zůstat tu…odejít…anebo obojí
krutý smích doznívá prázdnými pokoji
kde občas po ránu v svěrací kazajce
závodím s potkany na dětské tříkolce
ve sklepě na bednách spí moje manželka
spánkem již zvětralým, tichým a věčným
občas ji slýchávám… za nocí tiše lká
za což jsem ostatně hluboce vděčný
že tady nakonec přeci jen nejsem sám
že je s kým usednout k mešnímu vínu
anebo zasmát se… když ráno vymetám
ostatky života, stíny svých stínů
Tady jsou slova výrazně silnější…