Den dětí

Za okny chcalo a chcalo, přesto je vyhnali ven. Navléknutý do bledě modrejch košil s červenou jedničkou pod krkem, hodili na sebe aspoň kus igelitu a znuděně došli na plácek mezi panelákáma a panelama. Z navezenehého kopce zbytků ze stavby se pomalu sunulo bláto na cestu i na plácek, ale už to bylo jedno - původně bílé botasky byly hnědé a promočené.

Za chvíli byl plácek plný stejně promočených a modrokošilatých postaviček, mezi kterými se mísili chlapíci celí v zeleném, jeden z nich zapískal na píšťalku a všichni se ukázněně rozestoupili, jeden ze zelených přivedl vlčáka a začal ho štvát proti jinému zelenému obalenému molitanem. Když byl molitanovej povalenej do bláta a vlčák zavřenej do auta, přinesli zelení dvě vzduchovky a modří se u nich střídali a strefovali terčík, mířili vleže a tak se z modrých brzo staly hnědí, pak dostali od zelených tatranku a žlutou limonádu, pořád chcalo a chcalo...

Sundal si promočenou jedničku z krku, strčil ji do kapsy a rozepnul si košili. Pak se k němu přidal Honza a Jarek, stáli tam tak v dešti, kousali do tatranky a užívali si dopadající kapky na svých dětských hrudích. Přišel k němu zelenej a že prej ať se zase upraví, jinak že to bude hlásit do školy, pár dalších si stouplo kolem a rozepnutou košili sundali, pak se přidala i Zuzana, rozepla si knoflíčky promočené košile a zelenej byl nad těma čtrnáctiletejma pahorečkama celej nesvůj, začal nervózně pokřikovat, přidala se i Ivana a Tereza a za chvíli po plácku poskakovali všichni dopůli těla, pořád chcalo a chcalo, vykřikovali nějakou odrhovačku, tancovali, vlasy se lepily a užívali si "svůj den". Zelení nevydrželi a vytáhli z auta vlčáka, jeden vystřelil slepej do vzduchu...

Natáhli na sebe modré, mokré košile a rozešli se domů.

Tak se skončil Den dětí v osmdesátýmpátým kdesi na Jižáku.