Ani Ň

Poutní den č. 5. Tohle píšu s velkým časovým odstupem a už si skoro nic
nepamatuji. V takových případech není pravděpodobně čestné vymýšlet si
nesmysly. Mám tedy tři možnosti: buď se omezit na pouhý záznam trasy
s několika útržkovitými vzpomínkami, nebo psát o něčem úplně jiném. Anebo
nenapsat ani Ň.

Volím všechny tři možnosti najednou. Solenice, již druhý
puchýř na noze. Horní Hbity, Jelence, vidím na zemi podezřele přejetého brouka. Skvostná hospoda U Palanů v Dalekých Dušníkách. Po dvou pivech radostně konstatuji, že má mysl již zvládla pokročilou techniku jogické levitace. Ouběnice, zběsilí
draci na obloze. Dobříš… hospoda Na růžku, utopenci na mělčině, tři piva. Můj
stan v pangejtu u silnice vedoucí z Dobříše na Starou Huť. Prudký
vítr před bouřkou, pohrává si se špičkami bříz jako muž s halenkou.

Višňová. Má cesta vede na hřbitov. Jsem sám a říkám si, že nic není mrtvé. Hroby mají velkou schopnost mluvit. Stačí naslouchat.

Velmi lehké nebo hravé vítězství je buď nejvyšším, nebo
zdánlivým vítězstvím. Koupil jsem si holící strojek a říznul jsem se při holení
tak, že mi odpadla hlava. Uši mi ale zůstaly neporušeny. Nejsem tedy Van Gogh.
A nevyznám se v numismatice.