Sběrné prostorovosti

Rád bych mlčel přede všemi. Mlčet lze i výmluvně nebo hlasitě. Rovněž lihuprostě. Osobně patřím k vyznavačům mlčení sotva zaznamenatelného, jako když se sněhová vločka snáší do peřiny. Od rána se koupu v mléce. Chytám obrazy kolem sebe jako jazyk chameleona své saranče. Řev Žižkova, bazary s harampádím, poblitá herna na Lipanské vyplivující posledního zoufalého hráče do mrazivé ulice. Polorozpadlé pavlačové činžáky kolem tratě pod Vítkovem. Studená bílá, na kterou je krátký i arcilapka Žižka se svým hřímajícím mečem na kopci. Odpoledne holešovický DOX, útočí na mě ženy v bikinách. Uklidňuje mě přítomnost postmoderního Ježíše zn. Baťa, který je z kříže sleduje s jistou dávkou rozvernosti. Bílé prostory, procházím jimi jako ve snu a před fotografováním si nechávám tou bělobou prostoupit celou mysl. Tou bělobou cupitají černé myši, piští a vedou mě do kantýny, kde mi drobná blondýna za barem připomíná ženu z fotografie na protější stěně. Večer, jako když hodíš zrní do dvora a zapomněls, že včerejšího dne jsi všechny slepice pobil. Horká medovina a sen o roztažené noční Praze s růžovými Američany. Růžová a černá jsou barvy značně kompatibilní. Gud najt, pink frojd!