Od vedlejšího stolu zní samomluva a hlasité mlaskání. Snaha
zachytit poselství opilce se zdá zbytečná, stále jen opakuje, jak je všechno
hrozné. Vchází mladé děvče, od pohledu sotva třináct let. S přivřeným
víčkem se ptá kořaly, jak se mu daří, a zda má dobrou náladu. Odbývá ji až
neurvale. Na mě to nezkoušej, holka. Tady ti pšenka nepokvete. Bylo jí
více než třináct, nebyla už holčička. Ale možná na ni často hrála s pány.
Tento pán ale projevuje zájem jen o svou sklenku zlatavě plnou a přikrytou bílou
masou pěny. Madam od baru se věnuje účetnictví a přijímá kondolenci od unavené
paní, která do sebe hází jeden fernet za druhým. Ale ne, to byla manželka
mýho otce, odvětí s mávnutím ruky. Je v černém, ale netruchlí.
Proč také, každý tam musí. Dno sklenky jí pomáhá se s tím vyrovnat. Stejně
tak pivní degustátor tuší, že tady nebude věčně. Lehoučký holčičky, babičky,
praví konzument, a zrovna v té chvíli opět vchází tazatelka po dobré
náladě. Cigarety máš? Dotazuje se u paní od baru. Jsi nezletilá!
Tohle tady podporovat nebudu. Přece jen třináct? Násoska, rozněžněn pivem,
kroutí hlavou nad smutným osudem. Kdo ví, zda nad svým, či nad dívčiným.
Z rádia se line Hanička písnička a zpívá nám o tom, že spěchá a má ráda
horký čaj. Ten, který holduje alkoholu, ten, co už nikam nespěchá, odchází
korzovat po vestibulu berounského nádraží.
