17.3. 2010 (z vlastního deníku z pěší poutě po Sinajské poušti pro Lázeňský host)
Kdybych vymrštil sám sebe do prostoru, přeletěl bych celá staletí bolesti a vášně, než bych políbil Slunce. Večer kouříme šíšu a pijeme čaj. Fáid vypráví o životě a o smutku. Když je slunce za obzorem, petrolejka mu ozařuje
oči a já v nich vidím hrozitánskou samotu a stesk. Žena, děti, vidí se
jednou za dva měsíce. Elektřina tu není, celé dny i noci je sám. Večery tráví
četbou koránu. Někdy, spíš málokdy, ho navštíví soused, co žije na druhé straně
zátoky. Opuštěné místo. Druhá, obydlenější část vesnice žije daleko odsud, asi 8
kilometrů. Říká mi, že mě seslal sám Alláh, neboť prý ho zrovna přepadaly
chmury a má společnost ho rozradostnila. A já mu úplně věřím. Mluvíme dlouho do noci. Než
ulehneme na rákosové podložky před chýší, Fáid dává zbytky večeře asi dvacet
metrů před dům. Prý pro pouštní lišky. Přicházejí neslyšně v noci i
s mláďaty. Každou noc.
oči a já v nich vidím hrozitánskou samotu a stesk. Žena, děti, vidí se
jednou za dva měsíce. Elektřina tu není, celé dny i noci je sám. Večery tráví
četbou koránu. Někdy, spíš málokdy, ho navštíví soused, co žije na druhé straně
zátoky. Opuštěné místo. Druhá, obydlenější část vesnice žije daleko odsud, asi 8
kilometrů. Říká mi, že mě seslal sám Alláh, neboť prý ho zrovna přepadaly
chmury a má společnost ho rozradostnila. A já mu úplně věřím. Mluvíme dlouho do noci. Než
ulehneme na rákosové podložky před chýší, Fáid dává zbytky večeře asi dvacet
metrů před dům. Prý pro pouštní lišky. Přicházejí neslyšně v noci i
s mláďaty. Každou noc.
Naslouchám šelestění slámy ve
větru a prudkému příboji. Blízkost letiště v Šarm iš-Šéchu znamená, že
přistávající letadla občas naruší atmosféru. Kolem jedné mi padají víčka, ale
lišek se nakonec dočkávám. Jsou bílé, drobné a nesmírně opatrné. Pozorují mne,
čekají, co udělám. Když nedělám nic, zhltnou večeři a mizí ve tmě. Schizofrenní
sen o dvojici mužů s alternující identitou. Chvílemi vidím svět očima
jednoho a pak zas očima druhého. Nejsem si jist, kterým z nich vlastně
jsem. Nakonec z toho všeho propadám šílenství. Byla by to hezká prácička
pro psychoanalytika.
větru a prudkému příboji. Blízkost letiště v Šarm iš-Šéchu znamená, že
přistávající letadla občas naruší atmosféru. Kolem jedné mi padají víčka, ale
lišek se nakonec dočkávám. Jsou bílé, drobné a nesmírně opatrné. Pozorují mne,
čekají, co udělám. Když nedělám nic, zhltnou večeři a mizí ve tmě. Schizofrenní
sen o dvojici mužů s alternující identitou. Chvílemi vidím svět očima
jednoho a pak zas očima druhého. Nejsem si jist, kterým z nich vlastně
jsem. Nakonec z toho všeho propadám šílenství. Byla by to hezká prácička
pro psychoanalytika.
Bizardný, ale dosť dobrý obraz. Chvíľu som premýšľal, či by nestačil dolný štvorec – Strašiak v púšti, v strede by žiaril :-). Potom si hovorím, škoda prísť o tie ryhy dole, ležiace postavičky – ale iba jedna z nich povstala :-), a potom si hovorím, nič nekibicuj – Funguje i tak … A opäť to čítanie – prst hore!.
palo
Díky, Palo… o čtverci jsem uvažoval a vyzkoušel (mám čtverce hodně rád), ale tady jsem chtěl mít hodně prostoru…
A stín pouštní lišky dál toulá se od duny k duně, aby přinesl proroctví zanechané zde bůhví kým…
Silná fotka s možným několikerým výkladem. Aspoň pro mě.
(a samozřejmě opět deník!)
Martine, moc se mi to celé líbí! Kdyby tak všechny fotografie z cest byly alespoň z polovinz dobré. Až pojedeme v létě s Bárou do Černý Hory nebo do Rumunska, doufám, že tuhle laťku aspoň dorovnám a budu mít dost sebekázně k psaní deníku:) To Tvoje psaní obdivuju, takové civilní a silné to je, rád to čtu. Těším se moc na další!
silné psaní ke krásné fotografii, to je ale dvojka. Smekám pane !!
Výborné!!! a velice dobré počtení