blues měsíce Marii z ulice




Po tom, co vhodil jsem do louží udice,
číhaje na noční můry a bělice,
kamenná Marie, ta z rohu ulice,
ožila v kaluži na dně mé sklenice.

Vešla jak denice nahlížet do barů,
kde život krásně čpí do piv a ovaru
a když pak někomu ukradla kytaru,
hrála to blues krásně a postaru.

Zapadám nad ránem, ovšem ne lhostejně.
K tomu jak stíny si ze tváří odhrne
a řekne pane, dnes v noci raděj ne...
Ty vaše vlasy...ty jsou moc stříbrné.

Volal jsem...



12.4. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)


Volal jsem do bílé zdi a zeď se mi odvděčila nářkem. Stála tam ještě jedna dívka, měla rudé vlasy a smutné oči, měla v ruce roztrženou dopisní obálku a hleděla do bílé zdi. Některé zdi odrážejí emoce. Projdeš kolem a když jsi pozorný, můžeš ucítit emoce lidí, kteří tudy prošli před tebou... Nymburk, procházím městem a zničehonic zatoužím po dynamice. Rozeběhnu se a bavím se tím, jak krajina zrychluje... lidé, domy, parky. Z pohledu všeobecně pojímané relativity není zdaleka jisté, zda se pohybuji já, nebo mé okolí. 

Volal jsem do krajiny a krajina se mi odvděčila iluzí. Stál tam ještě pes, možná to byl bílý kojot, a štěkal na svět. Psi buď běží, nebo štěkají, protože tak je to naučili lidé. Já neštěkám, protože běžím.

Volal jsem do noci a noc se mi odvděčila závěsem. Tím závěsem, kterým můžeš přikrýt své obavy. Lze tak učinit i rundou piv nebo rumů. Lze tak učinit i chůzí po vodě, když zrovna vyje bílý kojot. Lze tak učinit, když budeš vytrvale zapřahat kola před vola a hrát si na blázna...

Zapřahám kola před vola. Ale ten se mi ničím neodvděčí...

Procházka urnovým hájem


Někdy na tebe myslím
když v podzimních ránech
plazím se vlhkým listím
po hrobkách na Olšanech

Občas tě i potkám
když se tvůj obraz nerozdvojí
směješ se mrtvým fotkám
všem, jen ne té mojí

Jednou ti vyznám lásku
a budeš-li mít zájem
pozvu tě na procházku
urnovým hájem

Zatím mne však drtí
skutečnost tíživá
že ač nejsi po smrti
tak přesto nejsi živá


(J.H. Krchovský)

Kam dál? Oblíbené příspěvky