Pour féliciter




že prý se musí zeptat mámy
šílí snad? včera bez ptaní
mne naběhlými bradavkami
šimrala šedí ve skráni

a potom polkla...jako velká
(a prý že já jsem dobytek)
z rádia tiše zněla znělka
jak na rok Nový...i po zbytek


Otevřená výzva k mrdání

     Na naší poslední vernisáži NaPokraji 5 jsem mluvil o tom, že pro mne osobně je smysl Pokraje v alternativě k veřejným fotografickým či literárním webům, o nichž se dnes dá říci, že jsou spíše sociální sítí nežli "konzervárnou" kvalitních a autentických děl. Vedle tohoto vnímám jako důležité, aby se "umění" dostávalo na svět a k divákovi prostřednictvím skutečného života, tedy výstav, autorských čtení, happeningů...
     Jedním z takových počinů, jehož živé odhalení proběhlo právě na zmíněné vernisáži, je projekt dvou mladých dam. Jedna píše, druhá maluje. Spolu, na předem dané téma, vytvořily kompaktní dílo, ke kterému Vás nyní zvu. Přijměte Otevřenou výzvu k mrdání...


NaPokraji 5 (pět)



 Jak bylo na vernisáži pro vás sepsal Vladimír Valokuva Hudeček (s drzým použitím citátů básníka Pavla Zajíčka, muže s tváří černého bobra Fida, básníka Franty Vrby a jeho tchána Jiřího Trundy).

Fotky pořídíla Jana Fialová a všechny je můžete vidět v albu zde>>>>



NaPokraji vzniklo před pěti lety a 24.listopadu byl k této příležitosti mejdan v Kratochvíli…
Začalo to kotoulem Martina Dobeše a pak už se vše jakoby vezlo na Tiché Lodi…

Desáté Tiché úterý

Následující text je z pera Venduly Čepicové, fotografie obstaral z archivu Jirka Trnka.

Ačkoli Desáté Tiché úterý bylo mým prvním Tichým úterkem vůbec, nemohla jsem si nevšimnout aury nevšednosti, která se nad ním lehce a nevtíravě vznášela. „Vždyť desítka, to je něco výjimečného, deseti prsty se denně dotýkáme světa kolem nás,“ uvedl René z Tichých lodí a dodal: „A i když si spočítáme písmena ve jménech básníků, uvidíme, že korespondují s tímto číslem, ať už je to Franta Vrba, Mojmír Vrba či Standa Denk. A mám takovou obavu, že Petr Palarčík si spočítal písmena a asi nepřijde, ale zatím nás nechává v naději.“ A po tomto úvodu nás nechal v naději i René, když mezi akordy recitoval: „V skrytu duše chtěl jsem spatřit nebe/ a v ruce kámen, těžký jako prevít/ a strašný strach, že rozbít něco musím/ těžký kámen, ten jsem hodil k nebi.“ I my odhodili „své kameny“ a mohli se zaposlouchat do rytmických proudů sdělení, která si pro nás básníci přichystali.



Jako první vystoupil František Vrba, který četl ze svého narozeninového dárku- Knihy přání a úmrtí, kterou si nadělil k pětatřicetinám a která je zároveň jeho debutem. Zaujal zejména zvláštními nevalenčními konstrukcemi a bohatou obrazností: „Po prvním hltu vysaju se z rány/ přesto mě za límcem/ chladná ruka svírá/ i v parku na větvích další sebevrány.“ Jeho lyrický subjekt prochází nahý krajinou, míjí krotké bílé vrány i těla, jdoucí na mši v pyžamu a vyznává se, že někdy ten svět „vážně nesnáší“. Již ale dospěl do stádia, že se ho nebojí, stejně jako se nebojí odhalit se až na kost a být autentický. Už totiž ví, že vždy může „začít znovu s lehkostí“.

Františka Vrbu vystřídal Mojmír Vrba, který neplýtval úvodními slovy a rovnou začal číst. „Zatloukáš hřebíky do vody/ tak snadno se ohýbají,“ recitoval a já se nemohla ubránit dojmu, že tímto způsobem píše i své básně. Každá je takovým hřebíkem, který Mojmír uhodí přesně na hlavičku, a tak krátce a úderně vystihne sdělení. To se pak ohýbá v mysli posluchačů a čtenářů podle toho, jak si jej chtějí interpretovat: „Koule se nekutálí, jen ji vlečeš./ Nebo jak děťátko vezmeš ji do náruče.“ Podobně úsporným způsobem vypovídá o běžných věcech kolem nás, kterým takto dává úplně nový rozměr: „Barvy: Pane bože, pomyslels/ jak snadné je najít stopy krve na sněhu?“ či „Hledání: Nejprve v kruzích, pak po kolenou/ jak při milovaní, jak při pokání/ tak ztracený jsi.“



Posledním z trojice přítomných básníků byl Stanislav Denk, který na úvod podotkl, že desítka je sice číslo uzavírající jistý cyklus, ale že on si pro dnešní večer raději vybral tucet, neboť tato číselná řada má pro něj svůj specifický, opojivý rytmus. A tento opojivý rytmus měly i jeho básně, spolu s působivou hláskovou instrumentací, která jim dodávala až jakýsi mystický opar: „Dech dharmy houpá písek/ naděje chvění odlamuje/ mlčení stoupá/ hladinou hladkého snění.“ Obrazy v jeho básních působí na všechny smysly člověka: „Déšť dostává se na kůži/ a pod ní/ všichni jsou rudí havrani/ šum mít v křídlech/ utloukají mlaskavou hlínu džbánů/ bez ohně vypálená ústa/ duhovou bublinu posvětí.“ A překvapuje také uměním spojit protiklady tak, že na obou nechá ulpět část toho druhého a tím jim dodá zdání společné neoddělitelnosti: „Kapky se pomalu sunou/ jedna za druhou/ po plechu/ některá ukápne, jiná ještě běží/ jak žízeň den je svěží.“ 


Desáté Tiché úterý bylo mimořádné i svou všedností. To, co je pro něj charakteristické a co má i ve svém názvu, totiž ticho, nabývalo pro nás posluchače nových významů. Když totiž autor stál a chvíli hledal ve štosu básní tu příští, zaznívalo ze všech koutů a naplňovalo místnost očekáváním. Bylo to ticho, které odděluje jednotlivé básně, verše, slova, tóny a dotváří sdělení. Těžko poté soudit, jestli se báseň rodí z ticha nebo se ticho rodí z básně. 

v krajině krotkých bílých vran



v krajině krotkých bílých vran
jsou ruce stromů spjaté k nebi
tam mluví Bůh do básně rozepsané
jak bledé hlasy v prázdném domě
nezralé nesklízej
a co je pod zemí
nepřej si ať vstane

v krajině kterou obývám
jsou kořeny jak známé paže
zaryté v ústech černozemě
a srdce bije na zvon posedlosti
spočinout nelze
pojďme vstát lásko
jdou k nám hosti

v krajině krotkých bílých vran
jsou oči hrobů dokořán


Deváté Tiché úterý

     Bylo už trochu chladno a do ulic kolem svatého Mořice si zvolna ustlala mlha . I domy byly jaksi šerem shrbené a tiché, jakoby pomalu strnuly v tísni přicházejícího podzimu.  Několik oken svítilo, i dveře, za kterými v kavárně Kratochvíle začalo deváté Tiché úterý.

     "Pěšinou zavátou rezavým listím přicházím do míst, kde jsem dlouho nebyl..." To zpívají Tiché lodi v písni o řepčínském parku. Pokaždé mám dojem, že René svoje písně vybírá v neomylném tušení a s jakýmsi krásným vplynutím do nálady nadcházejícího večera, jako by každého z autorů, co zde vystoupí, odjakživa znal. Protože když do křesla pro hosta usedla paní Blanka Kostřicová, začaly se dít věci, které jste nespatřili, ale pocítili...

Host NaPokraji - Karel Ševčík

Na jaře jsem vystavoval v Kratochvíli, v jedný skvělý kavárně v Olomouci. Po vernisáži s náma šel do Ponorky i dlouholetej kamarád Karel Ševčík. 
Diskuse s ním byla zajímavá, dlouhá, jiskřící, chápavá, konstruktivní, veselá a já už ani nevím jaká. Ale z velký části byla o fotkách. O cestě, kterou si razí, o zarputilosti, o vzorech a inspiracích. O smyslu toho co děláme. 

A bylo mi jasný (Františkovi vedle mě taky), že Karel NaPokraji nemůže jako host chybět.
Normální "kurátor" výstavy by se na tomto místě rozkecal a rozebíral autorovo dílo. 
Já nejsem normální, natož kurátor, já jsem Chuligán, takže tímto své povídání končím.
Kochejte se, užívejte si. 



Už dlouho žádná ozva nezní...



Už dlouho žádná ozva nezní

ti v uších proto

že

slabá je milá tvá

neschopná

řídit života svého

otěže.


Nemá už k tomu víc

co ještě dodat

ti

pustila dávno již

veselá

tělesné schránky své

oprať

i.

na sklonku letních úplňků



ten strop je blízký víku truhly
po stěnách stíny koček jdou
a tvoje oči aniž uhly
se s těmi mými neprotnou
snad nastal čas jít skládat uhlí
zaplašit vrány podzimu
jenomže mně se dávno nechce
šetřit si kabát na zimu
listí už stejně neshrabu…
to radši předtím nežli vstanem
půjdu se zlehka projít ránem
zahradou plnou dlouhých stínů
nehnutě černých jeřábů


Ve ztemnělé kavárně...


Ve ztemnělé kavárně
červené stěny
mísené hovory a možná i
steny
podivní muži tu pod stolky
malují
červeným vínem zlým
portréty ženy

Obrysy obrazů
ňadra těch hlav
plují po parketách
co stohlavý dav

Mísí se navzájem pijákům pod nohy
vědouce kterému vzaly by dech
prohrané sny co po vínu
přebolí
ve tvářích zažehnou
poslední vzdech

Punk´s not head


6.8. 2016

Procitl jsem na setmělých jatkách. Světelný kužel ze stropu protínal a řezal prasečí hlavy v šeru kolem mne. Neviděl jsem celá těla, jen mlhavé obrysy v místech doteku světla. To světlo se chvělo v podobné křeči jako prasečí těla. A na hácích, vzdáleně podobných Kristovu kříži první golgotské noci, visely žebra a kýty. Klečel jsem na holé, studené podlaze a zkoprněle civěl na tu stínohru.

Předsmrtný tanec rypáků. Rypáčí tango.

A do toho hrála punková hudba. A cinkaly krígle s pivem.

Popel a dým do našich očí.

Oči vlků jen v mých Krajinách


V Krajinách, které nejsou.
V Krajinách, které jsou vlčí.
V Krajinách, kde tě sledují oči šelmy.
Oči vlků jen v mých Krajinách...


Krákoří 17

Před týdnem proběhl tradiční Krákor.
Poprosil jsem Michala Krále o pár fotek a postřehů z tohoto festivalu.
Tu jsou:

























Byl jsem požádán abych napsal pár slov o letošním Krákoru. Sedím u pc a nic mě nenapadá. Co mám asi tak napsat o letošním ročníku? Byl jsem tam jeden den.
Po cestě jsem zmokl jako pes. Festival je už pár let pod Hitlerovou dálnicí v Ostopovicích u Brna, i když je to festival potulný. Jak to vše začalo?
Pokud se nemýlím, tak vše začalo v Silůvkách v roce 1998 a pak to plynulo dál do M.Krumlova, Radešína, Doubravníka a v roce 2010 festival zakotvil v Ostopovicích.
Toliko historie a zpět do součastnosti.


Po té co jsem dorazil na místo,jsem jako vždy do sebe nalil jednoho dvanásteráka a začal obhlížet terén. Moc lidí zde nebylo. To asi způsobil ten déšť. Můj favorit Paprsky inženíra Garina bohužel nevystoupí, takže jsem vytáhl foťák a začal se toulat po Krákoru.


...


Ruku v ruce
tvé tělo v objetí
točí se v kole sladkobolně
cit v půli pasu svazuje
až sráží vaz a slibuje
že v kraji za duší
se vsaje do košilek
jedinkrát
až nakonec
lovec se stane
obětí 

namiesto satori (z pozn.)

vľavo
p r e ž i l  som 
šmahom 

solitudo


Osmé Tiché úterý

Bylo tu zas.
Tiché úterý.
Již osmé. Stalo se tak třináctého června, v Kratochvíli,
Dnes perem Jany Navaříkové. A objektivem Jirky Trnky.

Osmé, poslední předprázdninové, také možná jedno z nejtišších a nejkomornějších. 

Písně Reného Müllera, autora projektu Tiché úterý, zazněly tentokrát rovnou dvakrát… a dvakrát jinak. Na začátku večera rmutné písně Tichých lodí, na konci zahrála jeho druhá kapela Hynkovy zámky.

Úvodem René zmínil několik významů čísla osm a zaujal mě čínský překlad osmičky „mnoho“. Pak už přišly kytarové tóny a mými emocemi silně pohnuly všechny tři písně Tichých lodí – Stáli proti sobě, Když prší z nebe a Střepy. Niterné výpovědi o bolesti, strachu, hledání… k tomu deklamující hlas s magickou příchutí. Se slovy textu „čelem proti sobě / pod vysokou zdí / každý na svý straně / bolesti a lží“ vnímám tu mlčením vršící se zeď mezi dvěma lidmi, mezi mužem a ženou, skoro s mrazením v zádech.
V písni Když prší z nebe na mě vyskočí slova „uprostřed věcí našli jsme věci“… A ve Střepech slyším takový pěkný, chvílemi až minimalistický existenciální chaos – „kniha, plot, kočka, miska, žrádlo, loď, úkryt v podpalubí, hledání světla ve tmě a touha spatřit nebe“.

Jako první host večera usedl k autorskému čtení olomoucký básník František Vrba. Ráda jsem se s jeho poezií zasnila, prošla nocí a městem, po nábřeží, kolem špinavých hospod, hřbitova, bloudila v tajemných lesích a zahlédla vlky. František nevynechal ani báseň milostnou, věnovanou jeho ženě Barboře, v níž „červenou stuhou ovinutá stehna“ jsou okouzlujícně erotická.

Druhého hosta, básníka Stanislava Denka, jsem slyšela číst naživo poprvé. Mikrofon odsunul se slovy:
„Ten neužiju.“ K objasnění dodal, že by nerad posluchače „utloukl“. Jeho jistojistý, úsečný, naléhavý přednes a krásně znělý hlas mě ale stejně přitloukly k židli. Jedno slovo. Tečka. Dvě slova. Tečka. Hutný obsah a silný prožitek vyžadovaly delší vstřebání a zažití, doznění. Autor v průběhu čtení sem tam odlehčil tíhu slov kratičkým příběhem, vzpomínkou, vysvětlivkou. O Halasově kameni, na který už nelze usednout. Zazněla vzpomínka na dědečkův objev o poloze Moravy. A malý úsměvný příběh k verši „prázdná láhev zašroubovaná až do dna“.

Kapela Hynkovy zámky, poslední host – s kytarou, basou, houslemi a bicími, přidala Tichému úterý silnější, ale velmi libý zvuk. Od prvního poslechu jejich alba S tváří měsíce v úplňku považuji toto spojení hudby a textu za jedinečné. Hudba i texty jsou výhradně Reného tvorba, jen tři písně vznikly v minulých letech jako zhudebněné básně Miroslava Václavka. Ze jmenovaného CD jsme slyšeli jako první píseň Muž, pak i Amen, Sedmého července, Nevím, Černí jeřábi, Papíroví draci, z novějších Plechovou kočku a Cafe Dolfi. Po koncertu se o Cafe Dolfi lehce rozvířila debata – kdeže v Brně vlastně leží toto prazvláštní restaurační zařízení s nepopsatelnou atmosférou, kudy tam jít a zažít to. U příznivců undergroundu už se stalo legendou.

Mám pocit, že Osmé Tiché úterý jsme si všichni pěkně užili – vystupující, posluchači, skvělý čajovník Vilém a milá čajovnice Veronika. Povedlo se. A po prožitém večeru v Kratochvíli mě napadl ještě jeden osmičkový symbol. Otočením o devadesát stupňů se osm stává ležatou osmičkou – nekonečnem.
Tak ať nekonečně plyne krása slov a krása hudby, tónů, hlasů, obrazů. Krása je symbolem pravdy -
slovy mého oblíbeného filmového režiséra Andreje Tarkovského.


Tiché úterý

Civilní zpráva z periferie



v hostinci zcela běžného jména
řekla: Jsem jenom na tvojí straně
nebyl to den prazvláštních zjevení
jeleni v lesích měkce spali

vajgly plavaly v mušlích
a jeden obtížný návštěvník
ryl nehtem do stěny Píča!
to je všechno za čim deme

nebýt vše tvrdě na svých místech
šli jsme se projít po nábřeží
ale nebyl to den prazvláštních zjevení
v špinavý hospodě na rohu města


Setkání - Interpretace Krajiny

Vstupujeme do Rozcuchané (foto:Jirka T.)

Před tejdnem se v Zábřehu sjelo pár kamarádů. Pozval jsem je na setkání do své Rozcuchané.
Začátek v hospodě. Jak jinak. Xaver to hlásil už u události na FB: "Musíme se hlavně socializovat, ne bejt furt na sociálních sítích" . No tak jo.
Na Rozcuchanou je nejlepší hnusný počasí. To bylo. Možná až moc díky chladnýmu větru. Ale nakonec jsme z putyky vylezli. Každej si něco cvaknul, myslím, že se s Krajinou všichni nějak porovnali. Pravda, chtěl jsem tu procházku ještě trochu natáhnou, ale chlad a nepřítomnost stánku s pivem uprostřed Rozcuchané, což nejvíce vadilo Michalovi, nás nahnal zpět do města.
Průšvih - vyhlídnutá zahradní restaurace má zavřeno. Takže přebohatej oběd v kultůráku (Vláďa a Sylva by mohli vyprávět), a přesun do putyky. Zahrádka u rybníka. Takže se socializovalo, popíjelo, povídalo až...
Výsledek? Něco je na přiložených fotkách a na FB jsou vzkazy, kterak se někteří vraceli jiným vlakem než chtěli, někteří bez jízdenky, někteří dobíhali koncová světla...

Za mne dobrý.

V každém se najde kousek Krajináře  (foto: František V.)

Někdo se za svojí Krajinou našplhal (foto: Vláďa H.)

Jeden z dýmkařů (foto: Michal K.)

Pořádně Rozcuchaná (Sylva K.)

Ještě tě na sobě cítím...


Ještě tě na sobě cítím
a pocit je to zvláštní
vždyť uběhlo jen pár okamžiků
kdy tisklo se tvé tělo k mému
a těžko říct
kdy přišlo zděšení
že více než na milování
je chuť na věšení

Sedmé Tiché úterý



"Nevím, na které straně dveří jsem.."

     To dozpíval René Müller, kormidelník Tichých lodí. Já jsem po těch tónech cítil, že jsem na té správné straně dveří, totiž v kavárně a čajovně Kratochvíle v Olomouci, kde právě začalo sedmé Tiché úterý, jehož je René srdcem a mozkem v těle jednoho muže. Na programu jsou nymburští autoři, za proskleným výkladem kavárny se prohání vítr, je poslední hodinka před setměním a pódium tlumeně osvětluje stolní lampa.

     Jako první se představuje Jan Výška: "Moje básně se tak nějak motají kolem témat Ženy, Alkohol a Stvořitel a když složíte dohromady jejich první písmena, dá to dohromady ŽAS a já, dokud žasnu, žiju..." Honzova poezie je vázaná a působí na mne velmi silně tím, jak snoubí dohromady křehkou ironii mírného nadhledu nad všedním životem a  pokoru před životem duchovním. Lehce vzdáleně a příjemně mi připomíná některé "katolické" básně Magorovy. Příjemně proto, že Honzovy texty jsou i tak svébytné. Když končí, nesměle utrousí, že kvalitativně mají večer nastavený tak, aby po něm přišel ten lepší, a zve na básnické křeslo Lukáše Trejbala.

     Lukáš má na triku již druhou básnickou sbírku vydanou "u Friče", tedy u Uši a Vítr nakladatelství, a uvádí se slovy:" Já bych o sobě moc nemluvil... Letos je mi padesát a vystihuje to citát od Magora - 

odpusť mi, prosím, odpusť jen,
že jsem takový, jaký jsem - "

Lukášovy básně jsou jako prokouřené záclony v okně s výhledem na nymburský komín. Jsou živé, jitřivé, vypozorované okem citlivého muže, který, ač ošlehaný větráky z nádražek na stojáka, umí naslouchat větru, co vane od Labe a nese vzpomínky, ne vždy veselé. Celkově je jeho poezie vyzrálá, psaná lehkou, a přec pevnou rukou dobrého zapisovatele života.

Miroslav Salám Jilemnický usedne na pódiu, promne si vous a vesele pronese: " Tak já sem Salám..." A rozpoutá živelný příliv hravé, chlastavé a příjemně rozusmívané zvířecí poezie. Posluchač má chuť vykouřit špeka se Salámovým kocourem Boganem, pocourat s kočičkami nymburským nábřežím, loknout si vaječňáku s parádní srnou a vymočit se do záhonů pod okna bývalému hejtmanovi. Druhá část Salámova vystoupení již není poezií, ale jakýmsi deníkovým záznamem rozhovoru, hádejte s kým. S kocourem Boganem! Ten žere Salámovy špagety s rajčatovou omáčkou, zbožňuje  marihuanové výpary a mluví s imaginárním psem. Celé to na mne působí tak příjemně, až docházím k závěru, že poezie nutně nemusí být ryze existenciální, aby byla dobrou poezií.

Celý večer uzavírá René fascinující skladbou Špagát, při jejíchž tónech ve mně rezonují tak silné pocity, až mám chuť projít se nahý vichřicí a spolykat hořící střepy. Z toho poryvu brutální krásy ovšem.

Starým čajem...




Je to pryč.
Do kamen hážeš lásku svatou
Až oheň sežehne bolest
Staré přístavy zmizely
Do konví stíráš rosu zlomených trav
Před námi už jen pustá pláň
Kde ptáci hnízda z ran si pletou.

Je to pryč.
Vyléváš staré vědro oknem ven
V konvici nový čaj a v srdci nový záchvěv
Doutnavé vzpomínky v trávě pod okny
Do štiplavých očí a krvácejících dásní
Volání o pomoc oknem neslyšíš
Branou nevpustíš naději na sen.

Je to pryč.
Kdysi tak mocná víra.
Vzpurná a neporazitelná a na truc světu
Do očí křičela všem, krajinou stehů krvácela
Láska zrazená
Láska neporažená a hrdá, do morku srdce vpitá
Pod okny v trávě teď umírá.

Je to pryč.
Do kamen hážeš lásku svatou
Do starých ran novou sůl nenasypeš
Děsivý smích pohřební artilerie ve tvém hrdle
Za lásku, kterou prohráli jsme v kartách
Za lásku, pro níž dýchali andělé za zrcadlem
Do popela zapomnění teď ryješ patou.

Je to pryč.
Pod okny jen doutná zbytek popela.
Zalitý starým čajem.


Pro nové volání staré zapomeneš.
Pro nové volání neslyšíš.

...



V hlavě jak prstence zlatavých vzpomínek
vítězí myšlenky ne příliš zábavné
není však divu vždyť cosi nám končí
z hlavy jen splyne té sváteční
krve pramínek

Zbývá jen zabalit posledních citů pár
uschovat pod polštář znavených víček
vypité lásky té přespříliš náročné
bez zvonů svatebních
v kočáru z már 

Šesté Tiché úterý


O Tichém úterý, jak ho viděla a jak na ni zapůsobilo, NaPokraji píše Daniela Hekelová:

VI. Tiché úterý – čtyři výstupy – a množství pocitů jež zůstaly skryty na Sokolské ulici.
Opět se potvrdilo, že v Olomouci jsou fajn lidé, neboť šestý literárně-hudební večer byl tematicky věnován umělcům z Olomouce a okolí.
Mohli jsme slyšet básně Mojmíra Vrby, které vlastně ani napsat nechtěl. Nutkání zachytit pocit okamžiku bylo ale nakonec pravděpodobně silnější. A tak vznikly zdánlivě jednoduché, krátké básně, nesoucí odkaz minimalismu, které jakoby bezděčně vypovídají o nedozírné hloubce věcí zahalených do prosté všednosti. 
Dalším, kdo představil svoji tvorbu, byl Petr Pustoryj. Upustil od hospodské poezie a využil domácích a komorních prostor čajovny ke čtení poetických osobních příběhů. Četl o své rodině, hlavně dceři, o radostech, jež mu přináší. Pozitivní texty o zdravé rodině byly povzbudivé a inspirativní. Ukázal nám, že „šťastná“ díla nemusí být jen fádní a primitivní.
Slíbený příspěvek od Stanislava Denka jsme nakonec neměli možnost slyšet, ale věřím tomu, že jeho věčně platné lyrické verše by potrhly velikost onoho večera.
Hudební složka byla zastoupena tradičně duší Tichých úterků René Müllerem a jeho Tichých lodí. Hudba klenoucí se někde mezi bigbítem a elektrofolkem je spíše decentně doplněna o recitativ, což koresponduje s melancholickými texty o lidech, strachu a osamělosti. I po doznění kytarových tónů témata dále rezonují.
Vrcholem programu byl koncert kapely Sibérija. Neznalá tvorby tohoto rýmařovského tria, jsem si moc nedokázala představit, co všechno může znamenat spojení kytary, saxofonu a bicích, ale znamenalo moc. Je to hudba spojující prvky rocku a jazzu, hudba znějící pokaždé jinak a neotřele. Hrají skladby, které nutí přemýšlet. Pásmo, které jsme mohli slyšet, pro mne bylo krásné a plné zvratů. Přesně padnoucí ke klasickým němým thrillerům, které jsou stejně, jako hudba kapely Sibérija, nepředvídatelné, temné, psychedelické i něžné.

Tiché lodi














Fotografie z celého večera pořídil Jirka Trnka a Petr Palarčík - všechny jsou k vidění zde >>>


velikonoční blues osamělého hrobníka



muž s tváří lopaty obdivuje Krista
muž s tváří lopaty jednou nohou v díře
kope jen pro radost a ulehnout se chystá
se všemi se vším dokonale smířen

možná se ráno zjeví husopaskám
svěží jak březen zcela obnažený
ta jáma v zemi je přeci jenom láska
a u hrobu zase... jako první ženy


Host NaPokraji - Michal Král


Když jsem požádal brněnského fotografa Michala Krále (50), aby mi napsal "pár věcí o sobě", odpověděl obratem a několik jeho vět či slov se mi okamžitě vrylo pod kůži. Chtěl bych zachovat autenticitu, a proto sem Michalovo povídání vložím tak, jak mi jej zaslal.

"Můj první foťák, co jsem měl v ruce, byla legendární Smena. Ovšem narkomanem fotografie jsem se stal někdy v roce 1998.To už bylo období digitálních strojů. Později jsem si koupil Canon SX 10 a myslel jsem si, že jsem fotograf. Pak jsem vstoupil na Photoextract,což pro mne byla škola fotografie. Zajímám se o industriál, ať už to je historie, hudba nebo samotné fabriky…Jsem extrémně zatížený na modrou a na rezavé věci všeho druhu.V poslední době se hodně věnuju urbexovým zátiším. Jsem ex-členem I.fpc Brno (čti První Fotopoetický klub Brno, pozn. autora).V součastnosti se vyskytuji v seskupení Wýtvarný club tvrdé játro Brno. Mám za sebou několik výstav a nějaké prodané cwaky."



Kam dál? Oblíbené příspěvky