báseň inspirovaná kocourem a smrtí

Jdu s holým pyjem Olomoucí,

hledaje něhu, možná soucit

a v týle cítím, že se dívá,

ta, co jde za mnou odjakživa.

Točím se k ní a do rudnoucích

rtů jejích šeptám Milostivá,

i když se dneska zdáte živá,

stále jste jenom kolemjdoucí.

Ruka pod hlavou

Viděti dotykem poslední vlásek plující prsty nitrem hlavy 

elektrizující až ke spánku beze snů, s vůní, o které se nemluví

jen vnímá na povrchu lepkavé kůže

otisky živého na neživém

nataženou paží do prostoru vtěsnaného do koutku tak velkého, že se vejde do úsměvu očí

nevinných těkavých 

beze slov šeptajících s rukou pod hlavou

kdyby cokoliv, řekni...

a neboj se...

radosti listopadový mladosti

rána jsou v naději jako věrná

psice, co umírá k poledni

a kdyby nebyla nesmrtelná

nejspíš by nepošla poslední

a mne by nenašli po denici

ztuhlého posmrtnou maskou

jak lezu v rubáši po světnici

raněný prastarou láskou

...

Ukryto před světem zůstává v zajetí,

bez ticha v šelesti bubnuje prsty,

omítka padá a prázdné vědro,

piješ mně do krve a saješ skrz prohlubeň,

karty jsou na stole a nahé poprsí

...

Pod šapitó...

4.12. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

V tom světle jsem procitl v manéži. Ležel jsem na jakési plechové lavici, roztažen jako na skřipci, jen levá noha byla zabodnuta do oslňujícího světla nade mnou. Nutili mě roztahovat se,  krčit, skákat, volat na obecenstvo nejhrubšími výrazy a čistit zuby opici. Slon mi chobotem vískal vlasy. V dáli ke mně promlouval hlas dítěte, podivně vypjatý, jakoby zavěšený v prostoru mimo mne. Působí jako proud světla, prudce protnuvší tmu v šapitó. Pak jsem uslyšel plesknutí mokrého hadru, jako když se uklízečka kdesi ožene po špinavém linu. Rychlovarná konvice v oparu každodennosti. Vše se mi slévá do jednoho bodu.