Tak skončili vánoce, a začal se devětaosmdesátý rok.
Jiné psaní než Martinovo a to je dobře. Tohle je trnkovské a já už ten Tvůj sloh rozpoznám. Tyhle vzpomínky na leta osmdesátá by si zasloužily ucelenější a rozšířenější publikaci, to mi věř...
OdpovědětVymazat...ta fotografie je taková, jaké bych chtěl někdy v krajině dělat, přesně takhle abstrahující a přitom krajina ponechaná a neznásilněná čudlíky a lepením obrázků.
naprosto souhlasím s Františkem. Fotka ponechaná svému osudu mimo PC a naléhavě krásná.
OdpovědětVymazatMoc pěkné - chtěl bych se umět tahle dívat.
OdpovědětVymazatSkvelá, a pritom sa tvári jednoducho. Ten živý organizmus vnímam aj rozprávkovo, aj ako "Bubo" (jeden z démonov, ktorého snáď každý z nás niekde v sebe nosí) ...
OdpovědětVymazatpalo
Líbí se mi to...
OdpovědětVymazat