vlčí B.

Zase je úplněk a Tvoje oči jiné

zvou mne už se šerem do lesních strání.

Necháme za sebou cáry po kombiné,

hořící stodolu, ostatky laní...

podzimní vlasůpadání

Svět lidí za oknem a radostné hry dětí...

Mlčím svým stínům jsem parapet od hoven...

Co jsem to jenom chtěl, ptám se již napotřetí...

Co jsem to jenom chtěl? Jo, vlastně nejít ven...

Zajat(ci)

23.6. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

A byli jsme zajatci na skleslém hradě. A seděli jsme v žaláři a opíjeli se a já byl opět prudký. Tam na tom skleslém hradě jsme na sebe poprvé promluvili, neboť do té doby bylo vše příliš rychlé a na mluvení jsme neměli čas. Řítili jsme se nočním pantografem a sledovali sami sebe, jak děláme jednu vylomeninu za druhou. A ten vlak se na konci cesty proměnil ve stegosaura, který s námi proletěl poblikávající Prahou, nervózní a nikterak vábnou, vymrštil nás na hlaváku do toho neodvratitelného marasmu, a já najednou z refýže uviděl bílého kojota, jak sedí v lokomotivě, pláče a líže si rány. A všechno bylo rychlé a nesmírně intenzivní a na myšlenky bylo pramálo času. Bílého kojota jsem prosil o odpuštění, hladil jsem ho něžně po hřbetě a předčítal Byrona. Byl smutný, ale zdálo se mi, že mi přece jen začíná rozumět. Obrátili jsme spolu den s nocí a vyli pravidelně v pravé poledne, kdy, jak známo, se zastavuje čas. Za to mi byl vděčný a já jemu taky.

Host Na pokraji - Havran V.S.

Brněnský výtvarník Vladimír Smýkal vulgo Havran.

Někomu se při prvním shlédnutí  jeho foto-grafických prací vynořuje například  Arcimboldo, a to je, myslím, i jaksi řemeslně výstižné, leč krásně nepodstatné. Vezmeme-li však v úvahu ještě druhou stranu mince, tedy vhled kamsi za oponu k pramenu sdělné myšlenky,  rozprostře se nám nikoli podbízivá obrazová lyrika, ale výrazově poctivá skica života nahlížená okem „potulného dělníka“ ,  který se nebojí a neváhá při vlastní práci namočit si ruce v téru a krysích slinách.

Vladimír kdesi popisuje svoje výtvarno  jako samomluvu.  Osobně rád této řeči naslouchám a zvu Vás k nahlédnutí…

Kterak stařík slavil, až se z řetězu utrhl

Krajina bez krajináře

Kluci z klubu říkali, že když nemám zrcadlo, polarizák a stativ, nesmim s nima fotit Jeseníky. Tak chodim jenom za barák na druhej břeh Moravy, kde nejsou pejskaři, kočárkáři a běžci. Tam natáhnu na starej Kodak punčochu, děsně hulim jednu startku od druhý a je mi docela dobře.

Podzimů slzy...

.... neslzí podzim, slzí ti jiní, 

co podzimů neznají a falešných jar čekají, 

co znají ti neslzí.

s podzimem.

přeji ať se dočkají i ti co víru v ně nemají.

jednou....

Utopený podzim.....

Z ostrova na ostrov...

14.7. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Jako nepatrnost v kazašské stepi. Táhnu si svou samotu z ostrova na ostrov. Když se mě pokusíš chytit a zajmout, kojot vycení zuby a zaboří dráp. Do nás obou. V Almaty je jeden dům, bez oken, bez dveří a ze střechy stále kape voda. Až tam jednou zešílím a ty budeš stát vedle mne v té tmě, možná se poddám a budeme opravdu spolu. A to už nebudu sám...

Vracím se po delší době. Snad mi, přátelé, prominete... a těším se aspoň na některé z vás do Dobšic.