To město

Fascinuje mě fakt, že koleje vždycky někam vedou. A odněkud se táhnou. Proč lidé nepostavili takové koleje, které by nikam nevedly? Jen tak, pro radost… zatoulaní psi mají rádi, když mohou běhat podél kolejí. Kolik sněhových vloček se vejde do žlábku tramvajové koleje, než je během setiny vteřiny roztopí řež s číslem 23? A kolik se tam vejde mých prstů? Jednou jsem to měřil a vešly se čtyři, ale to mi bylo tak devět. Nechával jsem je ve žlabu do poslední chvíle, abych cítil, jak mi brní ruka od oceli rozřinčené blížící se elektrokočkou. Už zase kuli stalinovu ocel. V hlavě mi hučí jak v parním kotli. Ohromeně civím do plechového sosáku a reflektorů, oslepují mě, a řidič zase civí na mě a huláká, ty spratku jeden, seš blbej nebo co? 

Vršovice, město duchů. Nevidím lidi, vidím jejich stíny, jak proplouvají šedými řekami. A obrovské koráby, některé už padlé na dně, jen stožáry obepíná špinavá hladina ulice. Dívám se do výloh obchodů, nesmysly všeho druhu, a jsou to obrazy.

Ulovit medvěda v neolitu mělo svou estetickou hodnotu. Ale nelze ji přenášet odjinud. Čert jsem já!