báseň inspirovaná kocourem a smrtí



Jdu s holým pyjem Olomoucí,
hledaje něhu, možná soucit
a v týle cítím, že se dívá,
ta, co jde za mnou odjakživa.

Točím se k ní a do rudnoucích
rtů jejích šeptám Milostivá,
i když se dneska zdáte živá,
stále jste jenom kolemjdoucí.


Ruka pod hlavou




Viděti dotykem poslední vlásek plující prsty nitrem hlavy 
elektrizující až ke spánku beze snů, s vůní, o které se nemluví
jen vnímá na povrchu lepkavé kůže
otisky živého na neživém
nataženou paží do prostoru vtěsnaného do koutku tak velkého, že se vejde do úsměvu očí
nevinných těkavých 
beze slov šeptajících s rukou pod hlavou
kdyby cokoliv, řekni...

a neboj se...

radosti listopadový mladosti


rána jsou v naději jako věrná
psice, co umírá k poledni
a kdyby nebyla nesmrtelná
nejspíš by nepošla poslední

a mne by nenašli po denici
ztuhlého posmrtnou maskou
jak lezu v rubáši po světnici
raněný prastarou láskou



...


Ukryto před světem zůstává v zajetí,

bez ticha v šelesti bubnuje prsty,

omítka padá a prázdné vědro,

piješ mně do krve a saješ skrz prohlubeň,

karty jsou na stole a nahé poprsí

...

Pod šapitó...




4.12. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

V tom světle jsem procitl v manéži. Ležel jsem na jakési plechové lavici, roztažen jako na skřipci, jen levá noha byla zabodnuta do oslňujícího světla nade mnou. Nutili mě roztahovat se,  krčit, skákat, volat na obecenstvo nejhrubšími výrazy a čistit zuby opici. Slon mi chobotem vískal vlasy. V dáli ke mně promlouval hlas dítěte, podivně vypjatý, jakoby zavěšený v prostoru mimo mne. Působí jako proud světla, prudce protnuvší tmu v šapitó. Pak jsem uslyšel plesknutí mokrého hadru, jako když se uklízečka kdesi ožene po špinavém linu. Rychlovarná konvice v oparu každodennosti. Vše se mi slévá do jednoho bodu. 

Kam dál? Oblíbené příspěvky