Mezidobí




Sice dnes nebyl s Kateřinou na ničem domluvenej, ale přesto se k ní šoural zasněženou Kampou. Vstoupil na dvorek domu, kde bydlela, zaklepal na okno. V tašce připravenou lahev vína a pár poněkolikátý okopírovanejch kazet ze sklepních koncertů. Prostě dnes jen nechtěl sedět doma nebo v hospodě, chtěl se bavit s Kateřinou. 
Poodhrnula záclonu v okně a dala znamení, ať jde ke dveřím. Ještě zahlédl uvnitř několik stínů, když mu otevřela, v předsíni se povalovalo snad dvacet párů bot. “Máte návštěvu?” Přiložila si prst k ústům a vedla ho dovnitř. Tiše pozdravil a sedli si spolu na zem, mezi ostatní. Naslouchali staršímu chlápkovi, dlouhej vous a vlasy hluboko pod ramena, předčítal z listu papíru, vyzýval k propuštění kamarádů z vězení. Seděli, že předávali dál knížky opisované na stroji. “Podepíšeš se pod to taky?” podívali se na sebe s Kateřinou a přikývli. 

Je to zvláštní, hřejivý pocit. Podepsal.


Byl jeden s těch dnů mezi dny svátečními a posledním dnem roku osmaosmdesátého. 

Pohledy jinam - Arslan Ahmedov


O bulharském fotografovi Arslanovi Ahmedovi jsem se dozvěděl zhruba před osmi lety, kdy jsem ho objevil díky nějakému odkazu z jiného fotoblogu. Byla to doba, v které měl kdekdo fotoblog a blogeři odkazovali na své oblíbené autory. Doba fotoblogů pomalu rozplynula, přesunuli jsme se většinou na fejsbůkové stránky, na Instagram, nebo tvoříme sbírky na géplusu… 
U Arslana rozhodně nehledejte digitální fotku, ale všechny ostatní možné záznamy obrazu na světlocitlivý materiál ano. Není to žádný experimentátor, jde najisto za tím, co chce zobrazit, co chce sdělit. Nejde o žádný retro, umělé napodobeniny (jak je populární v telefonních kurvítkách), ale o moderní, současné fotky. 
Jak řekl v jednom rozhovoru: “Transformuji skutečné, konkrétní lidi a věci do stínů, snů a fantazií, chci přinést napětí, přitažlivost a krásný smutek.” Není to tedy snad jen estetika piktorialismu, ale snad i hlubší nahlédnutí do podstaty - symbolika, poezie, bájesloví.

Na Arslanovy stránky vstoupíte kliknutím na jeho fotografie. 

Příjemné pokoukání přeju.
  


Host NaPokraji - Eva Staňková

Eva Staňková (1974). Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a následně na to pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor výtvarná výchova. 

Fotografovat začala dávno poté, co již v malbě získala svébytný rukopis, dalo by se říci, že v této fázi plynule navázala a pouze vyměnila štětec za strojek s objektivem. Její bytostně ženské výpovědi jsou obrazem, co pohladí i bodne. Vždy pod povrchem.




Lidský faktor

Smutný ženský

a kdybys měla koně

/pro B. k svátku svaté Barbory, která je tou lampou v tmách



nic lepšího než nějaký básně na pokraji
ti stejně nemůžu dát přečíst
v tomhle životě
mezi dvorem plenami starostlivými sousedy
uprostřed nádobí kde zpíváš svými prsty

v chvílích kdy bytosti noci sahají po mých vlasech
ty svými vymetáš jejich zlé stíny z koutů ložnice
jsi sad dokonalého hájení
a kdybys měla koně
pili by jenom sladovou whisky



Pohledy jinam - Michael Jackson


Nejednou jste se mě ptali, kam na ty fotografy, které tu představuju chodím. Není to moc složité, jen se dívám kolem sebe na G+ a na Twitteru. Podobní si fotografové jsou navzájem provázáni různými odkazy, a tak jsem i přišel na Michaela. Prostě ho někdo retweetnul a mě jeho fotka zaujala tak, že jsem někdy před půl rokem navštívil jeho stránky.
Michael Jackson žije ve Walesu. Fotka, kterou jsem tehdy viděl zobrazovala studenou, syrovou krajinu, v které nelze jen tak jednoduše žít. Krajina vzniklá z dětské hry, s hukotem moře, s racky a zase zimou a chladem. 
Pak se ale jednoho dne Michael vykašlal na svůj Hasselblad, a začal vytvářet luminografie. Kresbu světlem na papír. Tady už obraz nevznikne krátkým stiskem spouště. Vzniká dlouho a výsledek je závislý na mnoha proměných. Obraz s obsahem čistého světla. Napadá mně použít i spojení interpretace světlem.

To je pro dnešek všechno, užijte si fotografie a luminografie Michaela Jacksona, na jeho stránky se tradičně dostanete kliknutím na některou z fotografií.



Růžičku? Nebo ne...



Růžičku? Nebo ne. Raděj snad lilii...
Tamhleten kalokvět je dobrý tak na hroby!
V duchu již pohlaví kolem ní ovíjím,
čím se mé těšení sčítá a násobí.

Včera mi přišel list! Má láska životní
píše, že po letech ráda by ožila.
Ať zajdu na jedno či na dvě piva k ní,
čeká mne zkažená, bujná a opilá,

mokrá i milující - od dneška napořád
touží jen spolu ať pro věky zůstanem.
Tam to je! Devátá ve třetí řadě snad,
hned vedle Háskových pod starým břečťanem.


Host NaPokraji - Hana Kučerová


Před dávnými a dávnými šesti lety, otevřel Rudy Chorvat komunitní fotoblog Showcase of Art. Jak už to tak bývá, sejdou se pak lidé, kteří se znají odjinud a lidé, kteří se teprve poznávají. Což se stalo mně a Hance. Fotoblog bohužel uskomíral, ale to nebrání tomu, aby jsme se nepotkávali dál, na jiných místech. A protože mně Hančiny fotky stále zajímají, rozhodl jsem se jí dát prostor i u nás NaPokraji.

Dokonalá infiltrace....
Nejsem fotograf.
Sama sebe bych definovala jako velmi líného příznivce fotografie. Má lenost se začala markantně projevovat se zakoupením prvního "chytrého" telefonu, který byl, dle mého zjištění, chytrý hlavně v tom, že uměl fotit. 
Pro mě v té chvíli nastalo období, kdy s sebou nemusím tahat objemnou a těžkou zrcadlovku a, nedej bože, se trápit s analogem a vyvoláváním fotek. Zároveň s leností jsem asi našla podstatu toho, co chci fotit. A tím je abstrakt přesahující do grafiky. Od malička jsem ráda malovala a focení byl takový přirozený přechod k výtvarnému vyjádření se pomocí jiné techniky. Většina mých "fotografik" je pořízena mobilním telefonem, kdy jen tak tiše sedím a čekám až za mnou světlo přijde samo a začne čarovat. 

Mrskati je budeš metlami železnými a roztříštíš je jako nádoby hliněné...

Pohledy jinam - Hajdu Tamás


Rumunského fotografa a veterináře Hajdu Tamáse neuvádím poprvé a možná i díky tomu, že jsem o něm kdysi psal na Fotobooku má v českých zemích nemálo fanoušků, kteří sledují jeho fotky. A že mně jeho fotky stále baví, přivádím ho i pro vás ostatní, kteří ho zatím neznáte, k nám NaPokraj.
Ve fotkách, které pořizuje většinou v ulicích bývalého hornického města na severozápadě Rumunska, se často potkává skromný život v zchudlém kraji se situačním humorem a absurditou. Město, které zatím nenašlo svoji novou identitu vnáší do fotografií kontrasty starého a nového způsobu života. 
Samozřejmě pak působí, že všude pobíhá spousta psů a koček, což je další téma, v kterém se prolíná autorova veterinární praxe se životem. 

Až za chvilku vstoupíte na jeho fotoblog, který v těchto dnech může oslavovat deset let od prvního vloženého příspěvku, tak mi nezbyde než vám popřát příjemné pokoukání, na fotoblog vstoupíte kliknutím na fotografii.



všechno nejlepší


sotva stačím okem mrknout
zase je tu noc Všech svatých
co kdybych to pro dnes zapích
v dívce prosté jako prkno

jíž by tolik nevadilo
s čím jsem se já dávno smířil
že dnes večer by mi bylo
ještě pěkných třicet čtyři


Cuchání Krajiny



Nedalo mi to, a do Krajiny, která je Nečesaná, Rozcuchaná, Neupravená... jsem zase zašel.
Nejprve trochu skryt, později pak, když cítil jsem její odevzdanost, přiznal jsem se jí i k tomu, že ji znovu šmíruju svým fotoaparátem.

Host NaPokraji - Jaroslav Beňo


Při pohledu na mořské fotografie Jaroslava Beňa se mi za víčky zjevuje obraz muže, který kolem sebe máchá ne zcela obyčejným štětcem a maluje obrazy ovlivněné diktátem klidné či rozbouřené vodní hladiny. Jsou jako jeden živel pohrávající si s předměty a vytvářející minimalistické kompozice s maximálním účinkem. Netřeba dalších slov. Jaroslav Beňo Na Pokraji...



Pohledy jinam - Rob Hudson


V roce 1841 byl z blázince poblíž Epping Forest propuštěn básník John Clare. Do svého domova v Helpstonu musel ujít 80 mil na sever. No a cestou domů se chtěl zastavit za svojí první láskou Mary, jenže ta už byla tři roky po smrti. Což když zjistíte, tak vám to při návratu z blázince zrovna náladu nepřidá… 
“Celou cestu na sever jsem modlil jsem se k horizontu, se srdcem plným naděje a očekávání, abych se podíval do hluboké jámy, nahlédl do nitra jako do hluboké vody, abych došel na pokraj světa”
Nebudu to prodlužovat, John opět začal blouznit a ještě ten rok se zase do blázince vrátil. 


A napsal tam báseň “I am”: 
I am—yet what I am none cares or knows; 

My friends forsake me like a memory lost: 

I am the self-consumer of my woes— 
They rise and vanish in oblivious host, 
Like shadows in love’s frenzied stifled throes 
And yet I am, and live—like vapours tossed 

Into the nothingness of scorn and noise, 
Into the living sea of waking dreams, 
Where there is neither sense of life or joys, 
But the vast shipwreck of my life’s esteems; 
Even the dearest that I loved the best 
Are strange—nay, rather, stranger than the rest. 

I long for scenes where man hath never trod 
A place where woman never smiled or wept 
There to abide with my Creator, God, 
And sleep as I in childhood sweetly slept, 
Untroubling and untroubled where I lie 
The grass below—above the vaulted sky.


Dnešní Pohledy jinam jsou nahlédnutím na stránky Roba Hudsona, a já tady píšu o šíleném anglickém básníkovi. Ono to úplně bez souvislostí není - Roba totiž Johnův příběh tak zaujal, že se sám vydal na svoji cestu na sever, k horizontu, na hranici (NaPokraj?) . John svoji cestu vyjádřil v básních, Rob ve svých obrazech. 

Host NaPokraji - Radovan Guziur



Na úvod týhle dnešní vernisáže bych klidně mohl zkopírovat text, který jsem napsal u výstavy Zdeňka Janského. Ale já jsem si řekl ne. Neudělám to. Dám vám se na něj maximálně odkaz >>>.
Radovana většina přátel zná jako Xavera. Co jsem se ním kdy bavil, tak o fotkách mluví zatraceně syrově, bez servítek, ale s respektem. To je něco, co se už moc nevidí a neslyší. Ale je díky tomu často hned jasno. Na co nějaký lajky. 
A tehleten punkáč, kterýho jsem na výstavu u nás musel přesvědčovat celkem dlouho, protože je skromnej, připravil pro následující dva týdny něco, z čeho mi spadla brada. Řekněte sami - dokázali by jste si NaPokraji někdy představit fotky dětí? No a najednou jsou tady. Nic načančaného, ale dětská bezprostřednost, důvěra ve fotografa, oči, které s námi skrz fotky komunikují. Děti, na kterých je vidět, že jsou dětmi. 
Nemá cenu, abych si tady vymýšlel další superlativy, je na vás, aby jste se podívali a sami si udělali názor na Xaverovy fotky. A klidně úplně jinej, než mám já.

Příjemný pokoukání přeju.

do strnišť


hmyz v očích
ve vlasech
místo plic křídla vran
krajinou
stanu se
do strnišť
pochován

projdeš mnou
zazpíváš
ve vlasech křídla vran
víc budeš
opilá
než kdy já
milován



Pohledy jinam - Anastasia Medvedeva


Fotografovat pouhou dírkou v krabici jsem nikdy moc nezkoušel a když už, tak jsem to nedotáhnul do konce. Tím samozřejmě nemám na mysli digináhražky, ale poctivou pinholi se záznamovým médiem, na kterém světlo vytváří podklady pro chemickou reakci temné komory….

Moskvanka Anastasia Medvedeva patří k těm, kteří dírkovku dle mně umí dobře a mají s ní co říct. Není to jen vpuštění světla do krabice na správně dlouhou dobu, ale pečlivě hledaná místa a kompozice, které diváka vtahují dovnitř, do svého děje. 



A o tom mluví i Anastasia:
“Čas se tu nezastavuje na nepatrné zlomky, ale proplouvá fotkou, je vidět. Je to vnitřní svět, v kterém si promítám své vlastní vize.”

“Je to jeden na jednoho se Stvořitelem, mezi jeho světem a fotografem nestojí nic zbytečného, žádné čočky, žádné hledáčky, mechanika, elektronika… Jen spoušť a pak přichází pomalá, pravdivá fixace obrazu odstraňující všechny bariéry.”

Přeji vám co nejdelší čas věnovaný do průniků Anastasiiných pinholí.
Po kliknutí na jednotlivé fotografie se vám zobrazí její web.



NaPokraji v Kratochvíli

Kratochvíle je krásný název prostoru pro první společnou výstavu NaPokraji.

Oslavili jsme tak čtyři roky naší existence, poslechli jsme si hudbu Tichých lodí, Františkovu poezii a Martinovo mlčení.
Příjemně se pobavili s přáteli z blízka i z daleka, kteří za námi do Olomouce přijeli. 
A ti nejodvážnější strávili pak noc u Strašidel.

To vše můžete vidět na fotkách, které nám jako vzpomínku na vernisáž zaslali: Jana Navaříková, Štěpánka B.Tečka, Jana Fialová, Xaver, Zdeněk Jasanský a Otakar Petříček.



Děkujeme všem za návštěvu, kdo nestihl, může se přijít podívat na výstavu celý říjen a dát si k tomu skvělé čaje od Viléma Ďoubala, kterému děkujeme za nabídku vystavovat právě u něj.

Host NaPokraji - Luboš Blažek

21.1.2011. Jablonec nad Nisou. Koncert Psích Vojáků. Filip Topol ještě otírá rukávem krev z kláves, poslední akord, opona. Do šatny pak za ním vstupuje muž, podává mu nějaké fotografie a tiše dodává, že jsou to obrazy, které v něm vyvolává Filipova hudba. Fotografie mluvící jazykem prostým, jako je zvuk skla odíraného sklem. Jako když si vrazíte za nehty zimu a pamatujete si ji ještě v létě. Světlokresba mysli Luboše Blažka, který věří, že Hudba je krajina na hranici ticha...obraz je hudba na hranici světla...ale hranice je stezka, která nevede nikam... 



LXXX


"LXXX - soukromě označovaná Na kraji. Mívám občas pocit že nejsem schopen lidem slovy popsat svůj svět, své pocity, své myšlenky. Občas mě to strašně sere, občas si připadám hodně na kraji... A tady ten obraz ze zaplivané špinavé záběhlické chodby je o tom... V kachlíkách na zdi se cosi odráží, ale není to dokonalý, plný odraz té špinavé podlahy..."  (L.B.)


Naoknopění




20. 9. 2016 (z řeholních deníků)

Tak křehké, až se ti ruka rozklepe.
Z rozvážných slov plný močový měchýř.
Z odrazů rozechvělých poskládáš vlastní škleb.
Zámeckou komnatou na světlo boží.
Oknem schizofrenie ryjeme držkou v zemi.
Hnilobný mrk na tvé tváři.
Přesná chůze, přesné pohyby, zostřené vnímání.
V rozplihle vznešených prostorách.
Pod koucouřími drápy.

Mám rád věci protichůdné. Pavučina v open space. Hořící voda. Stonohý had.
Mám rád věci rozpolcené. Jsou odrazem mé rozpačitosti.
Mám rád alkohol.

Svlékáš...



Přišel čas,
kdy krásně voníš
Přišel tvůj čas,
kdy pomalu
svůj šat skládáš
k zemi
beze studu

Jsi stále krásnější

Krajinou

Host NaPokraji - Rudy Chorvat


Welcome to the show

Jednoho dne Rudy razantně vstoupil na scénu českých fotoserverů - vyvěsil fotografii s americkou vlajkou, na kopci, uprostřed lesů. V době, kdy u nás vrcholily blbé protesty proti radaru v Brdech. Byla to tehdy těžká diskuse, ale Rudy z ní vyšel nakonec se štítem a několika novými virtuálními fanoušky jeho tvorby, mezi které se řadím i já. Kdybych se teď víc rozepsal o mistrovi s červenejma kolečkama, asi by vás to moc nebavilo, proto jsem radši Rudyho poprosil, aby ke své výstavě něco napsal sám. Text je ponechán tak, jak ho Rudy napsal, češtinou, kterou si po desetiletích pobytu na Floridě udržuje.
Příjemné pokoukání a počtení přeju.

Pohledy jinam - Al Brydon

Nemůžu jinak, než že první pohledy jinam věnuju Krajině a Krajinářovi. Tím prvním vyvoleným je Al Brydon, ze South Yorkshiru, přesněji z okraje národního parku Peak District. Díky tomu má svoji Krajinu hned za humny a patřičně si to užívá. Jeho fotky jsem objevil někdy před třemi lety, ale o jeho vztahu ke krajině jsem toho moc nevěděl. 

Až jsem našel rozhovor, kde se Al svěřuje, jak je to mezi ním a Krajinou:

“Po dvanácti letech vrátil jsem se zpět domů a ano, krajina byla tam, kde vždycky, byla na svém místě, jak jsem si ji pamatoval. Ale zároveň zdálo se mi, jako bych ji viděl poprvé. Připadal jsem si jako návštěvník. Často jsem chodil ven, do krajiny a brzy jsem poznal, že krajina má svoje pocity a dává mi je najevo. Chtěl jsem ale znovu objevit krajinu svým vlastním způsobem. Nevzdával jsem se ve špatném počasí, ani když fotoaparát navlhnul. Nebylo to jednoduché a jako by se mně i někdo snažil zastavit. Ale vytvořil jsem si s krajinou nový život” 

Kochejte se přátelé, tak jako se chodím kochat k jeho fotkám já. 
Na jeho web vstoupíte kliknutím na fotografii
Instagram z aktuálními snímky >>>



Člověče...



...nemusíš se mi klanět.
...nemusíš mě uctívat.
...nemusíš mě milovat.
...nemusíš za mnou ani chodit.

Přesto tě, Člověče, mám pořád ráda.

Tvoje Krajina

městem



hladina kaluže hnula se jen zvolna
stín staré lampy je rozlomená lžíce
nabírá můry tápající domů
kočka se stáhla k nohám popelnice

a na komínech černé vrány hnízdí
stejně tak v sukních holek z Olomouce
láska je ticho vytloukané při zdi
retko co nutí ještě nadechnout se



Host NaPokraji - Zdeněk Jasanský


Před několika lety jsem na G+ založil komunitu Československá černobílá fotografie. Chtěl jsem v tý záplavě fotek z celýho světa vypíchnout domácí kvalitní tvorbu. Což se ze začátku dařilo. Autoři, kteří se tehdy přidali byli zajímaví a jejich fotky byly o něčem. Ať už se jednalo o jakýkoliv žánr či pojetí. Jedním z nich byl i Zdeněk Jasanský. Publikoval fotografie, které byly výtvarné a i s časem si udržely svojí hodnotu. Což se můžete přesvědčit níže. Bohužel skupina na G+ se s časem rozmělnila a já ji po roce ponechal svému osudu…

Pak jsme se jednoho dne, ještě spolu s Xaverem, vypravili do Olomouce na výstavu, a setkání s ním naživo bylo příjemným překvapením. Podobná krevní skupina nejen fotograficky, ale i člověčensky. Toulaní po městě a pozorování Zdeňka při fotografování pro mně bylo víc než jen setkáním se s někým z virtuálního světa.

Se Zdeňkem jsme se ještě o pár týdnů později potkali na schůzce Lanškrouského fotoklubu a živě jsme diskutovali nad fotkama ostatních.Zážitky, které ve mně tato setkání zanechala nakonec vedly k tomu, abych Zdeňka oslovil s nabídkou vystavit  fotky NaPokraji. Skromně se ošíval, ale nakonec jsem rád, že nabídku přijal. I když se dnes už ve svojí tvorbě pohybuje trochu jinde oproti zde vystaveným fotografiím, tak si myslím, že jeho výstava u nás NaPokraji nebude potěšením jen pro mně, ale i pro vás.
Příjemný pokoukání přeju.

Prameny dopisů...


Prameny dopisů, které mám v rameni
čekají a tiše v záchvěvu skrání
těkají pohybem podobným plameni
tak jako opilec
který by pil
z nejhlubších zátok mých
modravých žil

Dnes jako vylil by z útrob svých zoufalec
přemíru tužeb a včerejší stání
co vždycky bez příkras zůstane nakonec
opilým matkám
co nemají cíl
když trhají z dětí svých
věnečky víl 

Akt



Ráno
Krajinář je ve velkém městě. Hledá - tady někde to musí bejt... Písmena na červené nárožní ceduli se shodují s těmi na pozvánce. Dům, poslední patro, půda s prosklenou střechou. Je nás tu víc, někteří zevlují, někdo leští objektivy. Nějakej asistent rozestavuje lampy a odrazky. 
Přichází on, velký a jedinečný guru a zasvěcuje přítomné do teorie fotografování nahých ženských těl (odborným názvem akty). Následuje chvilka napětí, jako každý správný kouzelník guru zamává svoji šálou, na znamení se rozžhnou všechny reflektory a v jejich záři stojí ona, budoucí akt.
Světlo prudce svítí do očí.
Probírám se, probouzím se. Ale stačil jsem před odchodem z toho šílenýho snu pořídit aspoň jednu momentku.

Na dně džbánu krutý pán...



Na dně džbánu krutý pán
švihá bičem slov
vody má až po okraj
upít chce ten lán

co je před ním
co je vzad
co je v jeho moci

jen si holka hezky hraj
nedožiješ
noci

Krajiny


Vyškrábal jsem se za město na kopeček a vstoupil tak do Krajiny. 
Pomalu se přibližuju k nedávno nalezenýmu cíli. Požádat Krajinu, abych mohl její část zaznamenat, přesvědčit ji, že fotoaparáty dávno nekradou duše. Tiše stojím, naslouchám a hledám místo, z kterého lze se Krajině nejlépe poklonit. Pozoruju ji, její křivky, záhyby, odlesky a stíny v jejích očích. Vstupuju do jejích vůní, naslouchám jejímu jemnému ševelení. Opatrně před ní stavím stativ. Pomalu se skláním k hledáčku, abych ji nevyplašil. 
Cvak. Několik fotonů lapil jsem do fotoaparátu. Ještě pár minut na sebe s Krajinou hledíme a pak se rozloučíme. Pro dnešek. 

Brzy se uvidíme.


Moje krajiny nově na : www.jiritrnka.net

Kam dál? Oblíbené příspěvky