nedopalky a dívčí stuhy




v kapse jen nedopalky a dívčí stuhy
poslední pohled z války s obrázkem duhy
za uchem cigaretu po padlých druzích
co do kanálu smetu jak točím se v kruzích

Hórovo oko šílenství



Dokážeš-li pohlédnout za bránu smrti, staneš se moudrým.
Nedokážeš-li pohlédnout za bránu smrti, přestože ses o to pokusil, staneš se šíleným.

Zůstaneš-li naživu, bude tě provázet Beatrice nebo Vergilius. Jen šílení vidí věci zapovězené. Jen nepříčetní a moudří procitnou. Do světa, kde smysly člověka neošálí a kde bolest pije se plným chřtánem jako láska z jednoho poháru.

Ale ta výheň uvnitř a ledový pot tě sežerou.

Ať tak či onak, i v těchto požehnaných stavech můžeš jít do krčmy.

o padlých vládcích



smutný zbytek koruny
které zbyly jen bodavé hroty
láká lidi z komuny
a užitečné idioty

V nočních zahradách




A nocí obcházej bytosti...

Postavy s lebkami divokých koček,

postavy ženských boků a vlasů,

kéž ať mne některá vykostí!


A buben má z mých ostatků...

Až přijde vítr od severu,

donosí v sobě naši dceru,

zas bude všechno v pořádku...










Jen ať to bolí...








Jen ať to bolí
až řeže do morku kostí
že budeš mít zakrátko přemnoho
veselých smutečních hostí.

Ti s úlevou budou si
slzami zkrápět smuteční šat
že nepřišel pro ně tentokrát
v klaunovském šatu kat.

O ostrých hrotech


narazil jsem na cestě na ostré hroty
všude kolem byl slyšet řev
přehlédl jsem je a rozřezal si boty
teď mi z nich s každým krokem kape krev

Host NaPokraji - Titti Dufva



Sever se vší syrovostí a možná i trochu surovostí.

Žádní sobi a losi. Jen černobílé zaplískané ulice plné kafkovských postav kdesi na západě Švédska.

A v té zdánlivé ponurosti je přitom tolik života. Stačí dýchnout na rozmrzlé ruce, očistit spoušť krabice a sednout si do nějakého autobusu. A přes to mokré sklo flákat jeden obraz za druhým.


Dnes tu k nám NaPokraj poprvé zavítala zahraniční návštěva. Jsem rád, že se mi ji podařilo po dlouhé době ulovit, protože její fotografie sleduji už delší chvíli. Titti je z Borås, města na jihozápadě Švédska, kde v 80. letech studovala fotografii a umění. A kde dosud žije. Tyhle krásné, syrové fotografie nafotila ale až teprve nedávno. A velká část z nich je právě z Borås a okolí. 




Průhledy přes skla autobusů za jízdy. Vločky řežou blánu chodníku a po něm rozvláčná tmavá postava. Přechody, podchody, průchody a pochody. Surrealita reality na dotek. Titti vypráví o ulici, ale vypráví to po svém. Někdo by řekl, že její fotky jsou drsné. Pro mě jsou to verše ulice. Je to, jako když pozoruješ ulici skrze černobílý krasohled. 




„Od osmdesátek jsem v ruce nedržela foťák. Teprve před šesti nebo sedmi lety jsem ho vzala do ruky. A začala fotit lidi na ulici. Beru ho s sebou všude, je to posedlost.“ 




„Dělám to spíš pro sebe. Ale baví mě to sdílení. Chci vidět, zda ty obrazy lidé vnímají podobně jako já sama.“ 













Chcete-li sledovat Tittiinu tvorbu, navštivte ji na fb nebo instagramu: tittidufva.

Letní marnosti



Sedávat na pařezu s růžencem tekoucím mezi prsty.
Hulákat zpitý do hory.
Vozit se na káře s voňavým obilím a zapřahat vola před kola.
Sypat vanilku do ran v dubu ztepilých mízou.
Výt jako kojot do tvých snů měsíční noci.
Svlékat se a oblékat do ranních ros.
Být kejklířem a nebýt.

Ou vádí ouja! Ouja ou!

zařvali "chcípni"



zařvali jenom "chcípni"

než mi ukázali záda

byli klasickou sviní

v převleku za kamaráda



Vlasatá tráva



Klouzal jsem

                                       po bramborových natích.

V trávě na valše

                                                 vložil jsem.

Vlas do hmoždíře

                                                                                             a zavyl.

zalitá v jantaru...



všechna ta chvíle je zalitá v jantaru

v přeletu draka nad ztichlým náměstím

v barový stoličce vržený proti zdi

v břízách a pannách co už se nechvějou

ve skoku jelena a vlčím severu

ve vlasech stařeny s ošklivým úsměvem

v posledním cigáru kouřeným za chůze

ve slavným Hosana co blízko má k Ukřižuj

ve chvíli věčnosti zalitá v jantaru

hříbě jsi za časů letního večera

milovat omylně neumí ani Bůh

natožpak opilec básník a dobrodruh

¨

Vezmi mne daleko



Miláčku, prosím tě, vezmi mne daleko,

třeba jen na výlet jídelním vozem.

Až tam, kde jeřábi zpívají nad řekou,

anebo alespoň dva metry pod zem...


V posledním jaru



Vlasy mi šediví a brada prokvétá,

cítím se jako host na vlastním karu...

Ještě mi chvíli hraj... já budu poeta,

Ty bílá vlaštovka v posledním jaru.


Časy něhy



Májový úplněk mi prohřívá kosti,

až matčin obraz ze zdi tiše vyje...

Brzy už! Za chvíli přijdou mí nejlepší hosti...

Prastará sklíčenost. Sladká onanie.



Host Na Pokraji - Vladimír Hudeček

   Vladimír "Valokuva" Hudeček /1980/

   Pražský rodák žijící v Kroměříži. Za život vystřídal několikero povolání, z nichž nejvíce se v něm a jeho tvorbě otiskla práce popelářská. Vladimírovu tvorbu vnímám ve dvou rovinách. Tou první je právě jeho série Popeláři coby výsledek téměř desetiletého časosběrného dokumentu ze stupaček náklaďáku na odpadky. 

   Vedle toho Vladimír disponuje i širším výtvarnějším záběrem. Z jeho tvorby jsem si pro tuto virtuální výstavu vybral právě následující fotografie. Nikam se necpou, nekřičí a často jim lidé nerozumí. 

    To je pinhole...

(V.H. autoportrét) 

Mrazivý vítr rve ze mne košili...


Mrazivý vítr rve ze mne košili,
i spodky po otci a bílé vlasy...
Ne, ještě nežiju... Ne, ještě nešílím!
Zatím jen hledám, kdo by mne spasil.

Možná ta maličká, co chodí na hřbitov
každýho rána si předčítat Klímu...
Možná se smiluje a možná ji vábí to,
s někým, kdo přežil se... přežít i zimu.


Za zvuku hudby...


Za zvuku hudby
jedových slin
tančíš
na oprátce
něžně a hladce
nevinně
jak jehně
na porážce. 

Kam dál? Oblíbené příspěvky