"Nevím, na které straně dveří jsem.."
To dozpíval René Müller, kormidelník Tichých lodí. Já jsem po těch tónech cítil, že jsem na té správné straně dveří, totiž v kavárně a čajovně Kratochvíle v Olomouci, kde právě začalo sedmé Tiché úterý, jehož je René srdcem a mozkem v těle jednoho muže. Na programu jsou nymburští autoři, za proskleným výkladem kavárny se prohání vítr, je poslední hodinka před setměním a pódium tlumeně osvětluje stolní lampa.
Jako první se představuje Jan Výška: "Moje básně se tak nějak motají kolem témat Ženy, Alkohol a Stvořitel a když složíte dohromady jejich první písmena, dá to dohromady ŽAS a já, dokud žasnu, žiju..." Honzova poezie je vázaná a působí na mne velmi silně tím, jak snoubí dohromady křehkou ironii mírného nadhledu nad všedním životem a pokoru před životem duchovním. Lehce vzdáleně a příjemně mi připomíná některé "katolické" básně Magorovy. Příjemně proto, že Honzovy texty jsou i tak svébytné. Když končí, nesměle utrousí, že kvalitativně mají večer nastavený tak, aby po něm přišel ten lepší, a zve na básnické křeslo Lukáše Trejbala.
Lukáš má na triku již druhou básnickou sbírku vydanou "u Friče", tedy u Uši a Vítr nakladatelství, a uvádí se slovy:" Já bych o sobě moc nemluvil... Letos je mi padesát a vystihuje to citát od Magora -
odpusť mi, prosím, odpusť jen,
že jsem takový, jaký jsem - "
Lukášovy básně jsou jako prokouřené záclony v okně s výhledem na nymburský komín. Jsou živé, jitřivé, vypozorované okem citlivého muže, který, ač ošlehaný větráky z nádražek na stojáka, umí naslouchat větru, co vane od Labe a nese vzpomínky, ne vždy veselé. Celkově je jeho poezie vyzrálá, psaná lehkou, a přec pevnou rukou dobrého zapisovatele života.
Miroslav Salám Jilemnický usedne na pódiu, promne si vous a vesele pronese: " Tak já sem Salám..." A rozpoutá živelný příliv hravé, chlastavé a příjemně rozusmívané zvířecí poezie. Posluchač má chuť vykouřit špeka se Salámovým kocourem Boganem, pocourat s kočičkami nymburským nábřežím, loknout si vaječňáku s parádní srnou a vymočit se do záhonů pod okna bývalému hejtmanovi. Druhá část Salámova vystoupení již není poezií, ale jakýmsi deníkovým záznamem rozhovoru, hádejte s kým. S kocourem Boganem! Ten žere Salámovy špagety s rajčatovou omáčkou, zbožňuje marihuanové výpary a mluví s imaginárním psem. Celé to na mne působí tak příjemně, až docházím k závěru, že poezie nutně nemusí být ryze existenciální, aby byla dobrou poezií.
Celý večer uzavírá René fascinující skladbou Špagát, při jejíchž tónech ve mně rezonují tak silné pocity, až mám chuť projít se nahý vichřicí a spolykat hořící střepy. Z toho poryvu brutální krásy ovšem.
