Sobota 28.8.2010 (z poutních deníků pro Lázeňský host)
Probouzím se s bolestí kolena. Bolest mi zvěstuje novinu, že poslední dva dny mé poutě budou vpravdě řeholí. Před zraky řidiče traktoru balím stan a opět stoupám do kopce. Teď už cítím únavu po celém těle. Ale jen se trochu rozehřeju a rozchodím, zase se to dá vydržet.
Nazarje, Šartno, Gornji Grad. Jdu po silnici, na horské cesty už jsem rezignoval. Pivo, dvě piva, tři. Na obloze vidím dva zlomené orly. Nemáchají křídly, jen plachtí, kloužou z jednoho vzdušného proudu do druhého. A vzduchem voní elektřina.
Kdesi doma vzala sousedka do ruky špinavý mokrý hadr a mrštila jím do kýblu, až se ta hnusná voda rozstříkla a stékala po stěnách. Kdesi doma byl jeden politik usvědčen ze lži, za což ho chtěli chudáka lynčovat, ale on jim včas utekl za hranice. Kdesi doma kdosi kohosi políbil… to vše se stalo, nebo mohlo stát, v jeden jediný okamžik.
Já v tu dobu mířím k vysokému průsmyku Črnivec, odkud scházím křivolakou cestou, jsa probodáván bolestmi kloubu levé nohy. Kráčím co nejrychleji, protože zítra mám dojít do Lublaně a zbývá stále 40 km. Zastavuji se až v Gozdu, kousek od kostela, nad cestičkou do Kamniku. Koleno bolí jak čert, tělo protestuje proti jakémukoli pohybu ve stanu. Sen o tom, jak porcuji velikého pštrosa emu. Mojí hosté požadují všechno maso, takže na mne zbude jen krk. Je odporný, hořký a mám pocit, že jeho pozřením se ze mne stává také pštros. Vezou mě na pštrosí jatka, kde budu chvilku hlídat stádo pštrosic, než mě porazí. Dostávám strach a rozvažuji, zda bych neměl po vzoru pštrosů zabořit hlavu do písku. Tím by se situace uspokojivě vyřešila.
Sakra,… a to čtení! Skoro nevím zda nejsem míně nasrán…Velice povedené Martine!
Martine, ty se s náma vůbec nemazlíš, viď? Žádná příjemná "nedělní" nálada, kdepak, pěkně černou deku na nás. Ale dobře, kafe mám taky nejradši hořký. Tvoje psaní mě moc baví, o focení už ti to ani psát nebudu, aby s tebou ještě bylo k vydržení 🙂
Kde je k vidění takový hromadný akt zbabělosti a útěků? Koukám na televizi a tam o tom nic nevědí…
Hlavu do písku schovali oni. My to vidíme. Pamatujeme. Aspoň někteří. Porcí masa mě už neoblbne.
Pověste ho vejš, ať se houpá……pěkné foto, pěkné čtení 🙂