to já mám oči...

to já mám oči vlkodlačí

a ty jsi zase téměř panna

pojďme teď spolu chvíli tančit

ať neodejdeš nepoznána

dokud nás ještě šaty tlačí

dokud jsme takhle raději

to já mám oči vlkodlačí

ty ve svých ještě naději

to když se ptáš, zda ještě vstanu

než budem zítra sezdáni

budu-li viset na kaštanu

se tvými ňadry ve dlaních

KT 00003

Lze rozpoznat další běh událostí?

Had je signet a Merkur nemá prsa.

Fáma se zjevila, ale zatím svou troubu k ústům nepřiložila.

Ranní buzení a obavy o nepřístojnosti v nepřítomnosti.

Vyděšené výrazy po nabídce vany pro dva.

Které dva?

Kus jablka od oběda a vstřícné kroky stran nákupu potravin.

Kamaráde, zatni zuby, milá časomíra a čárky na papíře.

pro pět moruší

bezkrevná noc jak prsy utonulých

světlo mi k práci přináší

a já ty jámy kopu právě kvůli

že ten svět vážně... vážně nesnáším

že co mne světí, tebe nevzruší...

...tak kopu jámy pro pět moruší

kterým, až vzejdou, budu říkat

mé dámy, dcery nebožtíka

už nás ten svět tak neruší...

U školní zdi

Vopřeli se vo zeď, z kapsy vytáhli zmačkaný krabičky cigaret

Škrtli sirky, dým stoupal.


Ahoj, já jsem...





Tak se začal můj první školní den 2015

KT 00002

Každovečerní vysedávání na Růžku se stalo malým rituálem.

Čas strávený na studeném hradě je donutil k tvrdým změnám, na které si musela pár loků zvykat.

Hřejivý pocit v hrdle ji přesvědčil o vlídnosti nehostinného místa, vlídnosti klevetivé výčepní a hlavně o vlídnosti jeho slov.

Potutelný úsměv pána bez fajfky se zrcadlil na druhé straně etikety.

A oči, které měly tak zvláštní tvar, přesvědčily dvoje ústa o tiché dohodě.

zas sedím potmě u kostela...

zas sedím potmě u kostela

jak většinu svých děsných rán

a kolem na mši proudí těla

oblečená do pyžam

v jednom z nich jde Boží dcera

měnit vranám obvazy

a svou minci pro pátera

pokládá mi pod jazyk

kdyby jen chtěla se mnou ztratit

víc než jen peníz na dlani

dám jí své tělo na hraní

a budeme zas oba svatí

i před sebou ji ochráním