Krajinář místní II.

Kde jsi,  pranostikami, kalendářem a vesmírem, 

dokonce i Alenou Zárybnickou  slibované Jaro?

Kašleš na nás? 

Chceš nás nechat zdechnout v nekončící temnotě Zimy?

.

Ani Ň

15.7. (z vlastních deníků pro Lázeňský host)

Poutní den č. 5. Tohle píšu s velkým časovým odstupem a už si skoro nic nepamatuji. V takových případech není pravděpodobně čestné vymýšlet si nesmysly. Mám tedy tři možnosti: buď se omezit na pouhý záznam trasy s několika útržkovitými vzpomínkami, nebo psát o něčem úplně jiném. Anebo nenapsat ani Ň.

Volím všechny tři možnosti najednou. Solenice, již druhý puchýř na noze. Horní Hbity, Jelence, vidím na zemi podezřele přejetého brouka. Skvostná hospoda U Palanů v Dalekých Dušníkách. Po dvou pivech radostně konstatuji, že má mysl již zvládla pokročilou techniku jogické levitace. Ouběnice, zběsilí draci na obloze. Dobříš... hospoda Na růžku, utopenci na mělčině, tři piva. Můj stan v pangejtu u silnice vedoucí z Dobříše na Starou Huť. Prudký vítr před bouřkou, pohrává si se špičkami bříz jako muž s halenkou.

Višňová. Má cesta vede na hřbitov. Jsem sám a říkám si, že nic není mrtvé. Hroby mají velkou schopnost mluvit. Stačí naslouchat.

Velmi lehké nebo hravé vítězství je buď nejvyšším, nebo zdánlivým vítězstvím. Koupil jsem si holící strojek a říznul jsem se při holení tak, že mi odpadla hlava. Uši mi ale zůstaly neporušeny. Nejsem tedy Van Gogh. A nevyznám se v numismatice.

Ani…

přízemní grafika

někdy žeru kůru dosti při zemi

světlu vstříc světlu zcizený

na zubech krev pod víčky hlínu

přehryžu vztekle svou mandolínu

pak se zas vracím zpátky k vínu

k matraci v půjčeném přízemí

pro samé slunce není stínu

na březích vpitého zázemí

nazpátek sobě nepokynu

odplouvám v kapse kovadlinu

někdy jen prostě žeru hlínu

zabydlen hluboko pod zemí

Nevěsta a stín

Šly dny a noci, on byl sám a nikdo nebyl s ním,

seděl jak z žuly vytesán a neměl žádnej stín.

Sýček mu sletěl na hlavu za svitu zimních hvězd,

neb myslel si, že není živ, že mrtev dávno jest.

Zas je tu noc, kouzelná noc a jeden stín jí provází.

Přichází noc, magická noc, ti dva tančí, jak v extázi.

V bílém paní oděná, šla tudy v noční čas,

zůstala tam na chvíli, květy propletlý vlas.

On kouzla, která vládla ním, přemohl za pár chvil,

k sobě ji strhl, v její stín oba dva zahalil.

...fragment básně z Tolkineových Příhod Toma Bombadila, ve zhudebněné formě k poslechu zde...