Mezi všema...těma



skvím se jak hovno mezi všema
růžema lásky domácím zdivem
slzama jak hrachy

kocour je dávno za mřížema
mý krysy venku krvácej pivem
radostný a plachý


PF 2014



Tonoucí se stébla chytá. Ale není ani stébélka, ani malého šlahounku, kterého by bylo možné se zachytit. Žádná fazole nevyroste, není kam šplhat. Stojíme na pokraji, vše je marné. Marnost nad marnost...

Marné je plakat, marné je ronit slzy, marné je předstírat zármutek... marné je zastírat, že se nám na tom pokraji sakra líbí! ;-))
Pro VÁS, milí Po-krajané!
(a spol.)
;-)

... jen



Situace je ještě komplikovanější. V té hře je až příliš mnoho postav.
 Nezná je všechny, přestože je sama tou hlavní.. Zdánlivě řídí a ukazuje směr.
Dívají se na ní a čekají. Čekají na verdikt.
Co se bude hrát? Komedie? Tragédie?
Snaží se vyčíst očekávání z jejich tváří. Jakou roli chtějí hrát v její hře?
Tolik očí, tolik pohledů. Tolik myšlenek, jejichž význam není schopna rozluštit.
Prostor se mění v divadelní scénu.
 Stojí uprostřed kuželu světla, ruce má podél těla natažené a s dlaněmi do prostoru. 
Dává jim tím nevědomky najevo svou zranitelnost.
V očích má děs.
Je záhadou, že to na ní nepoznají. Dívají se zle, ale s respektem.
Jako by byla bohyní spravedlnosti, jedinou, která může rozhodnout o započaté hře.
 Přistupují jednotlivě. Mluví na ní. Žádají, prosí, přesvědčují.
Jejich hlasy se stupňují.
Už nepřichází jednotlivě. Všichni jsou tak blízko a překřikují se.
Obestupují ji a jsou čím dál více agresivní. Už není tou bohyní. Už nemá situaci pevně v rukou.
Je jen malým bodem uprostřed rozzuřeného davu.
 Její světlo začíná slábnout.
 Je jen uzlíčkem nervů.
Je jen
...
 Jen je.

Kam dál? Oblíbené příspěvky