Vlaky...



Vlaky jsou k tobě vlídné. 
Nechtějí tě příliš brzy vyvrhnout do prachu velkoměsta. 
Hýčkají si tě a hladí špinavými potahy. 
Svou ocelovou kostrou krouží kolem tvého těla a vytvářejí ochranný štít, za který jsi tak rád. 
Kdo jsi a proč jsi přišel? 
Kdo tě postavil do cesty? 
Děláš hloupá rozhodnutí s odhodláním, které by ti mohl kdekdo závidět. 
Vědomě jdeš sám proti sobě a máš radost, jaké to budí rozpaky. 
Který potměšilý host tě zde nechal stát s otevřenou náručí? 

Kam jedou tvé vlaky? 

Pod kopyty...


Zetlelé listí v mých uších, mokrá plsť a mrtvolná hlína v záhybech mé košile. Ústa zacpaná směsí kamínků a žížal. Probouzím se z nejděsivějšího snu svého dětství. 

Mé tělo i vůle řvou v obludné křeči. Kreativní mysl si sama vyprojektovala noční můru, kvůli níž by člověk byl ochoten zabít i to nejmilovanější kolem sebe, řekl Orwell. 

Dusot kopyt divokých koní. Přinášejí mi to, v čem spatřuji jediné východisko v nastalém šílenství. Nekonečná, nespoutaná síla jejich kopyt mi i přes silnou vrstvu hlíny a vlhkého listí rozbíjí hlavu. A jak krev blahosklonně stéká po mém těle, opodál slyším řehtání a další údery kopyt. Než mě opustí duše, zřetelně slyším, jak se zvonivé údery kopyt vzdalují a každý úder představuje jinou tóninu, jako když hraješ na zvonkohru. Líbezná melodie nevšedních lásek a prohraných bitev, v posledním tažení hráče, jenž v pitkách a v bordelech pozbyl všech trumfů života...

Ulehám nahý na dno vany



ulehám nahý na dno vany
vždyť v ložnici už co jsem živ
je dvojpostel jen pro potkany
a z kuchyně půl basa piv

mne do tmy tmoucí tiše vábí
laskavými přísliby
co si mám nechat a co už zabít
kdyby jsi přišla... co kdyby

nůž tady mám! i kolovrátek
na kterém spřádám staré vlasy
co už mi šedly u lopatek
a skučením úst bezehlasých

tiším se...dnes tu nezešílím!
až spředu přízi na košili
a budu k smrti rozestlaný
ulehnu nahý na dno vany...



Berounské korso...


Od vedlejšího stolu zní samomluva a hlasité mlaskání. Snaha zachytit poselství opilce se zdá zbytečná, stále jen opakuje, jak je všechno hrozné. Vchází mladé děvče, od pohledu sotva třináct let. S přivřeným víčkem se ptá kořaly, jak se mu daří, a zda má dobrou náladu. Odbývá ji až neurvale. Na mě to nezkoušej, holka. Tady ti pšenka nepokvete. Bylo jí více než třináct, nebyla už holčička. Ale možná na ni často hrála s pány. Tento pán ale projevuje zájem jen o svou sklenku zlatavě plnou a přikrytou bílou masou pěny. Madam od baru se věnuje účetnictví a přijímá kondolenci od unavené paní, která do sebe hází jeden fernet za druhým. Ale ne, to byla manželka mýho otce, odvětí s mávnutím ruky. Je v černém, ale netruchlí. Proč také, každý tam musí. Dno sklenky jí pomáhá se s tím vyrovnat. Stejně tak pivní degustátor tuší, že tady nebude věčně. Lehoučký holčičky, babičky, praví konzument, a zrovna v té chvíli opět vchází tazatelka po dobré náladě. Cigarety máš? Dotazuje se u paní od baru. Jsi nezletilá! Tohle tady podporovat nebudu. Přece jen třináct? Násoska, rozněžněn pivem, kroutí hlavou nad smutným osudem. Kdo ví, zda nad svým, či nad dívčiným. Z rádia se line Hanička písnička a zpívá nám o tom, že spěchá a má ráda horký čaj. Ten, který holduje alkoholu, ten, co už nikam nespěchá, odchází korzovat po vestibulu berounského nádraží. 

Ostrovy





My budeme sami
hříšní jedinci 
máme svoje vostrovy 
a úsměv na líci. 

A tak se jen válíme 
a v klidu na duši 
užíváme pocitů 
který jsem netušil.

(Garage&Tony Ducháček)



Stiskni tlačítko pro přehrání



Kam dál? Oblíbené příspěvky