zas plíží se sem konec roku...



Zas plíží se sem konec roku!
Tak nežli čekat na kulku,
podniknu pár vlídných kroků
a vezmu psíka z útulku,

co opuštěný u obchodu,
je na tom, jako já jsem vždy...
Vždy jednou nohou na odchodu
a druhou... vlastně pokaždý.



Grands salutations de Paris


Jednoho dne
byl domek na Kampě opuštěný
Jednoho dne
Kateřila v domku nebyla
Jednoho dne
přiletěla pohlednice
Grands salutations de Paris
a s velikým K.

ve tvý puse taky...



a zase zpátky jsem... zase tady lapen
uprostřed bledých stěn a odepsaných kapen
ptá se mne potichu, co jsem si zas naštíp
sama smrt s kleštěma v chirurgickým plášti

co jsem si naštíp a bojím-li se režné
zda ještě po nocích šílím za jeleny
potom si přisedne... smutně téměř něžně
jak by to nebylo už tak k zešílení

když si jen představím, jak pod její blůzkou
hledám si úkryt ukryt před rozpaky
a pak jí pošeptám Sestro, je mi úzko
je mi tak úzko... a ve tvý puse taky


KT 00005


Vstup do kanceláře se rovnal vhozené výbušnině.

Rozhovor ustal a dveře se rozestoupily těm od starých knih.

Na stole staré knihy, ale oči stále zalepené vlivem nezřízené myslivosti a medové míchanice s nádechem leštidla na vlaky.

Iniciály vzývaly k tanci koncové viněty a nečitelné vpisky se řehtaly tupým výrazům neschopným rozluštit ve výsledku nezajímavou zprávu o způsobu nabytí.

 Ztrácející se sazba jako jediná soucitně hleděla do unavených očí.

Ve stavu exempláře se velice často odrážel stav tělesné schránky.

S holou rukou



Albertov -> Vyšehrad :
                                     s tvojí rukou v svojí...

Vyšehrad -> Divadelní :
                                     s tvojí rukou se svící...

Divadelní -> Národní :
                                     s tvojí rukou holou...

Národní -> Na Františku :
                                     s tvojí rukou zkrvavenou...


1989/11/17- nezapomenout !

na kraji lesa...



má sestra a pokojská, co se o mne stará
dávno už unesla, co mohla ještě snést
teď v nocích blouzní, hledá po almarách
zbytky mých kostí s léky na bolest

a já jdu nahý zasněženou plání
bez strachu, že mne zima vykostí
na kraji lesa, možná kousek za ním
začnu zas znovu... se vší lehkostí


Hledání jistot




Kdo jsem? Kdo jsou oni? Kam míříme?
V hledání si beru fotoaparát jako průvodce.
Obraz jako reakce na otázku nebo otázka samotná.
(je potřeba odpověď?)

Dopisy s Davidem, část II.

Před časem zveřejnil jsem první část rekonstrukce (nebo spíš pokusu o rekonstrukci) dopisů s Davidem - k přečtení zde>>>  , nyní se konečně podařilo rekonstrukci dokončit, hlavně však pořídit potřebnou fotodokumentaci.




Jsou prázdniny a tak na psaní nemáme asi ani jeden moc času. Soudim dle toho, že odpověď přišla až začátkem září. 

Ahoj Jirko Když jsme se vrátili z Itálie, tak měl pro nás táta překvapení. Budeme se stěhovat Někam blíž k Alpám. To je bezva, víš jak rád lyžuju. Nevím jestli ti to doma vyprávěli, ale jak jsme stěhovali do Vídně, tak to bylo vlastně také na lyžích. Měli jsme zájezd do Jugoslávie a když jsme si tam zalyžovali, tak jsme jednou jeli na jinou sjezdovku a z ní jsme jeli právě do Rakouska. Nepojedete taky lyžovat do Jugoslávie? Teď je ale léto, a lyžuje se málo. Taky jsem se viděl s Arthurem, přijel s rodičema do Vídně, že prý se sem také přestěhují. Táta jim domluvil nějaké bydlení, aby nemuseli do tábora. Taky už jsem začal chodit do školy. Nechceš se sem taky přestěhovat? Spousta lidí tu mluví česky, nejenom ve Vídni, takže by jste se tu domluvili. Měj se pěkně, David

Snažím se odepsat co nejdříve.

Zůstanu před a zůstanu za...



10.10. 2015 (z řeholních deníků)

Do duté stěny. Kde se dotýkám. Do hlasu uvnitř sebe. Do tebe a do všech krajin. Tam se dotekem prolnu se stěnou a prostoupím. Zůstanu před a zůstanu za. Jsem já a já, přiložíme hrnek ke stěně a můžeme si povídat. Třeba o tom, jak si ubližujeme, nebo jak mluvíme z cesty. O nachových plachtách a mrožích se slzou na úsvitu. A s dýkou v zádech.

KT 00004


Červený kabátku kolem se toč, kolem dřevěného stolu v rytmu valčíku.
Raz dva tři, v pokoji s krásnými parketami.
Dva dva tři a krásné sny o světle, které se v mžiku oka na čele mění v noční múzu.
V přechodu přes práh do druhého pokoje.
V ruce jen cár peřiny a zbytek tepla v dlaních.
Přijeli pánové od filmu a dožadovali se svého prostoru.


Onu noc strávila v jeho pokoji v dřevěné náruči pryčen účinkujících v nejednom divadle. 

Společné žerty ohledně romantického pobytu pro dva tišily rozdmýchaný adrenalin.

Slepice za dveřmi byly rozehnány nevybíravým způsobem 

a jen reflektory bránily v neklidném spánku.


Ale my tady pracujeme!

to já mám oči...



to já mám oči vlkodlačí
a ty jsi zase téměř panna
pojďme teď spolu chvíli tančit
ať neodejdeš nepoznána

dokud nás ještě šaty tlačí
dokud jsme takhle raději
to já mám oči vlkodlačí
ty ve svých ještě naději

to když se ptáš, zda ještě vstanu
než budem zítra sezdáni
budu-li viset na kaštanu
se tvými ňadry ve dlaních


KT 00003



Lze rozpoznat další běh událostí?

Had je signet a Merkur nemá prsa.

Fáma se zjevila, ale zatím svou troubu k ústům nepřiložila.

Ranní buzení a obavy o nepřístojnosti v nepřítomnosti.

Vyděšené výrazy po nabídce vany pro dva.

Které dva?

Kus jablka od oběda a vstřícné kroky stran nákupu potravin.


Kamaráde, zatni zuby, milá časomíra a čárky na papíře.

pro pět moruší




bezkrevná noc jak prsy utonulých
světlo mi k práci přináší
a já ty jámy kopu právě kvůli
že ten svět vážně... vážně nesnáším

že co mne světí, tebe nevzruší...

...tak kopu jámy pro pět moruší
kterým, až vzejdou, budu říkat
mé dámy, dcery nebožtíka
už nás ten svět tak neruší...



U školní zdi



Vopřeli se vo zeď, z kapsy vytáhli zmačkaný krabičky cigaret

Škrtli sirky, dým stoupal.


Ahoj, já jsem...





Tak se začal můj první školní den 2015


KT 00002


Každovečerní vysedávání na Růžku se stalo malým rituálem.

Čas strávený na studeném hradě je donutil k tvrdým změnám, na které si musela pár loků zvykat.

Hřejivý pocit v hrdle ji přesvědčil o vlídnosti nehostinného místa, vlídnosti klevetivé výčepní a hlavně o vlídnosti jeho slov.

Potutelný úsměv pána bez fajfky se zrcadlil na druhé straně etikety.


A oči, které měly tak zvláštní tvar, přesvědčily dvoje ústa o tiché dohodě.

zas sedím potmě u kostela...



zas sedím potmě u kostela
jak většinu svých děsných rán
a kolem na mši proudí těla
oblečená do pyžam

v jednom z nich jde Boží dcera
měnit vranám obvazy
a svou minci pro pátera
pokládá mi pod jazyk

kdyby jen chtěla se mnou ztratit
víc než jen peníz na dlani
dám jí své tělo na hraní
a budeme zas oba svatí
i před sebou ji ochráním



prázdnými pokoji



zůstat tu...odejít...anebo obojí
krutý smích doznívá prázdnými pokoji
kde občas po ránu v svěrací kazajce
závodím s potkany na dětské tříkolce

ve sklepě na bednách spí moje manželka
spánkem již zvětralým, tichým a věčným
občas ji slýchávám... za nocí tiše lká
za což jsem ostatně hluboce vděčný

že tady nakonec přeci jen nejsem sám
že je s kým usednout k mešnímu vínu
anebo zasmát se... když ráno vymetám
ostatky života, stíny svých stínů


tak proto pusou...



tak proto pusou...že jsi panna
že se ti nechce nocí jít
že jsi jak postel rozestlaná
a já zas jako holobyt

kde se dvě dávno krotké krysy
uvnitř mé lebky prochází
a na zahradě jako kdysi
rozkvetly třešně s provazy

spěcháš-li ráno...zůstaň u mě
a nedívej se dozadu
však budu-li to ještě umět
vyjdeme si do sadu


KT 00001


Lihoviny na kuráž, nabídnuté rámě a poroučet se k zemi.

Počáteční nervozita a kostrbaté vystupování v kulisách starého hradu.

Smích a téměř botou do hlavy.

Smích a natržené koleno.

Uvolnění a příjemný pocit na těle.

Absurdní divadlo, které netušilo, že je rozehráno.

Komická telenovela s prvky tragické grotesky.

Proč jsou ty obálky jinak?

Odkdy je opakem pána panna?


A proč se na ni tak díval?

Dopisy s Davidem, část I.

Pokus o rekonstrukci dopisů z roku 1980 (4tř. ZDŠ), neboť originály byly mi před těmi pětatřicetilety zabaveny ůčou.



Ahoj Davide,
Včera se táta vrátil z Vídně, kam ho pustili na dva dny za starou a nemocnou tetou. Úplnou náhodou se tam potkal v nějaký hospodě, kde bylo spoustu Čechů, s tvým tátou a tak mi na tebe přivezl adresu. A tak ti píšu. Prý jste se tam odstěhovali a ty jsi nám v partě o tom nic neřekl. To se nám moc nelíbilo s klukama. Ale už dnes ve škole jsem jim to řekl. Jenže to slyšela Jirsová a tak měla během češtiny blbý kecy že jste celá rodina zrádci. Tak ti to píšu, a že ji to nevěřím, jsme pořad kamarádi, že jo?
Ještě před tím jsem byl u tebe doma, zvonil jsem, to jsem ještě nevěděl, že jste se odstěhovali, dveře vám někdo polepil izolepou s nějakejma razítkama. Hele, ty časopisy s Rychlíma šípama jsi odvezl sebou, nebo zůstali v krabici pod posteli? Já bych tam když tak pro ně vlez přes světlík z půdy.
Už musím končit, měj se pěkně.

...někdy jsi hlínou ztvrdlou



někdy jsi hlínou ztvrdlou
v níž po jablka zarůstám
toužím ti rozervat hrdlo
za noci kdy se cítím sám

bereš mne nadarmo do úst
a potom chutnáš jako sad
s kořeny co umí dorůst
za noci v křiku kde jsem rád

za noci krve co bodá
do spánku spánkům jako běs
blázen ten vrah co nás oddá
za noci kdy tu shoří les



Pod vlivem...


Ozvěna hlasu s vážným pohledem.
Potáhnutí a kouře Pohody.
Drsný hlas jedné písničkářky dává tušit, že nikdo není svatý.
Ze všeho kolem čiší na sto honů živočišná síla.
Ryba od hlavy voní a pravda šla spát.
Krásný život ve lži a sladká zrada.
Vodní potahy a výdech do hlíny.
Valíme se ze stráně a do kopu nohou v rytmu polky.
Lana beznadějně pouští vše co svazovala.
Dobrovolné odevzdání.
Marná korekce slov.

Pod vlivem...

Sama nocí tmou



jdu potmě lesem podél řeky
se starou vránou ve vlasech
a zase jsem si nevzal léky
a možná bylo načase

je jednou provždy porozházet
jak perly svinským kalužím
a běsům dodat správný název
i smrti...té už nedlužím

a až se změní k nepoznání
mé ruce v dvoje pařáty
až budu lihem zahřátý
najdu tě bílou pod hvězdami
budu ti dýchat na paty...


Jarní kvílení II.


zdalipak zklidním se... anebo podřeži
přemítám, hledaje co poklást přes pyj
ať aspoň pro dnes až do rána poleží
není-li dívenky, co u mne přespí

jednu mám! ba co víc...známe se odmala
s takovou panenkou bude to jisté.
i když je hadrová a trochu pomalá
přec jen je děravá na správných místech!


Komín z plastových kelímků


Do konce školních let zbývaly už jen dva měsíce a on měl před sebou jen svírající představu dalších roků.
Kolbenka od šesti, karta do plechové krabice - cink, osmička Holešovická na svačinu, oběd v závodce, karta do plechové krabice - cink.
Znal to už z občasné praxe, dalo se tak přežívat. Chtěl to?

Kus od jejich dílny měli svůj prostor slévači. Oni mohli dát v práci i desítku, to už bylo aspoň trochu pitelný. Sebrali se s kámošema z ročníku a šli to teda zkusit. Opravdu, ve slévarně uprostřed Kolbenky stojí hospoda. Koupili prvních pár desítek Holešovickejch, a vychutnávali je mezi formovacími rámy. Další a další. Komín z plastových kelímků povážlivě rostl.



Ten den při odchodu z fabriky kolem hlídkujících milicionářů nikdo z nich nemohl najít kartu do plechové krabice - cink. Ani druhý den ráno. Dostali ji až skoro za dva měsíce u závěreček. S neodpracovanou praxí.

A tak se kousek oddálil počátek svírající představy s Kolbenkou od šest. Ještě chvíli mohli zůstat bezstarostní...



Jarní kvílení


Stejně v máji jako v říji
miluji se, tedy jsem
když o futra hlavou biji
v monolozích s penisem

A když jsem už unavený
zkouším krví z hlavy psát
napříč všechny čtyři stěny
že já plus on se máme rád


Vlaky...



Vlaky jsou k tobě vlídné. 
Nechtějí tě příliš brzy vyvrhnout do prachu velkoměsta. 
Hýčkají si tě a hladí špinavými potahy. 
Svou ocelovou kostrou krouží kolem tvého těla a vytvářejí ochranný štít, za který jsi tak rád. 
Kdo jsi a proč jsi přišel? 
Kdo tě postavil do cesty? 
Děláš hloupá rozhodnutí s odhodláním, které by ti mohl kdekdo závidět. 
Vědomě jdeš sám proti sobě a máš radost, jaké to budí rozpaky. 
Který potměšilý host tě zde nechal stát s otevřenou náručí? 

Kam jedou tvé vlaky? 

Pod kopyty...


Zetlelé listí v mých uších, mokrá plsť a mrtvolná hlína v záhybech mé košile. Ústa zacpaná směsí kamínků a žížal. Probouzím se z nejděsivějšího snu svého dětství. 

Mé tělo i vůle řvou v obludné křeči. Kreativní mysl si sama vyprojektovala noční můru, kvůli níž by člověk byl ochoten zabít i to nejmilovanější kolem sebe, řekl Orwell. 

Dusot kopyt divokých koní. Přinášejí mi to, v čem spatřuji jediné východisko v nastalém šílenství. Nekonečná, nespoutaná síla jejich kopyt mi i přes silnou vrstvu hlíny a vlhkého listí rozbíjí hlavu. A jak krev blahosklonně stéká po mém těle, opodál slyším řehtání a další údery kopyt. Než mě opustí duše, zřetelně slyším, jak se zvonivé údery kopyt vzdalují a každý úder představuje jinou tóninu, jako když hraješ na zvonkohru. Líbezná melodie nevšedních lásek a prohraných bitev, v posledním tažení hráče, jenž v pitkách a v bordelech pozbyl všech trumfů života...

Ulehám nahý na dno vany



ulehám nahý na dno vany
vždyť v ložnici už co jsem živ
je dvojpostel jen pro potkany
a z kuchyně půl basa piv

mne do tmy tmoucí tiše vábí
laskavými přísliby
co si mám nechat a co už zabít
kdyby jsi přišla... co kdyby

nůž tady mám! i kolovrátek
na kterém spřádám staré vlasy
co už mi šedly u lopatek
a skučením úst bezehlasých

tiším se...dnes tu nezešílím!
až spředu přízi na košili
a budu k smrti rozestlaný
ulehnu nahý na dno vany...



Berounské korso...


Od vedlejšího stolu zní samomluva a hlasité mlaskání. Snaha zachytit poselství opilce se zdá zbytečná, stále jen opakuje, jak je všechno hrozné. Vchází mladé děvče, od pohledu sotva třináct let. S přivřeným víčkem se ptá kořaly, jak se mu daří, a zda má dobrou náladu. Odbývá ji až neurvale. Na mě to nezkoušej, holka. Tady ti pšenka nepokvete. Bylo jí více než třináct, nebyla už holčička. Ale možná na ni často hrála s pány. Tento pán ale projevuje zájem jen o svou sklenku zlatavě plnou a přikrytou bílou masou pěny. Madam od baru se věnuje účetnictví a přijímá kondolenci od unavené paní, která do sebe hází jeden fernet za druhým. Ale ne, to byla manželka mýho otce, odvětí s mávnutím ruky. Je v černém, ale netruchlí. Proč také, každý tam musí. Dno sklenky jí pomáhá se s tím vyrovnat. Stejně tak pivní degustátor tuší, že tady nebude věčně. Lehoučký holčičky, babičky, praví konzument, a zrovna v té chvíli opět vchází tazatelka po dobré náladě. Cigarety máš? Dotazuje se u paní od baru. Jsi nezletilá! Tohle tady podporovat nebudu. Přece jen třináct? Násoska, rozněžněn pivem, kroutí hlavou nad smutným osudem. Kdo ví, zda nad svým, či nad dívčiným. Z rádia se line Hanička písnička a zpívá nám o tom, že spěchá a má ráda horký čaj. Ten, který holduje alkoholu, ten, co už nikam nespěchá, odchází korzovat po vestibulu berounského nádraží. 

Ostrovy





My budeme sami
hříšní jedinci 
máme svoje vostrovy 
a úsměv na líci. 

A tak se jen válíme 
a v klidu na duši 
užíváme pocitů 
který jsem netušil.

(Garage&Tony Ducháček)



Stiskni tlačítko pro přehrání



Únorový advent ...



Adventní čas v pokoji, kde je vidět padat hvězdy. 
Je únor a je umořena.
 Červené svíce se jí vysmívají do tváře.
 Snaží se střízlivě zhodnotit situaci, ale neví, zda je toho schopna. 
Co že se jí to zakouslo do srdce? 
A nebylo to jinak? 
Umělé šišky, umělé jehličí. 
Ano, vybral jsi příznačně. 
Vše je tady umělé, jen to bodání ne. 
To je pravé a slzy ho postupně odplavují. 
A co je pravé, je pro ni dobré. 

Absurdní adventní únorový pláč jí stéká na zkřížené nohy... 

Siluety zasažený měsícem



tak dám si tedy ještě jednu
v baru kde se mi dobře chátrá
kde vrchní skrývá černou bednu
a na dně svýho psychiatra

ten utrejch co stek po ubruse
mi žádnej páter nepožehná
dávno už umřel za tvý stehna
v hořící peci po funuse

a ty spíš sama s bílou psicí
a jeho urnou na hrudi
a zatlučenou okenicí
ať tě už nikdo nebudí


Zimní host



Sen, nad nímž se zachvěješ a tvář ti zkřiví hurvínek. Bělostná záplava sněhu kdesi v ruské tajze, nikde ani živáčka. Holá bílá pláň, vánice. Obraz skýtající pramálo naděje. Sedíme pevně v semknutí, jako nějaké sousoší, kde sochař šetřil kamenem... Máme zavřené oči a sníh nám pomalu pokrývá obočí, tváře i celé tělo. Nehýbeme se. Jsme potichu. Klečíme jako v nevyřčené modlitbě za smíření. Bude se stmívat, kojot zavyje a my už nebudeme žít. Ale zůstaneme spolu. Za úsvitu se světlo dotkne už jen bílé hroudy s našimi zmrzlými těly... Tak, pane Freude, ať se dílo daří!

Dnes tančíš se mnou



DNES TANČÍŠ SE MNOU... PO POKOJI
a schováváš si do blůzy
pár bílých vlasů z lebky mojí
co vypadaly od hrůzy

Pod tvojí sukní hnízdí ibis
v zcuchaných vlasech Morana
za ňadry břitva proto kdybys
nechtěla zůstat do rána

A na tvý tváři kvetou máky
když s milostnou finesou
zavoláš z okna funebráky
ať už mne odtud vynesou


Variace



Melodická variace svádí

truchlivé tóny vysoké

jehličky bodají, harfa hraje

líbáš mé kotníky lehce zmodralé

tvůj ret je jako jazyk hadí 

Ostrými hroty....



7.1. 2015 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Pochybuji. Nevím. Jsem zmaten.

Na druhé straně řeky stojí Bigo. Ten nepochybuje. Co neví, to znají jeho soukmenovci. Jeho krev. On ukazuje, která ovečka má onu správnou krev a která nikoli. A kdo všechno je viníkem. Kdo všechno je zlo. Koho stihne tvrdá ruka. Bigo je velký bojovník za čest a hrdost.

Uvařím si kafe a jdu se vymočit. Chvilku civím do blba a pokouším se ho pro sebe definovat. Myslím si, že blbo je kýčovitá vánoční ozdoba na chvostu dovádějících lelků...

Chtěl bych vykročit do nekonečna. Do prostoru, kde se v nerozbitném pořadí střídají světla a stíny na hranici přeludu. Ta světla a stíny, tu hru mých klamavých smyslů na plátně mysli, promítá Deux ex machina, kterého znám z hospody U milosrdných. Avšak stojím v prostoru velmi omezeném...

Nepřítomný úsměv...



Sedí na posteli naproti sobě. 
Jsou nazí a nohy mají zkřížené.
 Jsou nazí a jejich pohledy se proplétají. 
Naklání hlavy a snaží se nachytat jeden druhého.
 Stmívá se a jejich křivky hrají stínové divadlo na protější zdi. 
Těla se odevzdávají strnulosti a veškerý život se potichu přelévá tam, na zeď. 
Stíny se pitvoří a údy poskakují sem a tam.
 Divadlo je to němé, ale podněcuje smysly.
 Stíny natahují ušní lalůčky a zachytávají tóny pradávné melodie vlévající se do niter. 
Představení se chýlí ke svému závěru překotnou rychlostí.
 Stíny jsou udýchané a spějí vstříc velkému závěru.
 Opona padá, těla v okamžiku procitají v milostné křeči. 
S výkřikem padají se zvrácenou hlavou a víčka se chvějí.


Letmý nepřítomný úsměv... 

Poslední nový rok...



POSLEDNÍ NOVÝ ROK... NA ZIMNÍ SEMESTR
jsem havran přimrzlý na tvoje blata.
Ač tohle početí nebude beze skvrn,
zbudeš mi v náruči jediná svatá!

Jediná svatá a milostná bělice,
nesoucí na rtěnce syny i spásu...
A až se s rozbřeskem oběsím na klice,
můžeš mi ty běsy vyčesat z vlasů.


anděl lednových nocí



S lednovou vichřicí jdeme na procházku,
já vpředu a ona zametá stopy,
zamrzlou řekou, stužkou na podvazku,
jdeme až na dno všechno svoje dopít.

Nad námi andělé, láska a všehomíra,
po prvním hltu vysaju se z rány,
přesto mne za límcem chladná ruka svírá,
i v parku na větvích další sebevrány...



Kam dál? Oblíbené příspěvky