7.1. 2015 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)
Pochybuji. Nevím. Jsem zmaten.
Na druhé straně řeky stojí Bigo. Ten nepochybuje. Co neví, to znají jeho soukmenovci. Jeho krev. On ukazuje, která ovečka má onu správnou krev a která nikoli. A kdo všechno je viníkem. Kdo všechno je zlo. Koho stihne tvrdá ruka. Bigo je velký bojovník za čest a hrdost.
Uvařím si kafe a jdu se vymočit. Chvilku civím do blba a pokouším se ho pro sebe definovat. Myslím si, že blbo je kýčovitá vánoční ozdoba na chvostu dovádějících lelků…
Chtěl bych vykročit do nekonečna. Do prostoru, kde se v nerozbitném pořadí střídají světla a stíny na hranici přeludu. Ta světla a stíny, tu hru mých klamavých smyslů na plátně mysli, promítá Deux ex machina, kterého znám z hospody U milosrdných. Avšak stojím v prostoru velmi omezeném…
Moc pěkná Martine 🙂
To je skvost, poklona …
Świetne zdjęcie! Pozdrawiam
Musel jsem si to pročíst vícekrát, ne že bych nechápal, ale protože jsem nechtěl věřit, že to jest všechno.
Je to dobrý!