ztráta klidu

mizí klid větví,
ztrácí se v davu
duchů co neví,
že ztrácí hlavu
ztrácí se mizí,

do vzpomínek jdou
už dnes jsou cizí

a svojí vinou

Nezavřeš...

Nezavřeš srdce

své tajné schránky

pluje mi v řece

tluče mé spánky

Nezavřeš dlaně

ty misky vah

vážním prý stejně

co váží strach

Nezavřeš ústa

dva proužky papíru

břehu jsem prosta

tvá víla na míru

Host NaPokraji - Hynek Tvrdý

Fotografuji s kratšími nebo delšími přestávkami od dětství a k fotografii mě přivedl můj táta. Asi nejvíc mě ovlivnil český fotograf Jan Ságl, jednak tím, jak fotografuje a pak také tím, jak o fotografii pěkně mluví.

Hynek Tvrdý
https://www.instagram.com/hynek_tvrdy/

skorobalada pro lapsang souchong

jen tak si tančím
ve stínu stromů

se světem válčím

utíkám domů

a zase vracím se zpět
stínem kouře z cigaret

světlo mi hraje

ke všem mým cestám

a vůní čaje

trochu se trestám
když nevracím se zpět

k vůni kouře z cigaret

Zahrada klidu...

Zahrada klidu
v břiše křeče
oáza míru
život se vleče

Obalím tvé tělo písmeny

Povalil jsem ji na zem, ležela jako opařená, pak jsem ji svlékl, zaťala nehty do mé kůže, venku sršely blesky a křídla, naježila srst a řekla, chtěla bych tě počůrat, ach lásko bezbožná!

Host NaPokraji - Jan Vrba

Z krajiny na okraji do krajiny koncertních sálů...

sen

roztáhnu závěsy z těžkého sametu

pár ptačích mrtvolek do kamen nametu

olíznu ucho té, co napůl ještě žije

a přečtu jí něco ze svý poezie...

...zdál se ti, milá, sen, kde černí motýli

seděli na plicích babího léta?

i když to nastalo nejspíš už před chvílí

zůstanu u tebe do konce světa

Z tvého lůžka...

Z tvého lůžka 
u paty orloje
létají vrány
a v sadu horko je
ani kapka vody
natož vína v potoce
prázdné jsou kapsy
tělo v záruce

Host NaPokraji - Vítek B.

Vítek je ročník 1970. 

Vítek pochází ze Zlínského kraje. 

Vítek o sobě nerad mluví. 

Vítek vám ale umí zalézt do hlavy. 

Cháron

Host NaPokraji - Lukáš Trgiňa

"Písal sa rok 2006, rok plný zmien. Opúšťam tak milovanú prácu asistenta pre mentálne postihnutých a nastupujem na oddelenie hematoonkológie, miesto, kde sa ľuďom mení život z minuty na minutu. Začínam si uvedomovať, ako zásadný je čas, vzťahy, slová, činy, sloboda, láska, pokora, ja sám. Tých emócii je toľko, že je nedokážem vstrebávať, nutne potrebujem ventil. Objavujem kúzlo fotografie, Photoextract, komunitu ľudí, virtuálny svet, kde mi je dobre, kde mám možnosť sa opäť zhlboka nadýchnuť. Z fotografie sa stáva láska, vášeň, moja krehká rovnováha...

Rád by som tieto fotografie venoval ľuďom, ktorí mi pomohli otvoriť oči, myseľ." 

Lukáš Trgiňa (1984 Nitra, Slovensko)

Když ráno slunce zakokrhá...

Když ráno slunce zakokrhá,
Ležím ještě ve vaně.
Když ráno rosa napadá
a pouta noci na hraně,
koutkem dechu zavyju.

Jak psi vyjou na saně.


Dovětek: pak ale vstanu a učešu ti hřeben.

zborcená citadela

zmizela v prachu moje citadela

všechno odešlo někam pryč

táhnu se jako tisícročná včela

od zámku zahodil jsem klíč

komínem odchází mi všechno v kouři

věším se v klidu na chrlič

v tom smradu pořád ještě oči mhouřím

až rozlétnu se budu pryč

Host NaPokraji - Erea Křížová

Koláže této skvělé výtvarnice mluví za vše. Pojďme si je poslechnout... 

                            

                            Slečna hnutá

                           Mezi minulostí a budoucností je překážka přítomnost. 

                           Ta točí se v kruhu strachu a tajemství. 

                           Co stane se, když rozepnu zip? 
                           Scelí se obě části?

              Cesta, kterou přicházejí sny.   

            Roztržka

     Naše oprátky ještě mají svou panenskou blánu, leč přesto pohybujme se životem obezřetně.

    Přílišní

jatka č. 5

došlo mi pití, vlčí žrádlo

zbyl tu jen popel z cigaret

a zkrvavené prostěradlo

a uražený dívčí ret

ta představa je příliš krutá

ve vsi jsem nebyl mnoho let

mám s sebou nůž a Vonneguta

jatka to budou...číslo pět

za rozervanou oponou

za rozervanou oponou
bez kostýmů a paruk

co snadno mění člověka

ztichlo město krutou hrou

bez pravidel a záruk

zůstala bolest odvěká

kdo hrál tu hru ten už tuší

že nebude mít konec

a poběží si pořád dál
bude slyšet bzukot muší

a nezazvoní zvonec
ani tomu kdo jen bokem stál

Pokoj je pokrytý vůní let...

Pokoj je pokrytý vůní let

stropy tiše zní a voda nesmývá

otisky prstů tvých od prachu z cigaret

Kočičí předení hudbou sfér

notuje kapkám vody ve vaně

zašitá ústa trýzní tělo prolhané

Dlaně již nehladí konečky vět

ten přístav vedle ramene

příbytkem víl jsou tužby prohrané

Tao na řetízkovém kolotoči

Zběsilost v srdci a zběsilost na jazyku.
Kapénka potu na čele a úžas zavěšený ve tváři.

Padám, padám.

Vše, co jsem kdy prožil a na co ruka sáhla. To vše, v jediné vteřině, teď.
Teď, než bude konec!
Vteřina letu nekonečností, vteřina pravdy. Teď, teď.

Smrt, vášeň, šílenství a čirá radost. Podoby jedné tváře.

Tao je velké.
Nebe je velké.
Země je velká.
Člověk je také velký.

Největší je můj jazyk, olizující řetěz kolotoče.

po zimě jaro

Po zimě jaro a pak léto...

dá se to shrnout jednou větou.

Po létě podzim, další zima...

zůstanu raděj mezi svýma!

Kdo by chtěl vstávat v týhle době?

Ledaže bych se vrátil k tobě...

A lehli bychom si tu noví

do hlíny po mým sousedovi...

černej čas s mlíkem

po obloze mraky jdou
cestou dlouhou nelehkou

mapy žádné nemají

šero nesou po kraji

minulost jedí s rulíkem

a pijou černej čas s mlíkem

ten rulík nemá žádnou chuť

v ústech se válí jako rtuť

i on si hledá cestu svou

za duší dávno ztracenou
za Alenkou a králíkem
dát si svůj černej čas s mlíkem

králík se směje ostošest

tuším v tom smíchu krutou lest

působím asi uštvaně
jak ve své staré sutaně
sedíc s přítelem básníkem
pijem náš černej čas s mlíkem

já sice mnohem raději

než v hovnech topím se v naději

tentokrát ale s valčíkem
přitančil černej čas s mlíkem

malá noční

černá jsi noc jako kořeny buků 

studnice která hluboko zebe 

mrazivá noci prorůstáš chřípím 

když měsíc vychází nad cáry stromů 

hrajeme spolu tu divnou hru s noži 

koho to sklíčí může jít domů 

vyhrává ten který zůstane živý 

dokud se úsvit v bolestech rodí 

doma je teplo ticho a místo 

přestože něco po dvoře chodí

Důvod k modlitbě

otočíš se na nemocničním lůžku

z výhledu oknem zbyl jen kříž

už neudržíš bibli ani tužku 

modlíš se i když nevěříš 

V pokoji bez dveří...

V pokoji bez dveří

vzpomínky vadnou

dávná vzplanutí tíží

srdce chřadnou

Není už popela

nehřeje peřina

nehledá tajemství

tvá ruka u klína

Zbytečná slova

stravují těla

zakletá ústa však

mluvit by chtěla

falešné odrazy

život ve falešných odrazech

pod střechou co se tváří jako nebe
ve čtyřech pobouraných zdech

v průvanu slov ze kterých zebe
...
natáhnout obě ruce pro pomoc
zjistit že pravda je jinde než byla prve
že není den ale dávno temná noc
s hvězdami v kaluži čerstvé krve

úplněk v lednu

zlehka se projít zimní travou

jako když vlci za potravou

a toho třpytu nadýchat se

po ukončení noční práce

trochu se otřít blízko smrti

jak ptáci k ledu přimrznutí

Je ticho...

Je ticho
krájí se den
nocí, která nebyla
vlhká je
zlatem protkaná
tvoje peřina

Host NaPokraji - Oto Sládek

Minimalismus s ...

maximálním ...

účinkem ... OTO 

SLÁDEK ...

... ráno zvedá hlavy ...
a všechny tvé pocity ...
se tlačí tam a zpátky ...
Apollinaire ukrytý v
přístavu ... vypluje ...

... když léto odcházelo
s posledními cvrčky ...
a ona si četla na terase
... churavěl anonymní
svobodou ...

... v šedých polích ...
byli černí pastýři ... a
červený polibek ... byl
obnovený rytmus ... v
zimním městě ...

... Kdo světlem projde
... co říkáš ? ... slova
jsou sestra, co hladíš
ve vlasech ... kdo
světlem projde ...
zanechá klíč i stesk ...

... Paříž je krajina
náznaků ... vítr pokouší
anděly ... a v podzemí
.... pomeranče bijí na
spánky mladých
námořníků ...

... a možná to není
brána ... ale zmrazené
okamžiky štěstí ...
a možná průzračná
rafinovanost dychtění

... noční Goya ... pod 
lampou je pustá duše
snadnou kořistí ... a vítr
ve vlasech ti češe
chryzantémy ...

mandala

jako když vlétne motýl

do vagonu s uhlím

narodil ses

cestou na dno truhly

Host NaPokraji - Milena Uličná

"Nevím, jestli fotografie kradou duši, ale mám je ráda. Ptali se mne, proč fotím...Protože nějak musím. Od doby, co se mi před pěti lety narodila dcera, je pro mne focení určitou formou terapie a mám na tom zvláštní druh závislosti...Protože obě milujeme les, nějak samo mě to přivedlo k focení ukrytého lesního světa...Plného kouzel..." Milena Uličná

Ráda své fotografie doplňuje verši Jana Skácela. 

Kdybych měl vybrat jednu báseň, která se mi při prvním pohledu na její fotografie vynoří z šera, 

byla by to:

Hříchů...

Hříchů

až mrazí

skříň je plná

kostlivců

jsou mi drazí