Má radost, když začíná...


Má radost, když začíná pršet.
Je v tom jistá předzvěst.
Neví ani čeho, ale je tam.
V tu chvíli cítí, má dar čehosi.
Je úplně jedno, že neví čeho.
Je to takové nevědomé vědomí.
 Pocit naplnění.
Otupělá lehkost.
Zdánlivý pocit spokojenosti.


Tahle armáda andělů strážnejch... deník I.


Tahle armáda andělů strážnejch
věděla jenom jak se dobře namotat
na zbytek žiletkovýho drátu
ale ve vzduchu přesto
vonělo něco dobrýho

pomohla jsem ti
když sis pomoh sám
vzdychla naděje
než umřela poslední

velký je to
co dejcháš právě teď
řekla ještě potom
už do novýho
rána


(... z mého deníku a tak trochu pro Martina Dobeše, který mi ukázal, že psát si deník nemusí nutně znamenat do řádků a podle pravítka....)





Světlo do mé komnaty...


1.3. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Rituály a obřady. Krátká procitnutí z všednosti do ještě všednější pozornosti. Uspokojení z opakujících se drobných požitků. Stín páry unikající z konvice čaje a braziér. Vůně pražené kávy. Lékořice z úst lačných po tichu, skořice z prstů při doteku šálku. Žižkovský vítr a jeho proměna ve světlo a stín. Oči mám otevřené a oči mám zavřené...

Bydlím v tomto bytě a klaním se v něm myším a kočkám. Možná je to proto, že se v hloubi duše chci stát myší, jíž se klaní nájemník bytu. Možná se chci stát kočkou za oknem, abys mě z gauče hladila po srsti.

Kam dál? Oblíbené příspěvky