Marie! Já nespím, jsem na cestě celou noc
Já nejsem z těch, co prosí, ani ten, kdo žebrá o pomoc
Pluji k tobě se stěžněm vztyčeným
Mečem svým jdu si tě dobýt
Já nejsem z těch, co prosí, ani ten, kdo žebrá o pomoc
Pluji k tobě se stěžněm vztyčeným
Mečem svým jdu si tě dobýt
Věže kostelů se bortí a vlaky mění směr
Na zem se snesla hejna ptáků bez křídel
Moje loď se v bouři kymácí
Do bot mi teče a nad hlavou hoří
Posílám ti v láhvi pár nenapsanejch vět
Nezdráhej se přijmout, jen to, a je to naposled
Až vyjedou čtyři jezdci na koních
Bude pozdě chtít se schovat
Ledovce tají a moře zaplavuje zem
Den je jak noc a noc je jako den
Z nebe padá nekonečnej déšť
Vichřice zuří a potopa trvá
Tak oblékni si svoje šaty sváteční
A dojdi až k té hoře, co do nebe ční
A zbyde-li ti čas, tak volej do mraků
Marie! Že nejsi poslední, žes byla prvá
(Traband k poslechu zde)
Vzletnost, která by chtěla ven. A kus touhy nebo ženskosti, co jsi vtiskl do toho červeného kontrapunktu. Červená v sobě vždycky nese něco ženského. Oslovila mě.
Nielen smerom, ktorý je naznačený, sa mi veľmi páči.
Tá stopa, v takom prostredí, jej dáva ďalšie rozmery. Ale o tom to je …
palo
Já napíšu něco odvážnýho: Vidím pokračování, návaznost na Františka R. Myslím, že víc psát netřeba…
výtečný počin.
Jirko, je nesmírně dobře, že nás vzkaz Františka pořád provází
tedy
myšlenka na Františka byla první, co mi blesklo hlavou… Fotka samotná vyvolává pocity i jiné než s textem…to pletivo vlaje a do vězení uzavřenosti vniká život…. nemusí být jemný…ale přináší změnu…