Host Na pokraji - Ondrej Čechvala

Kdybych chtěl vyfotografovat, jak pojídám chrousta, žádného chrousta bych k tomu nepotřeboval. Stačil by mi vlastní prst, světlo a nějaká zeď, na kterou bych práskl stín zdeformované pazoury...

Kdybych chtěl namalovat mraveniště, rozsypal bych na plátno přes síto kmín nebo černou rýži... 

Zachytit tak banální věci je snadné a dá se to udělat i složitě. Mnohem těžší je obrazem zachytit složitější myšlenky tak, aby z nich člověk cítil odpovídající emoce. Myšlenka obtěžkaná emocí, zbavená klišé a podbízivosti, obraz za oponou, za níž nahlédne jen pozorné a přemýšlivé oko. 

Dnes k nám ze Slovenska zavítal Ondrej Čechvala. Jeho tvorbu sleduji od počátku, co jsem jeho fotografie zahlédl na photoextractu. Ondra se snaží modulovat příběhy filozofie (a nejen filozofie) do obrazů, převádět slova na světelné body a stíny. A nutno říci, že se mu to daří pekelně dobře. Nejděsivější černou můrou člověka s uměleckými ambicemi je sklouznout do patosu a klišé. Filozofie, slovy Adorna, je uvědomělým vzdorem vůči všem klišé. Ondrovy obrazy promlouvají naléhavě, jsou plné symboliky a kontrastu mezi objekty, a přitom nejsou prvoplánové a obejdou se bez efektních bouřkových mračen a tajemně mizejících postav kdesi asi v Assisi. V podstatě nemá cenu, abych to dále rozváděl. 

Konceptuální fotografie Ondry Čechvaly z jeho filozofické série a jeho vlastní komentáře pod nimi. Jsem rád, že mohou být jednou viděny pod sebou v celku a ještě raději budu, když je uvidím na stěně vedle sebe. Protože je to prostě kurevsky dobré...

Smrť Boha: Epochálna vražda. Smrť stáročia budovaného ideálu, koniec jednej morálky a začiatok... začiatok čoho? 

Raskoľnikovov výkrik: Bez Boha ako garanta morálky, je dovolené všetko... novo nadobudnutá sloboda je však vzápätí utlmená desivým výkrikom... výkrikom, ktorý už nie je symbolom revolty, ale symbolom zúfalstva.

Logika totalitarizmu: Človek po prvý krát v histórii nie je človekom. Je číslom, nákladom, voľne disponovateľným nástrojom.

Gramatika snenia: Okamih, keď človek opúšťa skutočnosť a začína snívať... všetky pevné, jasné tvary, zákony, konvencie sa rozpúšťajú a podrobujú temnému svitu imaginácie a neurčitosti. S obrazom sa rodí nový svet.

O nerovnej spoločnosti: Bola raz jedna krajina, v ktorej si ovce mysleli, že sú slobodné a niet už vlka, ktorý by ich zožral. Mali krásne, nové obojky. Dokonca nemuseli už žuvať len tú podradnú trávu, dostávali aj ovocie. A mali pánov v oblekoch, ktorí sa o ich prázdne žalúdky vždy dobre postarali. Do tváre im však nikdy nevideli – tú si vlci dôkladne skrývali.

O spoločnom vlastníctve: ... raz si budeme všetci rovní... ale v čom?

Svedomie: Keď nastane to hlboké ticho a svet sa vzdiali, vkradne sa do ľudskej samoty ten podivný hosť. A začne klásť otázky.

Spoločenská identita: Spoločnosť je štedrá a veľkodušná. Kto by o tom pochyboval? Nikdy nenechá človeka v štichu a vybaví ho masku. Aby sa mu náhodou nestalo, že bude sám sebou. 

Ďaleko od teba: Pozerám na teba, cítim tvoju blízkosť...  si to však ty? Nie si len mojím výtvorom, odleskom mojich predstáv a tvojho pokrytectva?

Spánok rozumu: ...spánok, snenie... Svetlo rozumu pohasína a tiene toho skrytého v nás sa predlžujú. Ochranná bariéra padá a tma sa vkráda dnu: nenaplnené túžby, staré krivdy, hriechy, potlačený strach. Skutočné monštrá ožívajú...