Zimní host

Sen, nad nímž se zachvěješ a tvář ti zkřiví hurvínek. Bělostná záplava sněhu kdesi v ruské tajze, nikde ani živáčka. Holá bílá pláň, vánice. Obraz skýtající pramálo naděje. Sedíme pevně v semknutí, jako nějaké sousoší, kde sochař šetřil kamenem... Máme zavřené oči a sníh nám pomalu pokrývá obočí, tváře i celé tělo. Nehýbeme se. Jsme potichu. Klečíme jako v nevyřčené modlitbě za smíření. Bude se stmívat, kojot zavyje a my už nebudeme žít. Ale zůstaneme spolu. Za úsvitu se světlo dotkne už jen bílé hroudy s našimi zmrzlými těly... Tak, pane Freude, ať se dílo daří!