Jarní kvílení II.

Zveřejněno v od František Vrba

zdalipak zklidním
se… anebo podřeži

přemítám, hledaje co
poklást přes pyj
ať aspoň pro dnes až
do rána poleží
není-li dívenky, co u
mne přespí
jednu mám! ba co
víc…známe se odmala
s takovou panenkou
bude to jisté.
i když je hadrová a
trochu pomalá
přec jen je děravá na
správných místech!
'

0 komentářů u „Jarní kvílení II.“

    1. Jirko, já si to nevybírám, ono si to vybírá mne:) Já si jen zvesela sedím na pohovce či za stolem a ono to ke mně přijde. Pak napíšu básničku, udělám fotku a vůbec nepřemýšlím, jestli je moc sluníčková, moc morbidní, moc pomalá či úzká. Když cítím, že to je ono, nemažu. A pak to sem zavěsím, to mne moc baví:)

      Odpovědět

    2. Ještě jinak, přemýšlím o tom od včera a nechci, ať ta moje reakce zní nabubřele. Myslím, že člověk má dělat to, kam ho to samovolně srdcem táhne. Každý může začít psát třeba nevázanou formu a být jako Topol, Šebek… a třeba být i dobrý, ale to už není ta autentická cesta. Já mám některá témata hluboce v sobě a jsou pro mne uhrančivá a nevyčerpatelná, protože sex, vášeň, zloba, smrt, ty jsou tu odjakživa. Kdybych fotil a psal řízeně tak, abych se zamýšlel, jestli tohle či ono je ještě zkousnutelné, nebude mne to bavit a díky Bohu za to, že je takový prostor jako tady, kde to můžu být já, aniž bych musel cokoli obhajovat, což bych stejně nedělal a asi bych tu ani nebyl. Tedy chvála Pokraji! A těším se brzy na pivo:)

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.