... jen

Situace je ještě komplikovanější. V té hře je až příliš mnoho postav.

 Nezná je všechny, přestože je sama tou hlavní.. Zdánlivě řídí a ukazuje směr.

Dívají se na ní a čekají. Čekají na verdikt.

Co se bude hrát? Komedie? Tragédie?

Snaží se vyčíst očekávání z jejich tváří. Jakou roli chtějí hrát v její hře?

Tolik očí, tolik pohledů. Tolik myšlenek, jejichž význam není schopna rozluštit.

Prostor se mění v divadelní scénu.

 Stojí uprostřed kuželu světla, ruce má podél těla natažené a s dlaněmi do prostoru. 

Dává jim tím nevědomky najevo svou zranitelnost.

V očích má děs.

Je záhadou, že to na ní nepoznají. Dívají se zle, ale s respektem.

Jako by byla bohyní spravedlnosti, jedinou, která může rozhodnout o započaté hře.

 Přistupují jednotlivě. Mluví na ní. Žádají, prosí, přesvědčují.

Jejich hlasy se stupňují.

Už nepřichází jednotlivě. Všichni jsou tak blízko a překřikují se.

Obestupují ji a jsou čím dál více agresivní. Už není tou bohyní. Už nemá situaci pevně v rukou.

Je jen malým bodem uprostřed rozzuřeného davu.

 Její světlo začíná slábnout.

 Je jen uzlíčkem nervů.

Je jen

...

 Jen je.