Situace je ještě komplikovanější. V té hře je až příliš
mnoho postav.
Nezná je všechny, přestože je sama tou hlavní.. Zdánlivě řídí a
ukazuje směr.
Dívají se na ní a čekají. Čekají na verdikt.
Co se bude hrát?
Komedie? Tragédie?
Snaží se vyčíst očekávání z jejich tváří. Jakou roli chtějí hrát v její hře?
Tolik očí, tolik pohledů. Tolik myšlenek, jejichž význam není schopna
rozluštit.
Prostor se mění v divadelní scénu.
Stojí uprostřed kuželu
světla, ruce má podél těla natažené a s dlaněmi do prostoru.
Dává jim tím
nevědomky najevo svou zranitelnost.
V očích má děs.
Je záhadou, že to na
ní nepoznají. Dívají se zle, ale s respektem.
Jako by byla bohyní
spravedlnosti, jedinou, která může rozhodnout o započaté hře.
Přistupují
jednotlivě. Mluví na ní. Žádají, prosí, přesvědčují.
Jejich hlasy se stupňují.
Už nepřichází jednotlivě. Všichni jsou tak blízko a překřikují se.
Obestupují
ji a jsou čím dál více agresivní. Už není tou bohyní. Už nemá situaci pevně
v rukou.
Je jen malým bodem uprostřed rozzuřeného davu.
Její světlo začíná
slábnout.
Je jen uzlíčkem nervů.
Je jen
...
Jen je.