Host Na pokraji - Barbora Nebeská

Žena.

Chvíli jsem přemýšlel, co o autorce a její tvorbě říci, a napadlo mě, že použiji právě a jen to jediné slovo. Netřeba to zbytečně okecávat, v tom slově je obsaženo vše důležité. Je mimo jakoukoli pochybnost, že autorka je ženou. I na jejích fotografiích se často vyskytují ženy. Texty, které nám překládá pod fotografiemi, odkrývají půvabně neurčitý ženský svět, jenž je mi jako muži vzdálen, a přesto je mi blízký.

Pojďme tedy nahlédnout do toho bytostně ženského labyrintu, fotografiemi i autorčiným povídáním pod nimi...

Sen o letu

Ty světlé oči se občas zatáhnou.

Zatemní.

Jako by vlivem okamžiku vpadli do nitra.

K jádru.

V tu chvíli vidí jen to jedno.

Nic není důležitější než to, co se právě děje.

To zatemnění znamená rozkoš.

Rozkoš z viděného.

Z pocitu jedinečnosti a splynutí.

Z pocitu, že by z toho mohlo být něco nového.

Něco společného.

Něco z nás...

Racek

„Snaha povznést se. Povznést se a lítat v kreativních vodách. Létat ve vodách a nechat se hřát. Nechat se hřát ohněm, který nepálí.“

To jsou ale plky. Naivní snaha o našroubování plytkých slov na sílu živlů.

Je unavená. Bohužel neví, zda je unavená fyzicky nebo psychicky. Nabízí se první varianta, ale pravdivá bude asi ta druhá. Zvláštní, na jednu stranu toho asi vydrží hodně, říkají to, ale pak přijde to nečekané. Energii střídá povadlost. Asi jako ta paní, kterou dnes viděla v kavárně. Fuj!

Alkohol by měl způsobovat euforii. Měl by pomáhat. Ale je to mizerný společník.

Chce to drogy. Nemá s nimi žádné zkušenosti, ale možná o to víc bude její zážitek určující. Třeba zahlédne malého racka, který zaútočí na velký Pražský hrad... 

Tiše souznící

Má ráda své tiché společníky. I když jsou to lidé zcela konkrétní, které denně nebo často potkává, zná je, přece jsou v jejích představách jiní. Oni totiž mlčí. Nic neříkají. Jen tam jsou a tiše přihlížejí. Strnulé postavy, před nimiž se odehrává děj. Děj, jehož ona je původcem. Děj, který prožívá a už ho nedokáže prožívat sama. V jakékoliv situaci, kterou prožije a kterou si přehrává v hlavě, nikdy u toho není sama. Vždy jsou u toho minimálně dva či více tichých společníků. Otázkou je, proč tam jsou? Kde to má původ? Proč je tam potřebuje mít? Od kdy tam jsou? Proč jsou to zcela konkrétní lidé? Proč má potřebu své pocity a emoce ventilovat před těmi lidmi? Za normálních okolností s nimi v reálném životě jedná zcela formálně. Proč jsou tedy němými svědky jejích představ?

...V mužském zákoutí...

Leží s hlavou zamotanou omamnou vůní tabáku. Nutí ji ke kašli, ale přesto se mu oddává. Odráží útoky a chrání si své soukromí. Naléhání je silné. „Poodhal se, alespoň kousíček. Já ti dávám všechno“, šeptá. Cloumá s ním zvědavost. Domáhá se pozornosti. Ona je netečná. Zdánlivě netečná, protože je v ní touha. Dokáže se však ovládat. Čeká na vhodný okamžik. Oddaluje. Líbí se jí jeho naléhání. Skučí, prosí... je neoblomná. Zanechává ho v přítomnosti a nechá se odnášet jinam. Cítí tam jeho doteky, ale myšlenky utíkají kamsi za hranice...

...neví, jak dlouho snila, nemohlo to být déle než pár minut. Přesto se něco změnilo. Na jeho tváři se mihl úsměv. Nesmělý, plachý, zároveň však odhodlaný a sebevědomý. „Ne, příště už tě nenechám utéci do představ. Příště tu zůstaneš se mnou, zcela přiznaně...“

U zdi stála

Dívá se na sebe a připadá si nová, jiná. Jako by se dívala na někoho jiného. Dívá se se zájmem, jako na něco co zná, ale dlouho to neviděla. Nebo na něco úplně neznámého, ale přesto povědomého. Cítí doteky na svém těle, ale je to tělo opravdu její? Její mysl se vznáší v prostoru. Chodí, mluví, funguje, ale jako by měla před očima průhlednou stěnu. Ta jí sice provází odjakživa, ale poslední dobou je hmatatelnější. Žije si sama v sobě jinak než na povrchu. Je to těžké, ale svým způsobem jí to vyhovuje. Má se kam schovat. Nechce, aby jí to někdo vzal. Raději sama u zdi stojící než v davu a bez svých myšlenek.