20.9. 2014 (z deníků pro Lázeňský host)
Leží tam na schodech takové hnědé, zahnuté cosi, chodidla se tomu vyhýbají. Moc to nevoní, ale i tak to fotografuji. Josef fotografuje své vlastní chlupy. Má je ve tvaru svastiky s runy života a smrti. Vyprskávač loví křehkou laň mezi pruhy barevného skla. Děti jsou loveny v širokých vestibulech, skleněných labyrintech a schodištích. Jsme v zemi, kde všichni něco loví, zářivé, odpudivé, pomíjivé i zdánlivě stálé, s krovkami a mocnými pazoury či bez páteře, bez třpytu a v kocouřích botách, v ulitě i nahé, s prsy i s penisem v hlavě. Jsme na lovu... a příště se možná sejdeme na Vlachovce.
Velmi působivé vytržení z každodenního stereotypu... Člověče, zastav se a rozjímej o svém životě!
OdpovědětVymazatI ty jsi však lovec. A možná tě i mám někde v šuplíku ulovenýho.
OdpovědětVymazatTož vlastně 1:1 ?
Ta fotka je úvaha sama o lovcích a lovených. Takže dobrý.
Velice!!!
OdpovědětVymazatAno! :-)
OdpovědětVymazatvýborná....nic jiného se ani nedá napsat :-)
OdpovědětVymazat