Cuchání Krajiny



Nedalo mi to, a do Krajiny, která je Nečesaná, Rozcuchaná, Neupravená... jsem zase zašel.
Nejprve trochu skryt, později pak, když cítil jsem její odevzdanost, přiznal jsem se jí i k tomu, že ji znovu šmíruju svým fotoaparátem.

Host NaPokraji - Jaroslav Beňo


Při pohledu na mořské fotografie Jaroslava Beňa se mi za víčky zjevuje obraz muže, který kolem sebe máchá ne zcela obyčejným štětcem a maluje obrazy ovlivněné diktátem klidné či rozbouřené vodní hladiny. Jsou jako jeden živel pohrávající si s předměty a vytvářející minimalistické kompozice s maximálním účinkem. Netřeba dalších slov. Jaroslav Beňo Na Pokraji...



Pohledy jinam - Rob Hudson


V roce 1841 byl z blázince poblíž Epping Forest propuštěn básník John Clare. Do svého domova v Helpstonu musel ujít 80 mil na sever. No a cestou domů se chtěl zastavit za svojí první láskou Mary, jenže ta už byla tři roky po smrti. Což když zjistíte, tak vám to při návratu z blázince zrovna náladu nepřidá… 
“Celou cestu na sever jsem modlil jsem se k horizontu, se srdcem plným naděje a očekávání, abych se podíval do hluboké jámy, nahlédl do nitra jako do hluboké vody, abych došel na pokraj světa”
Nebudu to prodlužovat, John opět začal blouznit a ještě ten rok se zase do blázince vrátil. 


A napsal tam báseň “I am”: 
I am—yet what I am none cares or knows; 

My friends forsake me like a memory lost: 

I am the self-consumer of my woes— 
They rise and vanish in oblivious host, 
Like shadows in love’s frenzied stifled throes 
And yet I am, and live—like vapours tossed 

Into the nothingness of scorn and noise, 
Into the living sea of waking dreams, 
Where there is neither sense of life or joys, 
But the vast shipwreck of my life’s esteems; 
Even the dearest that I loved the best 
Are strange—nay, rather, stranger than the rest. 

I long for scenes where man hath never trod 
A place where woman never smiled or wept 
There to abide with my Creator, God, 
And sleep as I in childhood sweetly slept, 
Untroubling and untroubled where I lie 
The grass below—above the vaulted sky.


Dnešní Pohledy jinam jsou nahlédnutím na stránky Roba Hudsona, a já tady píšu o šíleném anglickém básníkovi. Ono to úplně bez souvislostí není - Roba totiž Johnův příběh tak zaujal, že se sám vydal na svoji cestu na sever, k horizontu, na hranici (NaPokraj?) . John svoji cestu vyjádřil v básních, Rob ve svých obrazech. 

Host NaPokraji - Radovan Guziur



Na úvod týhle dnešní vernisáže bych klidně mohl zkopírovat text, který jsem napsal u výstavy Zdeňka Janského. Ale já jsem si řekl ne. Neudělám to. Dám vám se na něj maximálně odkaz >>>.
Radovana většina přátel zná jako Xavera. Co jsem se ním kdy bavil, tak o fotkách mluví zatraceně syrově, bez servítek, ale s respektem. To je něco, co se už moc nevidí a neslyší. Ale je díky tomu často hned jasno. Na co nějaký lajky. 
A tehleten punkáč, kterýho jsem na výstavu u nás musel přesvědčovat celkem dlouho, protože je skromnej, připravil pro následující dva týdny něco, z čeho mi spadla brada. Řekněte sami - dokázali by jste si NaPokraji někdy představit fotky dětí? No a najednou jsou tady. Nic načančaného, ale dětská bezprostřednost, důvěra ve fotografa, oči, které s námi skrz fotky komunikují. Děti, na kterých je vidět, že jsou dětmi. 
Nemá cenu, abych si tady vymýšlel další superlativy, je na vás, aby jste se podívali a sami si udělali názor na Xaverovy fotky. A klidně úplně jinej, než mám já.

Příjemný pokoukání přeju.

do strnišť


hmyz v očích
ve vlasech
místo plic křídla vran
krajinou
stanu se
do strnišť
pochován

projdeš mnou
zazpíváš
ve vlasech křídla vran
víc budeš
opilá
než kdy já
milován



Pohledy jinam - Anastasia Medvedeva


Fotografovat pouhou dírkou v krabici jsem nikdy moc nezkoušel a když už, tak jsem to nedotáhnul do konce. Tím samozřejmě nemám na mysli digináhražky, ale poctivou pinholi se záznamovým médiem, na kterém světlo vytváří podklady pro chemickou reakci temné komory….

Moskvanka Anastasia Medvedeva patří k těm, kteří dírkovku dle mně umí dobře a mají s ní co říct. Není to jen vpuštění světla do krabice na správně dlouhou dobu, ale pečlivě hledaná místa a kompozice, které diváka vtahují dovnitř, do svého děje. 



A o tom mluví i Anastasia:
“Čas se tu nezastavuje na nepatrné zlomky, ale proplouvá fotkou, je vidět. Je to vnitřní svět, v kterém si promítám své vlastní vize.”

“Je to jeden na jednoho se Stvořitelem, mezi jeho světem a fotografem nestojí nic zbytečného, žádné čočky, žádné hledáčky, mechanika, elektronika… Jen spoušť a pak přichází pomalá, pravdivá fixace obrazu odstraňující všechny bariéry.”

Přeji vám co nejdelší čas věnovaný do průniků Anastasiiných pinholí.
Po kliknutí na jednotlivé fotografie se vám zobrazí její web.



NaPokraji v Kratochvíli

Kratochvíle je krásný název prostoru pro první společnou výstavu NaPokraji.

Oslavili jsme tak čtyři roky naší existence, poslechli jsme si hudbu Tichých lodí, Františkovu poezii a Martinovo mlčení.
Příjemně se pobavili s přáteli z blízka i z daleka, kteří za námi do Olomouce přijeli. 
A ti nejodvážnější strávili pak noc u Strašidel.

To vše můžete vidět na fotkách, které nám jako vzpomínku na vernisáž zaslali: Jana Navaříková, Štěpánka B.Tečka, Jana Fialová, Xaver, Zdeněk Jasanský a Otakar Petříček.



Děkujeme všem za návštěvu, kdo nestihl, může se přijít podívat na výstavu celý říjen a dát si k tomu skvělé čaje od Viléma Ďoubala, kterému děkujeme za nabídku vystavovat právě u něj.

Kam dál? Oblíbené příspěvky