Pohledy jinam - Stavros Stamatiou



Nepovažuje se za pouličního fotografa, přesto ho potkáte bloumajícího v ulicích Peraii poblíž Soluně. Řecký fotograf Stavros Stamatiou. Jako na streetaře jsem na něj také kdysi narazil, zaujal mě tenkrát hlavně svojí stínohrou, děj ulice byl na fotkách zaznamenaný až minimalisticky a přesto živě. Fotky lákaly se vypravit do uliček Stavrosova města a toulat se jimi. A třeba ho tam i potkat.

Jenže když jsem nedávno zašel na jeho web, objevil jsem projekt “a raven’s dream”. Listoval jsem fotkama několikrát dokola, byl čím dál víc do snímků ponořenej. Zdánlivě nesouvisející fotky z noční krajiny, fotky zvířat a nakonec i lidí. Je to jen inspirace Havranem E.A.Poea? Ve fotkách je ale i vlastní příběh. Jako by vyrovnávání se ze strachem či fobiemi z minulosti. Odhalování nějakých tajemství. A jak jsem později objevil v jednom rozhovoru se Stavrosem, je to skutečně tak… 

"Havranův sen je můj pokus vypořádat se se záhadou. Hledal jsem, jak se znovu ponořit do věku nevinnosti, kde se objevily všechny ty záhady, tajemno a někdy i zlověstno.
V této sérii, jsem si dal za cíl prozkoumat místa, kde věci, které byly určeny k ukrytí, jsou odhaleny, pokusil se zrekonstruovat nezřetelné vzpomínky, odhalit skrytá tajemství, konfrontovat je se svými dětskými strachy a vymítat je.
Celý zážitek tvorby těchto obrázků je pro mě jako vykoupením se; proces tvorby byl téměř psychoanalytický proces.
Pro mne je fotografování způsob chápání světa, který je silně osobní, je mi klíčem k odemknutí skrytých obav i nadějí.”


Přeji vám zážitek, který bude i pro vás stát za to. Kliknutím na první z fotografií můžete vidět Havranův sen, kliknutím na druhou Stavrosovy fotografie z ulice.








Krajina ztichlá...





Ve ztichlé krajině tři vzrostlé stromy
v kalužích zrcadlí
obrazy barevné
snové
že srdce
vznáší
se

Ve ztichlé krajině tři statní muži
sekery v rukou
oči tak netečné
ostré
že ruka
mávne
jen

Ve ztichlé krajině není už tří
ze stromů
oheň
z mužů jen
prach

Bylo tak správně?
Bylo tak.



Host NaPokraji - Vladimír Takáč

     Kdybych měl možnost udělat výstavu slovenského fotografa Vladimíra Takáče (1958) v reálných kulisách, vypadalo by to takhle. Představte si čtvercovou síň bez oken, černé stěny a šachovnicovou podlahu dle vzoru Davida Lynche s rudým sametem u vstupních dveří. Dámy mají místo večerních rób korzety a latexové kozačky, muži černé obleky a škrabošky, kurátor mluví tlumeně v masce dr. Caligariho a vše dostatečně osvětluje děravým stropem pouhý úplněk. Téměř bledé ticho. Nahý pianista přehrává z hlavy Chopinova nocturna...
  Vladimírova tvorba na mne totiž působí přesně stejným dojmem. Obrazy na hranici biomechanického (ano, ten Giger) až "normálního" surrealismu jsou plné napětí, neklidu a otázek. Fotografie, které udeří mezi oči a nenechají vás vydechnout. Cosi kluzkého, studeného a děsivě krásného vám projde žaludkem. Vstoupíte za oponu a odejdete jiní.


Šialenstvo Markýza de Sade

  
    

nábřeží nového roku



ryba mých nocí stále mlčí
potichu hladinou hluboko tmou
mihlo se cosi na blanách zlých
a kolem ticho ani podpatek

dokuřuji na mostě 
                            přemýšlím odkud

jsem dosti hladov ulovit psa
v posledním domě na nábřeží
přichází plaše s lampou k oknu
dvě noční ňadra plné talíře


Kam dál? Oblíbené příspěvky