Bos

                                           

Taky jsem se narodil bos
 jako každý kluk
 a sousedům slívy chodil krást
 Poštípaný od včel a vos
 to mi bylo fuk
 a pod hlavu k spánku stačil chrást.....

                                  


Krajinář místní II.



Kde jsi,  pranostikami, kalendářem a vesmírem, 
dokonce i Alenou Zárybnickou  slibované Jaro?
Kašleš na nás? 
Chceš nás nechat zdechnout v nekončící temnotě Zimy?

.

Host Na pokraji - Martin Babčický


Říká se, že cesta je cílem, a já jsem téhož názoru. Mám rád, když můžu zpovzdálí sledovat, jak se něco mění, rozvíjí a zraje. 

A taky rád sleduji, kam se ubírají kroky některých autorů. Jedním z těch velmi zajímavých je Martin Babčický, jehož tvorba zraje jako ušlechtilé víno. Martin má rád černobílé, ponejvíce čtvercové fotografie. Má taky rád zvířata. Uvidíte-li někde černobílou čtvercovou fotografii, v jejímž levém dolním rohu je nějaké zvíře či jeho část, pak jejím autorem bude pravděpodobně Martin Babčický. Mluvit o zvířatech by ale bylo málo. Martinovy fotografie nejsou popisné. Z mého pohledu jde o originální souhru emocí a abstrakce, což je věc, která mne samotného na fotografii baví.

Co říká Martin Babčický sám o sobě?


...jsem asi jeden z mála fotografů, kteří nezačínali jako děti s otcem, či dědou doma ve fotokomoře, která se přes den opět změnila v docela obyčejnou koupelnu (znám z vyprávění kolegů fotografů)

...fotografování si dovolím nebrat jako koníčka, nýbrž jako jakýsi druh poslání

...za to, že jsem vzal fotoaparát do rukou, vděčím vlastně svému synovi Lukášovi, který dostal před pár lety v Vánocům svoji první zrcadlovku

...chodili jsme společně na procházky a pod stálým nátlakem syna - abych si to vyzkoušel - jsem začal nesměle své první krůčky ve fotografii (pokud se tak tedy dá mým prvním výtvorům říkat)

...netrvalo dlouho a zjistil jsem, oč jsem dlouhá léta přicházel a po prvních pokusech o černobílou fotografii jsem okamžitě přišel na to, kde je má meta

...časem jsem zjistil další  úžasnou věc ve fotografii, kterou je čtverec, a bylo vymalováno

...poslední důležité zjištění bylo to, že se fotografii budu věnovat s cílem zachytit, co cítím, jak to cítím a hlavně že budu fotit tak, aby se to líbilo především mě

...plno fotografů nepřikládá  důležitost názvům k fotografiím. Já název považuji za druhou polovinu fotografie; jsou fotky, kdy mi naskočí hned, jindy to trvá i několik dní

...myslím, že slov bylo dost a můžeme se podívat na výběr z fotografií s tématem zvířata.





Ani Ň




15.7. (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Poutní den č. 5. Tohle píšu s velkým časovým odstupem a už si skoro nic nepamatuji. V takových případech není pravděpodobně čestné vymýšlet si nesmysly. Mám tedy tři možnosti: buď se omezit na pouhý záznam trasy s několika útržkovitými vzpomínkami, nebo psát o něčem úplně jiném. Anebo nenapsat ani Ň.

Volím všechny tři možnosti najednou. Solenice, již druhý puchýř na noze. Horní Hbity, Jelence, vidím na zemi podezřele přejetého brouka. Skvostná hospoda U Palanů v Dalekých Dušníkách. Po dvou pivech radostně konstatuji, že má mysl již zvládla pokročilou techniku jogické levitace. Ouběnice, zběsilí draci na obloze. Dobříš... hospoda Na růžku, utopenci na mělčině, tři piva. Můj stan v pangejtu u silnice vedoucí z Dobříše na Starou Huť. Prudký vítr před bouřkou, pohrává si se špičkami bříz jako muž s halenkou.
Višňová. Má cesta vede na hřbitov. Jsem sám a říkám si, že nic není mrtvé. Hroby mají velkou schopnost mluvit. Stačí naslouchat.

Velmi lehké nebo hravé vítězství je buď nejvyšším, nebo zdánlivým vítězstvím. Koupil jsem si holící strojek a říznul jsem se při holení tak, že mi odpadla hlava. Uši mi ale zůstaly neporušeny. Nejsem tedy Van Gogh. A nevyznám se v numismatice.

Ani…

přízemní grafika


někdy žeru kůru dosti při zemi
světlu vstříc světlu zcizený
na zubech krev pod víčky hlínu
přehryžu vztekle svou mandolínu
pak se zas vracím zpátky k vínu
k matraci v půjčeném přízemí

pro samé slunce není stínu
na březích vpitého zázemí
nazpátek sobě nepokynu
odplouvám v kapse kovadlinu
někdy jen prostě žeru hlínu
zabydlen hluboko pod zemí



Nevěsta a stín


Šly dny a noci, on byl sám a nikdo nebyl s ním,
seděl jak z žuly vytesán a neměl žádnej stín.
Sýček mu sletěl na hlavu za svitu zimních hvězd,
neb myslel si, že není živ, že mrtev dávno jest.

Zas je tu noc, kouzelná noc a jeden stín jí provází.
Přichází noc, magická noc, ti dva tančí, jak v extázi.

V bílém paní oděná, šla tudy v noční čas,
zůstala tam na chvíli, květy propletlý vlas.
On kouzla, která vládla ním, přemohl za pár chvil,
k sobě ji strhl, v její stín oba dva zahalil.

...fragment básně z Tolkineových Příhod Toma Bombadila, ve zhudebněné formě k poslechu zde...



Kam dál? Oblíbené příspěvky