Ostrými hroty....



7.1. 2015 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)

Pochybuji. Nevím. Jsem zmaten.

Na druhé straně řeky stojí Bigo. Ten nepochybuje. Co neví, to znají jeho soukmenovci. Jeho krev. On ukazuje, která ovečka má onu správnou krev a která nikoli. A kdo všechno je viníkem. Kdo všechno je zlo. Koho stihne tvrdá ruka. Bigo je velký bojovník za čest a hrdost.

Uvařím si kafe a jdu se vymočit. Chvilku civím do blba a pokouším se ho pro sebe definovat. Myslím si, že blbo je kýčovitá vánoční ozdoba na chvostu dovádějících lelků...

Chtěl bych vykročit do nekonečna. Do prostoru, kde se v nerozbitném pořadí střídají světla a stíny na hranici přeludu. Ta světla a stíny, tu hru mých klamavých smyslů na plátně mysli, promítá Deux ex machina, kterého znám z hospody U milosrdných. Avšak stojím v prostoru velmi omezeném...

Nepřítomný úsměv...



Sedí na posteli naproti sobě. 
Jsou nazí a nohy mají zkřížené.
 Jsou nazí a jejich pohledy se proplétají. 
Naklání hlavy a snaží se nachytat jeden druhého.
 Stmívá se a jejich křivky hrají stínové divadlo na protější zdi. 
Těla se odevzdávají strnulosti a veškerý život se potichu přelévá tam, na zeď. 
Stíny se pitvoří a údy poskakují sem a tam.
 Divadlo je to němé, ale podněcuje smysly.
 Stíny natahují ušní lalůčky a zachytávají tóny pradávné melodie vlévající se do niter. 
Představení se chýlí ke svému závěru překotnou rychlostí.
 Stíny jsou udýchané a spějí vstříc velkému závěru.
 Opona padá, těla v okamžiku procitají v milostné křeči. 
S výkřikem padají se zvrácenou hlavou a víčka se chvějí.


Letmý nepřítomný úsměv... 

Poslední nový rok...



POSLEDNÍ NOVÝ ROK... NA ZIMNÍ SEMESTR
jsem havran přimrzlý na tvoje blata.
Ač tohle početí nebude beze skvrn,
zbudeš mi v náruči jediná svatá!

Jediná svatá a milostná bělice,
nesoucí na rtěnce syny i spásu...
A až se s rozbřeskem oběsím na klice,
můžeš mi ty běsy vyčesat z vlasů.


anděl lednových nocí



S lednovou vichřicí jdeme na procházku,
já vpředu a ona zametá stopy,
zamrzlou řekou, stužkou na podvazku,
jdeme až na dno všechno svoje dopít.

Nad námi andělé, láska a všehomíra,
po prvním hltu vysaju se z rány,
přesto mne za límcem chladná ruka svírá,
i v parku na větvích další sebevrány...



Kam dál? Oblíbené příspěvky