někdy jsi hlínou ztvrdlou
v níž po jablka zarůstám
toužím ti rozervat hrdlo
za noci kdy se cítím sám
bereš mne nadarmo do úst
a potom chutnáš jako sad
s kořeny co umí dorůst
za noci v křiku kde jsem rád
za noci krve co bodá
do spánku spánkům jako běs
blázen ten vrah co nás oddá
za noci kdy tu shoří les
Františku mám takovou tichou radost…
Keď sa tak poobzerám okolo, aj kúsok za húšťavu, či do seba, častokrát sa pýtam – načo to všetko, tá Fotka, Poézia … no, na toto, práve preto! Toto celé s torzom, veršami, Františku, to je nesmiernosť, veľká vec. Hm, podľa môjho ničotného názoru – výstavný kus,- ďaleko za bránami významu "výstava".
…
Konečně jsem se prokoukal.
Kochám se a čtu si opakovaně.
Dává mi to smysl.
Františku, asi netřeba slov. Držím pěsti! 😉
Děkuju… vím, že víš a líbí se mi to. To setkání zas po čase v Praze, to bude! 🙂