Projekce



z plakátu
se na mně směje krasojezdkyně divokejch dálek
sem vedle ní jezdec na morový slepici
a po dlažbě blednou stíny lamp
jako zlomený labutě jitra
na rukách samý skvrny
krev sperma a med

usmívá se
Dneska polykám jenom plameny šavle
a tak už jen chvíli kouříme
a řikáme Lepší mít s kym šukat múzy
než mít na hotel a holt člověk někdy žije
aby to přežil a tyhle dvojitý ranní pití
sou tichá modlitba


Host Na Pokraji - Lenka Faltejsková

Jsem snovač snů.
Co to znamená? To se těžko vysvětluje. Lepší bude, když vás vezmu s sebou a ukážu vám to. 
Musíme počkat do večera, než přijde Petr. Je důležitý, pro mě i pro sny, ale o tom až později.

ŘEKA



Nad řekou je zataženo, začíná pršet. Pospíchám ven. Nastavím tvář prvním kapkám a čekám. Konečně se rozprší pořádně. Vždycky mě zajímá, jaké kapky budou padat dnes. Někdy jsou jemné, jindy pichlavé, velké, drobné, pleskavé, ledové, šimravé i dovádivé. Stojím na dvorku v dešti a čekám, až mě celou promáčí, z vlasů mi udělá mokrou řeku a ze šatů druhou kůži, stojím bosýma nohama v kaluži a nastavuju dlaně. A přitom poslouchám zvuky deště, dýchám vůni deště a cítím prsty deště.

Koloskopie neboli koleno-skopie






Kdysi jsem si tím taky prošel, nebolelo - hadička byla kluzká a akorát v zatáčkách to bylo nepříjemné.

Jediné co bylo strašné - vypít tolik "dobré" tekutiny za tak krátký čas před zákrokem. Verdikt zněl jasně - tady problém nebude, po dvou měsících hospitalizace a vyšetření "pokus omyl" bylo nakonec vyhráno - borelioza...

Tak sestři, jak to vidíte - kterej z těch tří tam zavedeme.....

Děkuji Filipe



Psal se konec vosumdesátejch let, a ač nezletilec popíjel s Kateřinou a kamarády, kteří jim pivo koupili, v hospodě U Zpěváčků. Někdo u stolu řekl, že by mohli večer zajít na Chmelnici, že to je sice takovej malej kultůráček, ale že se tam objevujou skvělý kapely. Sedli na tramvaj (jednou z ní museli vykočit a utíkat revizorovi - pokračovali pak další), a nacpali se do sálu snad ani ne pro dvě stovky lidí, takže se s Kateřinou na sebe tiskli tak, že cítili každý detaijl svých těl.
Na pódium nastoupili tři, ne o mnoho let starší kluci, uklonili se a ten ušatej zasedl ke klavíru. Zprvu za ním jen seděl, pak odhodil stoličku a na konci už seděl na klavíru a drásal si prsty o jeho struny. Sál se zdál být přeplněnej a přesto se našlo se místo na divokej tanec, ke kterému se přidali. Kateřině poletovali její vlasy na všechny strany, občas ji chytil kolem krku, ona jeho taky a políbili se... Rytmus divokej, texty pokřikoval po chvíli spolu s davem, Kateřinou a s kapelou. Dali si pár piv, jedno mu někdo vylil na tričko a na omluvu mu koupil ruma. “Neblbni, nepij to” říkala mu a on ho pak vyzvracel na chodníku.
Druhý den se dozvěděl, že ta kapela jsou P.V.O a ten, kdož zanechal klávesy rudé od krve byl Filip Topol.
Chodili pak s Kateřinou na Chmelnici častěji, vraceli se s oblibou přes park pěšky kolem jednookýho Žižky a domů přicházel se svítáním, za to však se spoustou zážitků z parku a z nově poznaných kapel...



Uplynulo pár let, přestěhoval se do malého města. Kultura žádná kromě pravidelných soutěží mažoretek... Až jednoho dne v bývalé hradní šatlavě - vystoupili Psí vojáci. Nechyběl. A ani na dalších mnoha, ani na tom v malém městě posledním, kdy byli hlavní kapelou nového, dnes desetiletého festivalu.

děkuji Filipe

Den dětí



Za okny chcalo a chcalo, přesto je vyhnali ven. Navléknutý do bledě modrejch košil s červenou jedničkou pod krkem, hodili na sebe aspoň kus igelitu a znuděně došli na plácek mezi panelákáma a panelama. Z navezenehého kopce zbytků ze stavby se pomalu sunulo bláto na cestu i na plácek, ale už to bylo jedno - původně bílé botasky byly hnědé a promočené.

Za chvíli byl plácek plný stejně promočených a modrokošilatých postaviček, mezi kterými se mísili chlapíci celí v zeleném, jeden z nich zapískal na píšťalku a všichni se ukázněně rozestoupili, jeden ze zelených přivedl vlčáka a začal ho štvát proti jinému zelenému obalenému molitanem. Když byl molitanovej povalenej do bláta a vlčák zavřenej do auta, přinesli zelení dvě vzduchovky a modří se u nich střídali a strefovali terčík, mířili vleže a tak se z modrých brzo staly hnědí, pak dostali od zelených tatranku a žlutou limonádu, pořád chcalo a chcalo...

Sundal si promočenou jedničku z krku, strčil ji do kapsy a rozepnul si košili. Pak se k němu přidal Honza a Jarek, stáli tam tak v dešti, kousali do tatranky a užívali si dopadající kapky na svých dětských hrudích. Přišel k němu zelenej a že prej ať se zase upraví, jinak že to bude hlásit do školy, pár dalších si stouplo kolem a rozepnutou košili sundali, pak se přidala i Zuzana, rozepla si knoflíčky promočené košile a zelenej byl nad těma čtrnáctiletejma pahorečkama celej nesvůj, začal nervózně pokřikovat, přidala se i Ivana a Tereza a za chvíli po plácku poskakovali všichni dopůli těla, pořád chcalo a chcalo, vykřikovali nějakou odrhovačku, tancovali, vlasy se lepily a užívali si "svůj den". Zelení nevydrželi a vytáhli z auta vlčáka, jeden vystřelil slepej do vzduchu...

Natáhli na sebe modré, mokré košile a rozešli se domů.

Tak se skončil Den dětí v osmdesátýmpátým kdesi na Jižáku.

Kam dál? Oblíbené příspěvky