Po tom, co vhodil jsem do louží udice,
číhaje na noční můry a bělice,
kamenná Marie, ta z rohu ulice,
ožila v kaluži na dně mé sklenice.
Vešla jak denice nahlížet do barů,
kde život krásně čpí do piv a ovaru
a když pak někomu ukradla kytaru,
hrála to blues krásně a postaru.
Zapadám nad ránem, ovšem ne lhostejně.
K tomu jak stíny si ze tváří odhrne
a řekne pane, dnes v noci raděj ne…
Ty vaše vlasy…ty jsou moc stříbrné.
Důvěrně známé místo a zážitek, jaké jsme si žili, když nám bylo šestnáct…
Pro mně tam ta atmosféra a nálada je.
A vzpomínka.
A noc byla dlouhá… to už snad ani nepamatuji 🙂 Bezva…
nádherná etuda … …
palo