U sousedů vyje kojot



22.2. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Našlapuji tiše, ale zvenčí doráží hluk z ulice a hlasy z hospody. Plížím se chodbami vlastních představ o bílém kojotu. Zastavil se přede dveřmi, kde pošťačka zastrčila noviny do schránky, a podíval se smutnýma očima do chodby. Výčepák zrovna valil sud s pivem. Kojot se posadil na zasněžený chodník a začal výt. Na celou ulici. Na celé město. Zařezávalo se to do uší, jako když se frézou pustíš do oceli. Zařezávalo se to do mozku. Nebylo nikoho, kdo by se nezastavil. A zastavit se v tom bílém dni znamenalo nechat se přikrýt peřinou sněhu. Kojot vyl a v tom nádherném, pronikavém vytí pokryl vše živé i neživé sníh. Auta, domy, lidi, pošťáky i výčepáky. Bylo jen to bílé město a hlas, který přichází odkudsi z dávných časů, kdy lidé ještě žili v souladu s přírodou. Z té záplavy běloby oko vnímalo jen jediný rozpoznatelný objekt s jasnými konturami. A tím byl kojot. Když přestal, město bylo ztuhlé a skoro mrtvé. Nastalo ticho.

2+2+2




8.4. 2005 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Ve vzduchu je cítit smrt. Není to dotek bolesti ani smutku, spíše něco velmi intenzivního. Město v nepohybu, strnulé a mrtvé jako Pompeje. Zůstali jen holubi, stovky a tisíce holubů zaplňují prázdný prostor mezi židovskými domy, snášejí se ze střechy Staré synagogy. Kdyby to byli supi, bylo by to ještě věrohodnější. Je to zvláštní pocit, když město umře. Jen na Józefa Dietla vidím dva rabíny s dlouhými pejzy a klobouky.

Nad večerem monstrózní pochod polských fotbalových rowdies městem. Nic podobného jsem v životě neviděl. Mírně podnapilí skinheadi s klubovými vlajkami a baseballovými pálkami skandují jednohlasně: Karol Wojtyla! Karol Wojtyla! Někteří drží v ruce svíce nebo obrázek svatého otce. Na skle mléčného baru Smakosz na Rondo Matecznego visí pomačkaný plakát Jana Pavla II. se štítkem Agroprint Praha 7 Kčs. Vidím fanoušky obou hlavních rivalských krakovských klubů: Wisly Krakow a Crakovie. Je to téměř k neuvěření, protože je známo, že když se tyhle dva tábory za normálních okolností střetnou, nezůstane zub na dásni. Teď ovšem obávaní rowdies kráčejí jako jehňátka ruku v ruce, ve společném dojetí, jako nekonečný kroutící se had se plazí večerním městem, od Floriánské až po Muzeum Narodowe. Před Arcibiskupským palácem je obrovské pole svíček. Táhne se v půlkruhu podél Plantů a ze západu tak svírá Staré město. Zdálky to vypadá jako lávové pole. Jsou v něm černé stezky, ostře oddělené od žhnoucích ploch, a po těch stezkách proudí lidé, mají skloněné hlavy, většinou mlčí, pokládají další svíce, obrazy, kříže... je to velice silný obraz. Polsko je zemí katolického mysticismu. Mysterium tremendum je cítit na každém kroku. Dozvídám se, že na Bloniach bylo dnes 800.000 lidí. Město Krakov má 700.000 obyvatel. Napadlo mě, že mít v Krakově svíčkárnu, manafakturu na svíčky, musí být fantastický byznys. Jen za poslední týden měli polští svíčkaři větší obrat než za celý Wojtylův pontifikát.

Kdybych...



Kdybych se narodil o pár ročníků dříve byl bych mánička, hipísák a
kdybych se narodil o pár ročníků dříve musel bych na zkurvenou vojnu (nebo do blázince) a
kdybych se narodil o pár ročníků dříve chlastal bych „U zpěváčků“ zelenou a pivo a
kdybych se narodil o pár ročníků dříve plácal bych se po kolena ve sračkách doby a
kdybych se narodil o pár ročníků dříve sral bych na komanče z vysoka

Ale že jsem se narodil o pár ročníků později, je ze mě mánička a
na komanče seru z vysoka a chlastám pivo

řeka sraček doby zase začíná stoupat nad kotníky.

Jak přicházejí sny...







Kruh kolem lůžka kreslím křídou
tím zkouším čelit svým zlým snům
neb cítím, že zas dneska přijdou
- jak Pegas lez bych na klisnu
tak přivážu si k penisu
dvě kilovky, ať nezvedá se
- mám dost už těch svých snových lásek
a zrovna dnes chci klidně spát
a žádnou klisnu nelíbat
vždyť chudák postel - stará panna
je ráno celá uslintaná
jak obcházím svůj celibát

(J.H.Krchovský)


To město


23.10. 2003 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Fascinuje mě fakt, že koleje vždycky někam vedou. A odněkud se táhnou. Proč lidé nepostavili takové koleje, které by nikam nevedly? Jen tak, pro radost... zatoulaní psi mají rádi, když mohou běhat podél kolejí. Kolik sněhových vloček se vejde do žlábku tramvajové koleje, než je během setiny vteřiny roztopí řež s číslem 23? A kolik se tam vejde mých prstů? Jednou jsem to měřil a vešly se čtyři, ale to mi bylo tak devět. Nechával jsem je ve žlabu do poslední chvíle, abych cítil, jak mi brní ruka od oceli rozřinčené blížící se elektrokočkou. Už zase kuli stalinovu ocel. V hlavě mi hučí jak v parním kotli. Ohromeně civím do plechového sosáku a reflektorů, oslepují mě, a řidič zase civí na mě a huláká, ty spratku jeden, seš blbej nebo co? 

Vrány klovají
klovatinu
v oku tramvajáka
co zrovna kleje
páč mu ta jeho klisna
vykolejila z kolejí...

Vršovice, město duchů. Nevidím lidi, vidím jejich stíny, jak proplouvají šedými řekami. A obrovské koráby, některé už padlé na dně, jen stožáry obepíná špinavá hladina ulice. Dívám se do výloh obchodů, nesmysly všeho druhu, a jsou to obrazy.

Ulovit medvěda v neolitu mělo svou estetickou hodnotu. Ale nelze ji přenášet odjinud. Čert jsem já!

Jizerky krásné, Jizerky mé...



Zde jsem se narodil, zde žiji a zde...

Z klecí




Sobotní rozpálené popoledne a bylo rozhodnuto, že se jede za město, teta tam má v kolonii svých několik metrů a chatku, navštívíme ji. 
Nebyl z toho vůbec nadšený, ale co mu zbývalo. Hromadně městskej autobus zastavil u drátěného plotu, vešli jednou ze dvou bran a ocitli se v kleci plné dalších klecí (nezažil Petr Fiala něco podobnýho?), v každé z nich malá chatka a lidé v plavkách a s motyčkou, co za týden zarostlo, muselo se zkultivovat, ale to už vcházeli do klece na, kterou byla hrdá teta, hned přinesla pár jahod, žlutou limonádu, děti zobejte. Nebavilo ho to, navíc hrozilo, že nafasuje motyčku a tak popad mladšího bratra za ruku (ostatní se rozvalili před chatkou), utekli do klece s pískovištěm a zeměkoulí na druhé straně kolonie.
Seděl a koukal na vzniklé bábovky, už z nich taky dávno vyrost, oči mu pořád těkaly na cestu za plotem, kam asi vede, kam choděj ty holky a kluci, kousek dál našel díru v pletivové ohradě a utíkal po cestě, na konci uviděl malý rybníček zarostlý rákosím, skočil do něj za ostatními a užíval si zábavu mimo klece... V podvečer našel bratra v kleci s pískem a zeměkoulí, teta jim na cestu do města nakrájela pažitku do polívky.

Ten den u rybníčku potkal Kateřinu. Od té doby jezdil na výlety za tetou rád každý letní víkend, aby mohl utéct z klecí...

Být zase tulák...



Být zase tulák, tak nevím,
co je to trčet na jednom místě prašivým už devátý léto ...
Být zase tulák, tak si jen hledím
najít mizernou práci a jídlo ..a místo, kde přespím.
Být zase tulák, tak na mne místní psi štěkají
jako bych mlátil jim do plotu holí ...

S lehkýma nohama lehký je sen,
všechny cesty, co míjím, srdce mi pálí.
Je svázaný v kozelci beránek navěky obelstěn,
a ptáčata unikla z osidel lovců..
ale z kterých ?
Co já vím,
co bude dál..

Být zase tulák, tak se mě strážníci ptají,
co mám v tom batohu... kurvafix.
Být zase tulák, tak nechodím na nedělní,
ale válím se pod křížem
někde uprostřed polí.
Být zase tulák, tak nemám v hospodě místo
a půllitr, ve kterým padá mi pěna den za dnem...

S lehkýma nohama lehký je sen,
všechny cesty, co míjím, srdce mi pálí.
Je svázaný v kozelci beránek navěky obelstěn,
a ptáčata unikla z osidel lovců..
ale z kterých ?
Co já vím,
co bude dál..


(text Martin E. Kyšperský + kapela Květy k poslechnutí zde)

Kam dál? Oblíbené příspěvky