U sousedů vyje kojot

Našlapuji tiše, ale zvenčí doráží hluk z ulice a hlasy z hospody. Plížím se chodbami vlastních představ o bílém kojotu. Zastavil se přede dveřmi, kde pošťačka zastrčila noviny do schránky, a podíval se smutnýma očima do chodby. Výčepák zrovna valil sud s pivem. Kojot se posadil na zasněžený chodník a začal výt. Na celou ulici. Na celé město. Zařezávalo se to do uší, jako když se frézou pustíš do oceli. Zařezávalo se to do mozku. Nebylo nikoho, kdo by se nezastavil. A zastavit se v tom bílém dni znamenalo nechat se přikrýt peřinou sněhu. Kojot vyl a v tom nádherném, pronikavém vytí pokryl vše živé i neživé sníh. Auta, domy, lidi, pošťáky i výčepáky. Bylo jen to bílé město a hlas, který přichází odkudsi z dávných časů, kdy lidé ještě žili v souladu s přírodou. Z té záplavy běloby oko vnímalo jen jediný rozpoznatelný objekt s jasnými konturami. A tím byl kojot. Když přestal, město bylo ztuhlé a skoro mrtvé. Nastalo ticho.