už svoje drahé přikrýváme...

 



už svoje drahé přikrýváme

ticho je vrbám nad potokem

kam kdosi mrštil bludný kámen

na měsíc, který jedním okem

 

spí podrásaný mezi keři

potom co vypil tůni k večeři

snad příliš brzy už se šeří…

to podzim tluče rýčem do dveří



Bezbřehé zátoky porostlé mechy...


Bezbřehé zátoky porostlé mechy

pohltí navěky všechny mé vzdechy

S nezbytnou lítosti budu pak sledovat

přemnohé múzy co stihl jsi milovat 




ve starým bytě po dědovi


 


Ve starým bytě po dědovi

civím jak někdo, kdo se dozví,

že týdny spí už spánkem věčným

a zapomněl se na konečný.


Dal jsi mi, Bože, ženu krásnou,

bez ní je místnost tmavá, pustá.

Až nade mnou tu díru zhasnou,

kéž zdají se mi její ústa...



Milovali se

 



milovali se ve čtverci dvora

mezi pískovištěm, klepačem, hrobečkem Mourka

a večerní okna přivírala oči

ve stejnou vteřinu při stejný sekvenci seriálu

 nikdo nevěděl, odkud to jde

kterej darmošlap ruší obřad zajetýho večera

 v podprsence a vyhrnutý sukni

brala ho do úst nadarmo Boží jméno

několikrát jí musel zakrejt oči

aby neviděla první paprsek vrytej do opuky

vešel tam plaše, malé noční dítě

a ublížil by jako zvířeti 




jsem plný básní

 



jsem plný básní

vyzáblých

jako jsou psaní na rozloučenou



kdybys mi ve spaní potichu umřela

zbudou tu po mně

třaslavé listy





Nejsem, a ty to víš...


 

Nejsem, a ty to víš
jen malá zátěž
pro zlost a na obtíž
nezbavíš snadno
srdce své plevele
dávno jen s duší tvou
blízcí jsme přátelé

Cestou necestou


 

jdu cestou, kterou už nikdo nekráčí

světlo z ulice osvětlit ji nestačí

jen na ní dělá další hluboké stíny

po kterých šlapu, přeskakovat jsem líný

Host NaPokraji - Hana Navrátilová

Za Hanku to dnes řekne Haruki Murakami: 

"Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáš se na cestu sám sebou." 


Tajný deník soch



noc přišla na vraném koni a

projížděla mezi světy

ulicí byla slyšet tma



 měsíc sražený lešenářskou trubkou

dvůr se železnou maskou

holubi



do města přišlo jaro 

v tom bylo všechno



vůně dávných stehen

a tíha co se násobí




Za noci tichých žab...


 

Za noci tichých žab

kdy kvetou klíny víly Mab

se dechem na dně sklenky ztrácí

co tajného se v srdce vrací



o síle tvých větví

 


 jednou tvé větve podepřou

co opona nezakryje

tvář jen tak trochu pobledlou

vrstvami hořké ironie

staré myšlenky povedou

za závěs kde bývaj zmije

 

Jak nám to holky chtěly ukázat...


 

Milá maminko, píšu ti ze školy v přírody. Máme se tady fajn. Spím s Péťou a Pepou v pokojy. Fčera jsme byly na výletě za dykobrazi. Jeden mě málem kofl do oka. Naštěstí se trefil jen Pepovi kolena a musel do nemocnice. Večer nám soudruška úča spívá a my ji to hezky kazíme, taky zpěvem. Péťa bude mít dvojku nebo možná i trojku z chování.

Musím už jít. Jdeme do pokoje k holkám. Pozvali nás na tajný dort. Asi nám to chtějí ukázat.

Tvůj Martínek

Blues pro zlou holku


 

Za noci, do který zavoní čerstvá hlína,

zalej mě slzama, co nasbíráš do lahve vína.

Přijď za mnou do sadu jen v noční košili,

zalej mě slzama... ještě než zešílíš.


A když ti vykvetu, můžeš bejt moje milá,

v krajině, která se tou nocí rozpůlila.

Naposled ve větvích pohlaď mě po tváři,

cigáro připal si severní hvězdou... až půjdou hrobaři.


Za noci, do který zavoní čerstvá hlína,

snad ještě zahoříš, i když už dohasínáš.

Rozčeš si vlasy, propusť ty havrany,

vedle mě lůžko si rozestel... na listí shrabaný.



oběť pýchy

 

jsem oběť pýchy

své i té cizí

falešně tichý

hlasitě zmizím

skryju se tajně

v korunách stromů

budete marně

lákat mě domů

 

 

Kam dál? Oblíbené příspěvky