báseň inspirovaná kocourem a smrtí



Jdu s holým pyjem Olomoucí,
hledaje něhu, možná soucit
a v týle cítím, že se dívá,
ta, co jde za mnou odjakživa.

Točím se k ní a do rudnoucích
rtů jejích šeptám Milostivá,
i když se dneska zdáte živá,
stále jste jenom kolemjdoucí.


Ruka pod hlavou




Viděti dotykem poslední vlásek plující prsty nitrem hlavy 
elektrizující až ke spánku beze snů, s vůní, o které se nemluví
jen vnímá na povrchu lepkavé kůže
otisky živého na neživém
nataženou paží do prostoru vtěsnaného do koutku tak velkého, že se vejde do úsměvu očí
nevinných těkavých 
beze slov šeptajících s rukou pod hlavou
kdyby cokoliv, řekni...

a neboj se...

radosti listopadový mladosti


rána jsou v naději jako věrná
psice, co umírá k poledni
a kdyby nebyla nesmrtelná
nejspíš by nepošla poslední

a mne by nenašli po denici
ztuhlého posmrtnou maskou
jak lezu v rubáši po světnici
raněný prastarou láskou



...


Ukryto před světem zůstává v zajetí,

bez ticha v šelesti bubnuje prsty,

omítka padá a prázdné vědro,

piješ mně do krve a saješ skrz prohlubeň,

karty jsou na stole a nahé poprsí

...

Pod šapitó...




4.12. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

V tom světle jsem procitl v manéži. Ležel jsem na jakési plechové lavici, roztažen jako na skřipci, jen levá noha byla zabodnuta do oslňujícího světla nade mnou. Nutili mě roztahovat se,  krčit, skákat, volat na obecenstvo nejhrubšími výrazy a čistit zuby opici. Slon mi chobotem vískal vlasy. V dáli ke mně promlouval hlas dítěte, podivně vypjatý, jakoby zavěšený v prostoru mimo mne. Působí jako proud světla, prudce protnuvší tmu v šapitó. Pak jsem uslyšel plesknutí mokrého hadru, jako když se uklízečka kdesi ožene po špinavém linu. Rychlovarná konvice v oparu každodennosti. Vše se mi slévá do jednoho bodu. 

Malování křovím




Fotografování je malování světlem.

Před vznikem fotografie malovalo se štětcem.

V Altamirské jeskyni před vynálezem štětce člověk maloval klacíkem.

Klacík si ulomil ve křoví. 

Malovat křovím... 


Ve spánku umírá...


Ve spánku umírá. 
Spánek je koncem a konec procitnutím na vzdáleně známém místě. 
Daleko v sobě hledá příčiny osamělosti. 
Cítí nic a necítí všechno zásadní a nedůležité. 
Sedí a čte si na rozbořeném světě o iluzích bez iluzí. 
Bez naděje a bez šatů. 
Beze všeho, vítejte! 
Posaďte se ke mně a zadívejte se do ticha vřavy a neuvěřitelných žvástů. 

Uzavřená.....







... v tichu...sama se sebou...se svojí bolestí...se svojí radostí....

Dům bez dveří v mém herbáři



5.9. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Až mi komínem do kamen vlétne zežloutlý list javoru. Až na šípku uschne poslední kapka deště. Až pohřbím poslední mouchu ve sklenici piva. Až přestanu netečně zírat z okna na vzpomínku na tvé tělo. Až zaklepáš na okno a vyplísníš mě za bordel v kuchyni. 

Až. 

Možná si ani nepustím plyn...

láska z pasáže u Domu módy



Včera, když zloději sklízeli výlohy
po nočním požáru módního Dómu,
složili na dlažbu do vilné polohy
jednu z těch figurín z lesklého chromu.

Byla již životem poněkud načnutá,
když špitla do ticha nepohnouc brvou,
ať se jí nebojím a klidně začnu tak,
jako by po letech byla mou prvou.

Jako by po letech říkám jí Maličká,
i když jsi od krve a trochu zebeš
a místo maskary máš popel na víčkách,
tebe mi posílá samotný nebe!


Ženský za sklenicí piva v pootevřenejch dveřích baru.






Tmavovláska rozevlátá
Vietnamečka ocelová
Zlatovláska rozesmátá (nebo uhyhňaná ?)
Cikánečka havraní
Zrzka zamyšlená
Babča šedá
a Muslimka šátková... 

Míhaj se ty ženský za sklenicí piva v pootevřenejch dveřích baru.

Zdrávas



Bdi, zdrávas Maria, nad svými poutníky,
křičela do noci nejedna kostra.
Já šeptám, lehaje se tvými kotníky,
kéž by se pohnuly tak metr do stran!

V poslední večeři s děvkou a se zloději
vedu tě dokola neznaje bratra
a pak tvou violu pohladím nejhlouběji,
navzdory bušení mé bytné z patra.

Navzdory bušení s úsměvem odvěkým
navždy nás oddělíš od plev a zrna...
Až budeš hotová, spočinem na věky,
spi, zdrávas Maria, synů mých plná.


Divergence



23.9. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Na nic si nevzpomenu. Nic nevím. Kráčím smířlivě a blahosklonně, úzkosti tupím dutou hlavou. Jsem dutoň. Obdivuji krásu, ale spíš si dám pivo. Odcházím. 

Lovná...



20.9. 2014 (z deníků pro Lázeňský host)

Leží tam na schodech takové hnědé, zahnuté cosi, chodidla se tomu vyhýbají. Moc to nevoní, ale i tak to fotografuji. Josef fotografuje své vlastní chlupy. Má je ve tvaru svastiky s runy života a smrti. Vyprskávač loví křehkou laň mezi pruhy barevného skla. Děti jsou loveny v širokých vestibulech, skleněných labyrintech a schodištích. Jsme v zemi, kde všichni něco loví, zářivé, odpudivé, pomíjivé i zdánlivě stálé, s krovkami a mocnými pazoury či bez páteře, bez třpytu a v kocouřích botách, v ulitě i nahé, s prsy i s penisem v hlavě. Jsme na lovu... a příště se možná sejdeme na Vlachovce.

Vše pro dobro...?

Přichází i odchází zároveň.
Vlastně tu ani není, ale dává o sobě vědět zvláštním způsobem.
Ulehá na prsa a dýchá z hluboka.
Nasává její vůni a okrádá o spánek.
Má pocit zvláštní síly, je přesvědčen, že se cítí poctěna.
Nevnímá její tlumený nářek, nevnímá, že se dusí.
Hladí jí po vlasech a hrdě se bije v prsa, že tu malou chudinku zachraňuje.
Je přece tak bezbranná s těma svázanýma rukama.
 V rámci jejího dobra ji vkládá do úst....
jen pro její pohodlí jí oči zavazuje...
jen pro pocit bezpečí ji ukládá...
 jen pro věčnou blaženost ji...


sen o B.




spali sme pod hvězdama
u hlavy mý smrtky
a čas se měřil zločinama
z vážně míněný něhy


za městem sušili seno
někdy sme házeli sirkama
byl sem tam u zlodějů koček
a ona nikdy nebyla děvka


na rtech jí hnízdil posvátnej ibis
krmila všechny
houpací koně okolo
a jenom ti vlci
tam opravdu byli

Modré sny



nespím ale přeci sním...
o ....
Kde je židle tam je stůl, tam je střecha tam je dům a tam je i domov...tam je život
sním o...



Mám jen tvou špínu za nehty...





Mám jen tvou špínu za nehty a kolem krku boa z pavích per.
Brka jsou dlouhá a špičatá a bodají mě do tváře.
Hroty směřují ven i dovnitř a nejsou ztupené.
Bodají mé tváře a bodají i ty cizí.
Tváře těch, kteří se neodbytně přibližují až moc blízko.
 Je to znepokojivé a nikoho to netrápí.
Je to plíživé a nikdo s tím nemá problém.
 Říká se, že to snad nikoho ani nevzrušuje.
Skutečnost by byla neodpustitelná.
Jak si stojíme?
Ozývá se „Ach“ a chvění.
Všude plavou mladé rybky.
V pořádku...

O tichých nedělích



Tamhleta jeptiška přibitá ke stěně
s otlakem mojí lbi na levém stehně
už týdny mi pomáhá v radostné přeměně
ze zlého zvířete v perfektní jehně

V nocích, kdy trýzním se hryzáním pohlaví
mumlaje prosebně přes krev a zdivo
kletby a úlitby, že jenom ona ví
kdy přijdou sladší dny či aspoň pivo

Chvála prý v bolesti zrozeným poupátkům
z trní a slavíků přibitých k růžím
za ranních vzkříšení nad pachem ostatků
všech mrtvých jehňat ve vlčí kůži...


taková je U Magora neděle...


     
     A taková je U Magora neděle, před dveřma na ulici vlčák a pár jeho lidí taky tak, vzduch dole se ještě nehne včerejším kouřem, vyladěnejma kecama nočních lovců, pachem jejich a jiný zvěře a smrt pod kulečníkem zapomněla kalhotky. 
     
     Rozhrnu ten závěs, něco poklidím a první odtočený si liju přes mandle rovnou k srdci, to bodne. Představuju si, jak za chvíli přijdou bratří od Mořice, v černejch sutanách a s dušema bílejma od žalmů a já jim na stůl nosím svěcenou vodku a ty jejich tichý zdrávasy sou slabiky zoufalý něhy, protože nejmladší z nich se zamiloval do kamenný Kateřiny z rohu náměstí.


...z deníku, tak trochu....


Cizí světy



Lezeme si do světů a nemáme dost.
Ten vlastní nám nestačí, a proto se vkrádáme, slídíme, zkoušíme trpělivost.
Je jen otázkou času, kdy to praskne, kdy se vyvalí ven všechno to, co bylo doposud skryto.
 Co bylo doposud krásné, ale v novém světle zhořkne.
Chtění, sžíravé chtění.
Dopřejme nám to.
Rozumní nechť nám to přenechají.
 Jen tím nás dostanou, tím nás zničí, protože je možné, že přestaneme chtít a opět lačně pohlédneme k novému štěstí.


staletá vteřina před Ní



po pláni hrůzy
ženu svý stádo koupacích kachen
pohledem přes její nohy
duní můj cval samoty


májová procházka s B.



Bílí čarodějové na protějším břehu se ještě nestihli nadechnout a v mý stopě už čmuchala láska, švihala tlapama a dejchala do mýho dechu a když sem vyčerpanej nemoh ulovit psa, řekla Pij z mojí krve, mlíka mám ještě dost. Pak jsme si v noci ve stráních lízali břicha a ta ranka na prsou mi zarůstala. To už jsem ji měl rád, byla má smečka a byly i další noci...

/z vlastního deníku, kdy znovu děkuji Martinu Dobešovi za inspiraci.../




Host Na pokraji - Ondrej Čechvala

Kdybych chtěl vyfotografovat, jak pojídám chrousta, žádného chrousta bych k tomu nepotřeboval. Stačil by mi vlastní prst, světlo a nějaká zeď, na kterou bych práskl stín zdeformované pazoury...

Kdybych chtěl namalovat mraveniště, rozsypal bych na plátno přes síto kmín nebo černou rýži... 

Zachytit tak banální věci je snadné a dá se to udělat i složitě. Mnohem těžší je obrazem zachytit složitější myšlenky tak, aby z nich člověk cítil odpovídající emoce. Myšlenka obtěžkaná emocí, zbavená klišé a podbízivosti, obraz za oponou, za níž nahlédne jen pozorné a přemýšlivé oko. 

Dnes k nám ze Slovenska zavítal Ondrej Čechvala. Jeho tvorbu sleduji od počátku, co jsem jeho fotografie zahlédl na photoextractu. Ondra se snaží modulovat příběhy filozofie (a nejen filozofie) do obrazů, převádět slova na světelné body a stíny. A nutno říci, že se mu to daří pekelně dobře. Nejděsivější černou můrou člověka s uměleckými ambicemi je sklouznout do patosu a klišé. Filozofie, slovy Adorna, je uvědomělým vzdorem vůči všem klišé. Ondrovy obrazy promlouvají naléhavě, jsou plné symboliky a kontrastu mezi objekty, a přitom nejsou prvoplánové a obejdou se bez efektních bouřkových mračen a tajemně mizejících postav kdesi asi v Assisi. V podstatě nemá cenu, abych to dále rozváděl. 

Konceptuální fotografie Ondry Čechvaly z jeho filozofické série a jeho vlastní komentáře pod nimi. Jsem rád, že mohou být jednou viděny pod sebou v celku a ještě raději budu, když je uvidím na stěně vedle sebe. Protože je to prostě kurevsky dobré...


Smrť Boha: Epochálna vražda. Smrť stáročia budovaného ideálu, koniec jednej morálky a začiatok... začiatok čoho? 

na slavnost Vzkříšení



Na slavnost Vzkříšení, s popelem na víčkách,
s ranami po těle děsím se nejvíc,
aby ta zdobená sváteční vajíčka
nebyla přeci jen z prdele slepic...


Má radost, když začíná...


Má radost, když začíná pršet.
Je v tom jistá předzvěst.
Neví ani čeho, ale je tam.
V tu chvíli cítí, má dar čehosi.
Je úplně jedno, že neví čeho.
Je to takové nevědomé vědomí.
 Pocit naplnění.
Otupělá lehkost.
Zdánlivý pocit spokojenosti.


Tahle armáda andělů strážnejch... deník I.


Tahle armáda andělů strážnejch
věděla jenom jak se dobře namotat
na zbytek žiletkovýho drátu
ale ve vzduchu přesto
vonělo něco dobrýho

pomohla jsem ti
když sis pomoh sám
vzdychla naděje
než umřela poslední

velký je to
co dejcháš právě teď
řekla ještě potom
už do novýho
rána


(... z mého deníku a tak trochu pro Martina Dobeše, který mi ukázal, že psát si deník nemusí nutně znamenat do řádků a podle pravítka....)





Světlo do mé komnaty...


1.3. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Rituály a obřady. Krátká procitnutí z všednosti do ještě všednější pozornosti. Uspokojení z opakujících se drobných požitků. Stín páry unikající z konvice čaje a braziér. Vůně pražené kávy. Lékořice z úst lačných po tichu, skořice z prstů při doteku šálku. Žižkovský vítr a jeho proměna ve světlo a stín. Oči mám otevřené a oči mám zavřené...

Bydlím v tomto bytě a klaním se v něm myším a kočkám. Možná je to proto, že se v hloubi duše chci stát myší, jíž se klaní nájemník bytu. Možná se chci stát kočkou za oknem, abys mě z gauče hladila po srsti.

Pořádnýho panáka...


A pořádnýho panáka tomu svatýmu na rohu
stolu putyky tam kde je díra ve stropě
a vrchní má v mordě seklou lopatu
jinak už neni možný dejchat
poslouchat ty kecy dobře si zašukat
nebo nedejbože mít rád vlastní děti


A pořádnýho panáka mu dejte
ať se napraví a nechodí furt rovně
protože vidět se v mracích nad náma
bejt řekou co je první v moři
je někdy víc než dost k tomu
aby odešel ještě krásnej

Vodami měst


18.10. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Na šalupě pluji vodami měst. Od domu k domu, od výlohy k výloze, vítr v plachtách mezi ulicemi bez lidí. Zvuky, vůně a zápachy bez příčiny a bez zdroje. Samota slepce na orloji. Když neznám směr, hodím si kostkou. 1 a 2 jsou rovně. 3 a 4 vpravo a 5 a 6 vlevo. Vlastně se ani nikam nechci dostat, cesta je cíl. Schody a prudké ulice sjíždím jako u jezu po šlajsně. Večer se koupu v plachtoví svých představ a v noci má šalupa tiše brouzdá vodami městských parků. Mohu být pánem svého města. Mohu být sám.

Protiklady


12.1. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Znovu se vtírá palčivá otázka: když slon přijde o chobot, doroste slonovi chobot, nebo chobotu slon? Černý a bílý kel. Stalagmit a stalaktit. Ruce mrtvoly na slunci. Hrobníkovo sémě na rozkvetlé louce. Vyrazili mi mozek z pantů a hodili do kýblu se špinavou vodou. Co nevidět s ním uklízečka vytře podlahu U kotvy. Není důvod doufat...

Na Pokraji...


Ona se sem možná vůbec nehodí ale když jsem ho viděl moc mi to připomnělo...Na Pokraji

Kráčím z bludiště...



18.12. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Prosincové mlhy pod mou kůži. Zaryjou se a vyjou. Na dlažbu padá můj podpatek a zvoní, nikoli hranou, ale poněkud depresivním očekáváním. V ponorce bývá temno a úzko, ale tahle ponorka je přívětivá a námořníci umí nalévat. V labyrintu, uvnitř... svítání a soumrak, v tichém chladu a mezi chvějícími se prsty. Lidé jako plovoucí ostrovy, bez směru a bez cíle. Kráčejí s maskami smějících se bestií. Největší bestie ze všech jsem já. Umím se vysmívat sám sobě, cynicky a krutě. Kráčím z bludiště...

Výhonky čtrnáctého roku



Tullamorské břehy nás přijmou za své.
Stáváme se součástí slivovických zátočin.
Vládne nečas a my máme potřebu se schoulit pod mírnější vody perlivé paní.
Pohltí nás moře plné válek? 
Máme právo na návrat v přílivu? 
Nebo nás vítání vodních mas vezme s sebou do mokrého domova? 

Je tu vlhko a nevlídno.

Je tu prázdno a v hrdle bublá..


Kam dál? Oblíbené příspěvky