Zajat(ci)


23.6. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

A byli jsme zajatci na skleslém hradě. A seděli jsme v žaláři a opíjeli se a já byl opět prudký. Tam na tom skleslém hradě jsme na sebe poprvé promluvili, neboť do té doby bylo vše příliš rychlé a na mluvení jsme neměli čas. Řítili jsme se nočním pantografem a sledovali sami sebe, jak děláme jednu vylomeninu za druhou. A ten vlak se na konci cesty proměnil ve stegosaura, který s námi proletěl poblikávající Prahou, nervózní a nikterak vábnou, vymrštil nás na hlaváku do toho neodvratitelného marasmu, a já najednou z refýže uviděl bílého kojota, jak sedí v lokomotivě, pláče a líže si rány. A všechno bylo rychlé a nesmírně intenzivní a na myšlenky bylo pramálo času. Bílého kojota jsem prosil o odpuštění, hladil jsem ho něžně po hřbetě a předčítal Byrona. Byl smutný, ale zdálo se mi, že mi přece jen začíná rozumět. Obrátili jsme spolu den s nocí a vyli pravidelně v pravé poledne, kdy, jak známo, se zastavuje čas. Za to mi byl vděčný a já jemu taky.

10 komentářů:

  1. Vykřičník.

    To psaní mi chutná po Sestře od J.Topola, což je pro mne zážitek.

    Chtěl bych v dnešní době umět napsat superlativ, že se mi to hodně líbí, jenomže jsme moc nasáknutý smajlíkama a obdivným křikem nad čímkoli.

    Ta fotografie je masakr!

    OdpovědětVymazat
  2. Budeš mi věřit když napíšu že nevím co napsat? Já nevím dodnes co ty tvé deníky jsou ale jedno vím,když zjistím že jsi psal,chci je moc číst,chtě bych je číst v kuse,bílého kojota jsem už možná u tebe v deníku registroval ale možná se pletu,sakra to čtení je fakt výborný a o fotu....má slova budou hodně málo

    OdpovědětVymazat
  3. Pánové, já taky nevím, co říct... snad jen tiché díky... ty deníky nečte kromě hrstky čtenářů LH nikdo, nikam to jinak nedávám, a tohle je vlastně jediné virtuální místo, kde to je... mám radost, že to někoho oslovuje... děkuju

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "... a velcí černí vlci nás štvali ale my jsme jim unikli... my, šedí vlci z Karpat měli jsme s nima odvěkou válku, divili se, že utíkáme, a naprázdno klapali čelistma, tušili, že na ně taky dojde, že přiletí vrtulníky... běželi jsme bok po boku a naše těla se dotýkala... běželi jsme po zemi, která se otáčela, a vítr nám svištěl v uších jak nářek nad každou mrtvou smečkou... a snad jsme cvakáním drápů po cestě pohyb země zrychlovali... běželi jsme po zemi, masovém hrobu, běželi jsme pryč... pryč odsud..." (J.T.)

      - fakt mi to připomíná, nějak, náladou nebo pocitem, co to ve mně dělá.

      - a myslím, že bílý kojot je trošku Tvůj leitmotiv.

      Vymazat
    2. však já mám Sestru moc rád... a všechny Topoly k tomu... ale poměřovat se to absolutně nedá... díky Františku!

      Vymazat
  4. Fotografia parádna, čítanie skvelé, čo viac si priať ... blíži sa viac tmy - tak fajne padne svetlo tlejúce ...
    !
    palo

    OdpovědětVymazat
  5. číst a dívat se a moc nedýchat. Nic jiného nezbývá. To je tenhle web

    OdpovědětVymazat
  6. Prostě musel jsem si to nechat na víkend, číst jen tak letmo nemá cenu - musím pomalu a nahlas, pak teprv dozní!
    Obraz ponejprv jevil se mi morbidní trochu, ale už mně to přešlo :)
    On to asi nejlíp vystihnul František - masakr!

    OdpovědětVymazat
  7. ... drásání ran, když sůl je připravena ...

    OdpovědětVymazat
  8. Vše již bylo napsáno.....takže jen shrnutí...Skvělé...

    OdpovědětVymazat

Kam dál? Oblíbené příspěvky