v krajině krotkých bílých vran

v krajině krotkých bílých vran

jsou ruce stromů spjaté k nebi

tam mluví Bůh do básně rozepsané

jak bledé hlasy v prázdném domě

nezralé nesklízej

a co je pod zemí

nepřej si ať vstane

v krajině kterou obývám

jsou kořeny jak známé paže

zaryté v ústech černozemě

a srdce bije na zvon posedlosti

spočinout nelze

pojďme vstát lásko

jdou k nám hosti

v krajině krotkých bílých vran

jsou oči hrobů dokořán

Deváté Tiché úterý

     Bylo už trochu chladno a do ulic kolem svatého Mořice si zvolna ustlala mlha . I domy byly jaksi šerem shrbené a tiché, jakoby pomalu strnuly v tísni přicházejícího podzimu.  Několik oken svítilo, i dveře, za kterými v kavárně Kratochvíle začalo deváté Tiché úterý.

     "Pěšinou zavátou rezavým listím přicházím do míst, kde jsem dlouho nebyl..." To zpívají Tiché lodi v písni o řepčínském parku. Pokaždé mám dojem, že René svoje písně vybírá v neomylném tušení a s jakýmsi krásným vplynutím do nálady nadcházejícího večera, jako by každého z autorů, co zde vystoupí, odjakživa znal. Protože když do křesla pro hosta usedla paní Blanka Kostřicová, začaly se dít věci, které jste nespatřili, ale pocítili...