Odesnu Kesnu

Dýchám. Měkký vír volnosti a svobody. Vánek v duši, který většinou skončí větrem v peněžence. Chtěl bych být barevný jako papoušek, ale jsem již příliš prolezlý žižkovskou šedí. Mám ji za nehty i v kapse u kalhot.

Dvouvrstevný sen. Myslel jsem, že jsem přelezl duhovou branou do reality, ale místo toho jsem vstoupil do další komnaty snu. V té první komnatě jsem postarším mužem, který žije sám ve velkém domě s višňovým sadem a tráví svůj život chovem anglického mastiffa. Pes je ale vrtošivý a neustále mi připravuje horké chvilky. O to víc ho miluji. Jednou v noci se mi v tom snu zdá jiný sen. Po domě chodí obrovská baňatá ruka s malajskou dýkou nebo něčím takovým. Ta ruka mě jde zabít, ale mastiff se jí postaví do cesty. Ne že by mě chtěl chránit, ale zrovna něco žere a ta ruka ho pěkně štve. Svedou spolu boj. V ten moment se vzbudím, jako v horečce. Vyskočím… kde je pes? Zmocňuje se mne neblahá předtucha. To předcházející byl sen, ale tohle musí být realita. Opravdu jsem pán s višňovým sadem a mastiffem. Vyběhnu ven do sadu, ano, už tam leží, celý v krvi, vnitřnosti mu trčí z břicha ven. Cítím, že i můj život se chýlí ke konci. Vezmu lopatu a dám se do kopání hrobu. Všechno je tak plastické, tak skutečné. Vhodím bezduché tělo do jámy, chvíli se dívám, vybavuji se některé pěkné vzpomínky na psa, i když jich moc není. Pak se skácím, jako by mě někdo nade mnou obrovskou rukou tlačil dolů do propasti, a letím, dlouho a dlouho…. teprve tady je brána z druhé komnaty snu ven, do zahrad všednosti. Na stolku řinčí mobil a venku slyším motor, kterak majiteli chcípá a noří se do svého autosnu. Voda dnes bude zase mokrá.