Zetlelé listí v mých uších, mokrá plsť a mrtvolná hlína v záhybech mé košile. Ústa zacpaná směsí kamínků a žížal. Probouzím se z nejděsivějšího snu svého dětství.
Mé tělo i vůle řvou v obludné křeči. Kreativní mysl si sama vyprojektovala noční můru, kvůli níž by člověk byl ochoten zabít i to nejmilovanější kolem sebe, řekl Orwell.
Dusot kopyt divokých koní. Přinášejí mi to, v čem spatřuji jediné východisko v nastalém šílenství. Nekonečná, nespoutaná síla jejich kopyt mi i přes silnou vrstvu hlíny a vlhkého listí rozbíjí hlavu. A jak krev blahosklonně stéká po mém těle, opodál slyším řehtání a další údery kopyt. Než mě opustí duše, zřetelně slyším, jak se zvonivé údery kopyt vzdalují a každý úder představuje jinou tóninu, jako když hraješ na zvonkohru. Líbezná melodie nevšedních lásek a prohraných bitev, v posledním tažení hráče, jenž v pitkách a v bordelech pozbyl všech trumfů života…
Martine… Mám dnes jakousi rozjemnou /rozjímavě jemnou/ náladu a vážně se raduju, co tady vzniklo za prostor, pro mne plný krásných věcí….