Requiem s jizvou



Do ticha ptám se tě...kdo jsem a čí jsem byl?
Než do sna vbledne stín, tak jako kdysi.
K večeři do piva nasypu černobýl
a kočkou z poledne nakrmím krysy.

Dřív než ti odhrnu zaschlou krev ze spánků,
přihodím do kamen pobožnou knížku,
pohladím jedinou zůstavší schovanku,
strážkyni u dveří,  polární lišku.

V lůžku kdes léhala, spí odteď Morana,
tak ani pod dekou nezuji boty...
Kéž bys tu byla jen, alespoň do rána,
až knoty dohoří, pro teplý dotyk.

Dřív než ti položím dvě mince pod jazyk,
kdo jsem a čí jsem byl...že jsme tak šťastni?
S poslední otázkou servu si obvazy,
kdo jsem a čí jsem byl? Jediný vlastník...




Poseidónova bouře.....





V  jednom obyčejném skleníku ......jednoho obyčejného zahradníka...... se rozpoutala bouře.....ale pak utichla .......  rajčata i okurky dál mohly v klidu růst .....:-)

Za zdí


Berle jsem zahodil prchaje z ústavu,
stejně tak vše, co mne v rozletu brzdí.
Vší silou přes dráty lámu svou postavu
v radostné předtuše, co bude za zdí...

Stromoví? Jablíčka? Dvě bílá koťátka?
V zahradní houpačce Evina dcera?
Místo ní korunou komíhá oprátka
a na ní chovanec zběhnuvší včera.

Snad jsem jen zešílel víc, než jsem šílený,
ale svou svobodu potěžkat visem?
Chci aspoň na chvíli, než zazní sirény,
poptat se u sebe... Kdo jsem když nejsem?


Vlasy do čela




Dlouhé vlasy namotávám na své prsty....jednou...dvakrát...tisíckrát. tisíckrát si na to vzpomínám. Je to snad jen vzpomínka malého kluka ale tak silná že...
Máminy černé vlasy, je to jako dnes, jsou cítit jako dnes, jak snaží ty prameny namotat na tenké prstíky kluka kterému je ještě jedno co bude a jak bude, jen ty vlasy jsou pocit bezpečí když u něho máma ležela.
Vlasy, zase ty vlasy - dej si je z čela, doma, ve škole, na penále propiskou KISS, ty SS smažeš a ještě budeš mít problémy křičí ředitelka, vzdor, nenávist , nevím, ani nemá ponětí proč jsem si v sedmé třídě pokreslil penál, důvod tam asi musel být, vzdor,nenávist,nevím...
Sakra 41, loni bez jedničky dobrý....relativně, JEN....ale koho by to, kdo má pod nevěří a kdo nad ví nebo tají...
Hašteříme....jako každý den, jen jsou delší než teď, Aleš žere Irony a já myslím že je to jen tím že jeho 17letej brácha ví...
15dkg polskýho 3 rohlíky, kofola a rychle zpátky na praxi....Táta nadává na komunisty, jak jim říkal nějak nevím....vlasy mámy si pamatuji ale tohle mi vypadlo, snad proto že to máma nechtěla, klela...nemluv tak před dětmi říkala....
(LIVE)15dkg polskýho 3 rohlíky bez kofoly,sakra to se ale nedá žrát...kde mám vlasy, není vzdor,nenávist,nevím....
poslouchám Mejdny a cítím máminy vlasy......jen ten poskej fakt není to co bejvávalo.....

Dva vlaky



     Před rokem jsme se sešli s Jirkou Trnkou v Olomouci. Já jel z Plzně přestěhovat se na Moravu a Jirka od Zábřeha, kde žije a prolejzá křoviska s fotobrašnou na hrbu.  Naše dva vlaky se potkaly a vlastně nejenom ty, přišla společná chuť na pivo, cigárko a rozpustit si vlasy. Trochu jsme bloudili po hlavní třídě, až nás místní anděl chlastu poslal do Ponorky. Byli tu vlasatci, punkové, profesoři z Palackého univerzity a větráky, co sotva stačily těžkýmu dechu červencovýho odpoledne. V hlavách jsme měli po pěti šesti staráčích a taky společnou myšlenku, že založíme blog,  kterej se dotkne spodních proudů, středním se vyhne a kam si pozveme lidi, přátele, fotografy a básníky,  ty hároše ducha, jak jsme říkali. A už tam nad politým ubrusem jsme mu dali jméno Na Pokraji, i když jeho  konečná podoba vyšla na světlo asi o dva měsíce později...

...děkuju Vám všem, kdo jste dnes s námi na pokraji....


   

Na startu........






Na startu.....tak se cítím....trošku v rohu...trošku nerozhodně...před něčím novým....a přesto zajímavým......
......snad Vás nezklamu ....díky :-)

Vybrané lekce z české politiky


Sobota 28.8.2010 (z poutních deníků pro Lázeňský host)

Probouzím se s bolestí kolena. Bolest mi zvěstuje novinu, že poslední dva dny mé poutě budou vpravdě řeholí. Před zraky řidiče traktoru balím stan a opět stoupám do kopce. Teď už cítím únavu po celém těle. Ale jen se trochu rozehřeju a rozchodím, zase se to dá vydržet.
Nazarje, Šartno, Gornji Grad. Jdu po silnici, na horské cesty už jsem rezignoval. Pivo, dvě piva, tři. Na obloze vidím dva zlomené orly. Nemáchají křídly, jen plachtí, kloužou z jednoho vzdušného proudu do druhého. A vzduchem voní elektřina. 

Kdesi doma vzala sousedka do ruky špinavý mokrý hadr a mrštila jím do kýblu, až se ta hnusná voda rozstříkla a stékala po stěnách. Kdesi doma byl jeden politik usvědčen ze lži, za což ho chtěli chudáka lynčovat, ale on jim včas utekl za hranice. Kdesi doma kdosi kohosi políbil... to vše se stalo, nebo mohlo stát, v jeden jediný okamžik. 

Já v tu dobu mířím k vysokému průsmyku Črnivec, odkud scházím křivolakou cestou, jsa probodáván bolestmi kloubu levé nohy. Kráčím co nejrychleji, protože zítra mám dojít do Lublaně a zbývá stále 40 km. Zastavuji se až v Gozdu, kousek od kostela, nad cestičkou do Kamniku. Koleno bolí jak čert, tělo protestuje proti jakémukoli pohybu ve stanu. Sen o tom, jak porcuji velikého pštrosa emu. Mojí hosté požadují všechno maso, takže na mne zbude jen krk. Je odporný, hořký a mám pocit, že jeho pozřením se ze mne stává také pštros. Vezou mě na pštrosí jatka, kde budu chvilku hlídat stádo pštrosic, než mě porazí. Dostávám strach a rozvažuji, zda bych neměl po vzoru pštrosů zabořit hlavu do písku. Tím by se situace uspokojivě vyřešila.

Kam dál? Oblíbené příspěvky