Host Na pokraji - Barbora Nebeská

Žena.

Chvíli jsem přemýšlel, co o autorce a její tvorbě říci, a napadlo mě, že použiji právě a jen to jediné slovo. Netřeba to zbytečně okecávat, v tom slově je obsaženo vše důležité. Je mimo jakoukoli pochybnost, že autorka je ženou. I na jejích fotografiích se často vyskytují ženy. Texty, které nám překládá pod fotografiemi, odkrývají půvabně neurčitý ženský svět, jenž je mi jako muži vzdálen, a přesto je mi blízký.

Pojďme tedy nahlédnout do toho bytostně ženského labyrintu, fotografiemi i autorčiným povídáním pod nimi...



Sen o letu

Ty světlé oči se občas zatáhnou.
Zatemní.
Jako by vlivem okamžiku vpadli do nitra.
K jádru.
V tu chvíli vidí jen to jedno.
Nic není důležitější než to, co se právě děje.
To zatemnění znamená rozkoš.
Rozkoš z viděného.
Z pocitu jedinečnosti a splynutí.
Z pocitu, že by z toho mohlo být něco nového.
Něco společného.

Něco z nás...


O smrti zdá se mi



O smrti zdá se mi s úsměvem debila, 
který se nad ránem, aniž by procit,
probouzí s výkřikem hrůzy, by nebyla
nakonec přespříliš útlounká v bocích.


Kam dál? Oblíbené příspěvky